Cedr

Takto precizně a s mistrovskou přirozenosti zvládnutá modrá atmosféra se často nevidí. Skvělý úvod, skvělý závěr a pravděpodobně díky silnému románovému podkladu Yusuke Kishiho, povedené charaktery a dialogy ve skvělém prostředku. Na ústřední duo pop-idolů překvapivě solidní herecké výkony. Tohle všechno očima nerušivé ale přesto promyšlené kamery. S melancholickými dramaty tohoto rázu je to těžké, stačí drobný přešlap a veškerá atmosféra propadne vniveč. Zážitek je však o to silnější pokud vše klapne. The Blue Light nepřešlápl.

Předělává odjakživa a to všemi směry, nejen do ale i z USA. Proti kvalitním remakům nemám ani ň. Ty zbytečné a zpackané však vystát nemohu. Americký Oldboy té zbytečnosti nasadil korunu. Spike Lee s desetinásobným rozpočtem originálu dokázal emulovat jen jeho vyčpělý odvar přežvýkaný pro idioty. Vše co z korejského Oldboye dělá jeden z nejlepších filmů všech dob Spike Lee vynechal či spíš vůbec nezaregistroval a (ne)chtěně přehlédl. Z kinematografického klenotu zůstala jen (zpackaná) příběhová kostra. Kostra je to přesto stále dost kvalitní na to aby diváky originálem nedočtené jakž takž uspokojila. "Klíčové" scény na první pohled taky neurazí. Problém je, že ty scény jsou sice skutečně ikonické, ale ne klíčové. Klíčové na Oldboyovi bylo úplně něco jiného. Ptáte se co? Podívejte se na Parkovu verzi znovu a uvidíte. Možná. Možná ne. Možná jste totiž cílovkou remaku.

Pohodová dramedie zabývající se mírou otisku, který lidé zanechávají na svém okolí a přátelích. Přepálená délka by nebyla problémem, kdyby po jakés takés gradaci přišlo kvalitní vyvrcholení ... bohužel Yonosukeho příběh vyšuměl poněkud do prázdna resp. myslím, že s takto rozehranou partií a sympatickou porcí charakterů by se dalo říci i víc. Možné ale je, že řečeno bylo dost. Aspoň pokud je tedy divák naladěn na tu správnou vlnu. Tak jako tak Tokyo konce 80. let je vyobrazeno pěkně a spousta scén (paradoxně spíše těch komediálních) je zahrána skutečně na jedničku. A Yuriko Yoshitaka je k sežrání.

Špičkově natočené psychologické drama o hranici mezi nenávistí a láskou. Snímek je převážně vyprávěn pohledem determinovaného novináře dokumentujícím případ vraždy malého chlapce. Vražda a vyšetřování však slouží jen jako pouhý katalyzátor pro hlubokou charakterní studii manželského páru žijícího v sousedství místa činu. Děj filmu plyne pozvolným ale pečlivě dávkovaným tempem a promyšlené odkrývání pozadí vztahu manželů spolu s poutavými lokacemi a skvělou kamerou zručně dokresluje nadstandardní atmosféru. Jedno z nejlepších dramat se kterými jsem měl tu čest.

Velmi ambiciózní studie bohémsky dekadentních životů trojice kamarádů z dětství. Schizofrenního fotografa se sebevražednými sklony, sexem posedlého plastického chirurga a finančníka, kterému je v patách zákon se zuby nehty hledají naplnění prázdnot jejich životů. A hledání to díky jejich komplikovaným povahám není vůbec snadné. Film se s divákem nemazlí a přeskakuje z jedné příběhové linie do druhé bez jediného varovaní a většina děje je přednesena očima fotografa jehož halucinogenní epizody ke přehlednosti zrovna nepřidají. V závěru se o slovo přihlásí ostrá thrillerová třičtvrtěhodinka, která dějovými kartami zamíchá ještě víc. Skládanka je to však naštěstí velmi zajímavá a natočená dost poutavě na to aby přestřelená stopáž přestřeleně vůbec nepůsobila. Mimochodem asi to není úplně vkusné, ale nelze se ubránit pocitu, že nešťastný osud devětadvacetileté herečky Jang Ja-yeon je vzhledem k povaze její role v Searching for the Elephant ještě mrazivější.

Vydařený drama-thriller jehož hlavním pozitivem je, že pátrání po zmizelé snoubence je zpracováno uvěřitelnou formou. Ač se děj odehrává v relativně všedních lokacích vizuální stránka filmu je moc pěkná. Ústřední trio skvělé. Odkrývání zápletky chytne a nepustí, ale k dokonalosti by byl potřeba méně rozpačitý závěr, který po zdařilé finální gradaci působí méně úderněji než mohl velmi snadno být.

Šablonovitost a nesmírně konzumní povaha televizních show je v Japonsku možná ještě horší než v ostatních koutech světa. Kdo měl však tu čest s jedním z mnoha varieté ve kterých má prsty Matsumoto Hitoshi musí jistojistě uznat, že jeho talent sterilním formátem televizní zábavy svázat tak snadno nelze. Cesta na plátna kin byla jasným východiskem jak tento kreativní talent uplatnit ale ještě lépe. A to se panu Matsumotovi nesmírně daří již od jeho debutu. R100 není výjimkou a troufám si říct, že jde o dosud jeho nejlepší dílo. Chodím zde úmyslně okolo horké kaše neboť do tohoto filmu je lepší jít co možná nejvíce naslepo. Aspoň povrchní znalost japonské kultury je stejně jako u jeho předešlých filmů samozřejmě výhodou. Zajímá-li vás přesto do čeho jdete, zkuste si možná představit tématický mix Kubrickových Eyes Wide Shut a Fincherovy The Game v S&M hávu a s impozantním spektrem humoru, který je díky dekádám zkušeností tohoto legendárního komika dávkován s naprosto mistrovskou zručností.

Simon Yam jako super-policista a super-otec starající se o svého mentálně postiženého syna se srdeční chorobou. Neexistující zápletka skládající se pouze z hrstky naprosto nesouvisejících trestných činů, které jsou záminkou pro pár mírně nadprůměrných akčních scén je doplněna domácí hrou na city a dvěma těžce podprůměrnými romanticko-dramatickými minizápletkami vedlejších charakterů. Plakáty a slušné obsazení slibují tradiční akční/krimi ale bohužel vypadají o 1000% lépe než finální produkt (zajímavé mimochodem je že ač přes relativní dostatek akce a střelby Simon Yam za celých 100 minut brokovnici nevezme do ruky natož aby z ní vystřelil). Tím nejhorším na celém filmu je příšerně plochý, prázdný a absolutně nikam nevedoucí scénář. Bude to znít jako nejapné zveličování, ale i podprůměrná epizoda vašeho nejméně oblíbeného seriálu z produkce TV Nova je dost pravděpodobně smysluplnější. Za relativně neokoukané lokace vizuálně atraktivního Hong-Kongu, spoustu známých tváří a dvě slušné akční scény v úvodu si The Constable aspoň jednu hvězdičku ale zaslouží. Pozitivní také je, že The Constable je značně motivujícím filmem. Motivuje mě k tomu konečně napsat scénář, koupit letenku do Hong-Kongu a natočit tam film. Lépe než Dennis Law by to zvládl rotiž vážně každý.

Trefná parodie Hong-Kongských akčních filmů zabalená do netradičního hávu pánské jízdy. Kvalita scén občas zakolísá ale vrcholné momenty patří k tomu nejlepšímu co tento typ komedií může nabídnout. Jak už zde bylo řečeno, nefanouškům filmů o triádách a policejních thrillerů toho Men Suddenly in Black příliš neřeknou a zanechají tak maximálně dojem ulítlé taškařice.

Tempo filmu je nastaveno do naprosto ideálně padnoucí polohy mezi líně se vlečící a vláčně plynoucí. Plynoucí ale bez zaváhání a ve svém stínu nezastavitelně budující úžasnou atmosféru prakticky skoro z ničeho. Nálepka komedie se mi úplně nezamlouvá, protože jde o absurdní (v tomto případě ale jen a jen v tom nejlepším a nejvznešenějším slova smyslu) drama s přesahem skoro až do paranoidního neo-noir thrilleru. Chápu, že nekonvenčnost snímku asi ale lépe naznačit nejde. Nad bolestivě dokonalým castingem se mi ani nechce zbytečně rozplývat, ale vyzdvihnout filmový návrat překrásné Irene Wan si přesto neodpustím. Klavírní podkres je jedním z nosných pilířů atmosféry, která i přesto že venku právě mrzne mi přijde jako naprosto stvořená pro brzce ranní projekci o jedné z těch letně vonících tropických nocí.