jane1106

Všichni víme, že v Gibsonových dílech nelze hledat nějaká hlubší filozofická poselství, kdo ale tvrdí, že jejich přítomnost je u filmu vždy nezbytná? Apocalypto je řemeslně brilantně odvedená práce, za pozornost stojí především masky, kamera (i když musím přiznat, že digitál mě v některých obrazech poněkud rušil) i Hornerův ,,domorodý" hudební doprovod. Akce nepolevuje ani na okamžik a pronásledování Jaguáří tlapy jeho nepřáteli v pralese je jízdou ve stylu prvního Ramba. Kdepak, pro mě Melova tvorba nepřestává být atraktivní!

První polovina mě hluboce zaujala dokonale zvládnutou ponurou atmosférou (scéna, kdy se objevuje přivolaný Mephisto!), ke konci se mi již ale vetřela nuda. Vím, že se jedná o adaptaci staré legendy, nicméně opakující se motiv němých filmů - muž opustí svou milou - ta mu porodí dítě - žena i dítě živoří v bídě - dítě umírá - žena se ocitá na pokraji šílenství, mě už začíná unavovat. Nesmím nicméně opomenout zmínit znamenitý hudební doprovod Timothyho Brocka z roku 1995 - ten se skutečně povedl!

Absolutně bezchybná, konzistentní groteska, která nemá hluchého místa, chrlí jeden originální gag za druhým a díky úměrné stopáži ani na moment nenudí. Přiznám se, že naprosto předčila má očekávání a řadí se bezesporu k tomu nejlepšímu, co kdy předvedli Chaplin nebo můj favorit Keaton. Harold se svými výraznými brýlemi mi sice není tak sympatická postava, jako věčně kamenný Buster, před jeho bleskovým řešením každé svízelné situace a akrobatickými kousky na výškové budově však nezbývá než smeknout. Závratný (doslova) mix humoru a napětí!

Škoda, že jsem neviděla 100 minutovou, nýbrž o celých 50 min delší verzi. Cesta na východ se mi tak rozplizla do nekonečné celodenní nudy, u které jsem nedokázala vydržet delší dobu v kuse. Nejzajímavější (hlavní) dějová linie je neustále retardována výstupy vedlejších, rádoby komických postav, jejichž pitvoření mi neuvěřitelně lezlo na nervy. Za pozornost tak stojí především, zde již několikrát zmiňovaná, scéna s ledovými krami. Abych ale jen nekritizovala, snově půvabný obličej Lillian je zde obzvláště fotogenický a potěšil mě i převážně civilní výkon mužného Richarda Barthelmesse!

Nedokoukala jsem. Příliš málo Karya, příliš mnoho Lawrence. Zacpat mu ústa, přišít uši a nebo ještě lépe - rovnou ho z filmu vykopnout, možná by to šlo. Jenže, kdo by pak se Smithem vedl tak debilní dialogy...?

Jedno velké klišé. Film se pomalu ubírá směrem, který nemůže ničím překvapit a divák odhalí zápletku během poměrně krátké doby. Nicméně vyhnu se vší kritice a vypíchnu pro změnu pozitiva, díky nimž jsem bez větších problémů vydržela do konce. Mezi Yellou a Phillipem funguje chemie, která příběh příjemně romantizuje. Zaujal mě motiv Beethowenovy Měsíční sonáty, jenž je v podstatě jediným hudebním prvkem filmu a prolíná se v různých mutacích mnoha scénami. Osobně si myslím, že do nálady snímku poměrně dobře zapadl. Stěžejní prvek vody a forma jeho připomínání (Yelliny halucinace) mi pak zajímavě evokovaly Raimiho Téměř dokonalý zločin. 30%

Pro Anakondu mám velikou slabost díky skvělému Johnu Voightovi, jehož ,,hadí výraz" a chlípný úšklebek kdykoli se nablízku objeví Jennifer nebo plazi všeho druhu, mě vždy dokonale pobaví!

Zdá se, že současná německá kinematografie se z těch komorních, nudných a filmařsky neinvenčních studií mezilidských vztahů ne a ne vymanit. Statická kamera mne neuvěřitelným způsobem rozčilovala. Zdá se, jako by byla umístěna v každé místnosti domu a zkrátka jen natočila každého, kdo se před ni zrovna postaví. Herci přichází a odchází ze záběru, pak si divák musí vystačit se sledováním prázdné židle a napínáním sluchu po rozhovoru odehrávajícím se kdesi ,,mimo“. Tento způsob mi trochu připomněl reality show typu Vyvolení nebo Big Brother, kdy celé ,,dění“ sledujeme jaksi ,,z dálky“ a nemůžeme prolomit bariéru mezi námi a protagonisty. Nejabsurdnější je pak kamera ve scéně pohřbu babičky, kde jsem se i přes vážnost situace musela smát. Téměř minutu sledujeme nehybná záda devíti postav! Nemám nic proti dlouhým, minimálně stříhaným záběrům, bez pohybu kamery zde však šlo o utrpení, které mi necelou hodinku a půl trvající stopáž natáhlo do šílených rozměrů. K tomu navíc přispěl i děj neuvěřitelně retardovaný záběry přírody a zahradních lokací, které se z počátku zdají zajímavými, později jsem se už ale nemohla zbavit dojmu, že jejich jediným účelem bylo právě natažení stopáže. Absenci hudby (až na tři výjimky) suplují zvuky přírody, bohužel na některých místech přesahují svoji doplňkovou funkci a stávají se až rušivými. Ne, tohle není můj šálek...

Good Bye, Lenin! není vůbec špatný film, ovšem co se mě týká, jde o jeden z těch, které sice ničím neurazí, ale zároveň po sobě nezanechají nějakou patrnější stopu. V porovnání s Milchwaldem, Gespenster a Ferien je nicméně vybranou lahůdkou. Námět se mi zdá velice originální, přestože se vyskytují momenty, kdy se divák jistě zeptá, zda je celá ta anabáze skutečně nutná. Pozornost upoutá již úvodní titulková sekvence, graficky zpracovaná v enderáckém duchu. Ta je navíc podkreslena výtečnou Tiersenovou klavírní hudbou. Jeho práce mne zaujala již v Amélii z Montmartru a zde ji vidím jako jeden z nejzajímavějších prvků snímku. Příběhem provází hlas titulního hrdiny Alexe, což určitě podpoří divákovy sympatie k němu. Je jasné, že ho k péči o nemocnou matku vede stejnou měrou synovská láska, jako i výčitky svědomí, že k jejímu stavu vlastně ,,přispěl“. Daniel Brühl v hlavní roli byl velmi dobrá volba, k hereckým výkonům celkově žádné výhrady nemám. Zpracování filmu příjemně odlehčují a osvěžují zrychlené scény či záběry z home videa. Hranice mezi komedií a dramatem je zde skutečně dosti úzká a záleží asi na jednotlivci, kam si dílo zařadí. Film má spád, kamera nestojí přibitá na místě a mnohdy vykouzlí velice pěkné obrazy. Nemám, co bych dodala, snad jen, že Good Bye, Lenin stoprocentně patří k tomu lepšímu z německé kinematografie.

Točit paralelní příběhy příbuzných, avšak osudem rozdělených postav je poslední dobou jaksi moderní. Gespenster je dalším z těchto případů, onen oblíbený model nám však předkládají v té nejjednodušší možné formě. Osamělá dívka Nina žije v jakémsi ústavu, nemá příbuzné ani kamarády a sní o spřízněné duši. Psychicky labilní Francoise vídá na každém rohu přízraky své dávno ztracené dcery a sní o šťastném shledání. Jednoho dne se Nina setká s Toni, zlodějkou a rozporuplnou osobností a spatří v ní přítelkyni svých představ. Nebýt jejich vztahu, nejspíš by nikdy nenarazila na ženu, která touží být její matkou... Zpracování snímku je velmi jednoduché, přímočaré a nenápadité. Vyznívá vcelku komorně a rozhodně ničím neohromí. Soundtrack složený z vážné hudby naprosto nezapadá. Co mě ale velice zaujalo byly herecké výkony Julie Hammer (Nina) a Sabine Timoteo (Toni), které jednoznačně považuji za nejsilnější prvky snímku.