pm

Johannes. Johannes. Johannes.

To se hned tak nevidí: bizarnost, která má energii. Jenomže bez skvělého Rutgera Hauera by "Turecký med" byl opravdu jen úlet.

Trapas. Názvem a základním tématem "Hanyo" bezostyšně vykrádá o padesát let starší jihokorejskou klasiku, ale bez psychologicky hodnověrných charakterů a zachycení sociálních rozdílů, které nenahradí design prostředí a záběrů. Ve výsledku povrchně vykalkulovaná záležitost, tvářící se jako výkladní skříň životního "stylu", kde postavám chybí logikou motivované chování a osudový rozměr.

Western žije. K mé nefalšované radosti. Po dlouhé době remake, který se mi hodně líbí: netěží z původního filmu, ale dává mu nový význam. Řemeslně vypilované, herecky nadstandardní. To je to, co jsem na Coenových vždycky cenila: pocta klasickému žánrovému filmu.

Nad letní oddechovkou, kterou nasadili do kin na vánoce, není radno příliš přemýšlet. Ale hádám, že kdyby Turistu natočil někdo jiný, všichni by se přetrhli film vychvalovat. A nenechte se mýlit: nejde o akční krimithriller, ale o romantickou komedii s trochou akce a napětí.

Nejde o dokument, ale o hrané společenské drama se skvělým Gianninim a Placidem. Režisér se snaží s maximální věrohodností zdokumentovat události, které otřásly Itálií na přelomu 80. a 90. let, tedy dobu, kdy se proti mafii postavili prokurátoři a soudci, jde konkrétně o případ Giovanniho Falconeho a Paola Borselliniho, kteří byli zavražděni poté, co upozorňovali na provázanost organizace na nejvyšší politické kruhy.

Velmi dobrý Miki Manojlović v nesympatickém filmu. Kdo by to řekl, že mne Grlić zklame?

"Vyznání bolesti" mi silně připomnělo esteticky krásný film "2046" Wong Kar Waie: líbí se mi, ale nemám ho moc ráda, audiovizuální formu některých scén nedostanu z hlavy, ale výsledek je povrchní, rozmělňuje emocionální dopad předchozího filmu "Stvořeni pro lásku". Tady podobně nemůžu nesrovnávat: od režisérského tandemu, který má za sebou třeba "Volavky", bych chtěla vidět něco víc než povrchní filozofii a fráze. Taky nevím, zda chci Kaneširovi věřit toho komediantského pijáka. Ale mám slabost pro mstitele i pro melancholii Tonyho Leunga, takže budu nad filmem ráda přemýšlet...

Mozaiku nesympatických postav a charakterů, ke kterým si divák nemá šanci vytvořit vztah, korunují zlé děti. Poslední scéna film proměnila ze společenské metafory v úsměvnou moralitku, škoda, protože jinak jde o výbornou sociální sondu, kritizující konzum a dopady poválečného hospodářského rozvoje na rodinnou morálku.

Politicky adresný Goran Paskaljević o smutných stránkách novodobé evropské historie. Giancarla Gianniniho jsem ve filmu skutečně neviděla.