Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Horor
  • Krimi
  • Komédia

Recenzie (1 698)

plagát

Figyua na anata (2013) 

Film se skládá ze dvou rovin. Tou první je kritická studie charakteru průměrného otaku a přes relativně mdlý a zbytečně rozvleklý děj svůj účel tak nějak plní. A to zejména díky pěknému vzhledu a barevnosti, který zkušeně podtrhává surreální nádech příběhu. Rovina druhá, která filmu jasně dominuje je taktéž studií. Ale ani tak charakterní jakožto spíš studií... eh.. uhmm... tělesnou. Detailní studium těla Kokone Sasaki je primární náplní filmu a Takashi Ishii jej divákům servíruje v pořádných porcích. Ač rozhodně nejde o typický drama/thriller tak do plnohodnotného pink filmu mu asi taky krůček chybí, resp. krůček jakéhosi přesahu přebývá. Podobných pink snímků je sice víc ale tento svým přesahem příliš neoslní. Na stranu druhou prakticky nonstop svlečená Kokone Sasaki oslnit dokáže celkem snadno.

plagát

Hasami otoko (2005) 

Krimi thriller s tuhou atmosférou, ze které proběhně mráz po zádech i v momentech, kdy by to člověk nečekal. Skvělý je zejména netypický hudební podkres, který pro tohoto režiséra ale není žádnou novinkou. Novinkou není ani snaha o zakomponování jistého uměleckého či jak tu už před lety komentoval Adrian artového přístupu. A snaha se tu vyvedla naprosto mimořádně. Netypický nádech je patrný zejména v kontrastu tónu policejního vyšetřování, který jakoby vypadl z typických japonských TV dramat, a snově zlověstné linie ústřední dvojice. Škodou je, že po působivém budování napětí rozuzlení filmu zbytečně zakopává samo o sebe svou rozvleklostí a postrádá tak údernost. Stačilo trochu nekompromisnější práce ve střižně a bylo by to za jasných pět.

plagát

Enbamingu (1999) 

Embalming se může na první pohled tvářit jako gore horror, nicméně prostředí balzamovačů (slovní spojení, které nepoužijete každý den) slouží zejména jako podklad pro psychologický thriller. Na jisté hrátky s lidským tělem a jeho orgány však také samozřejmě dojde, což jen podtrhne už beztak značně pochmurnou atmosféru filmu. Filmové fanoušky musí také potěšit nemalá role ve které se objeví legendární Nikkatsu režisér Seijun Suzuki.

plagát

Kikareta onna (2006) 

Pod rouškou směšně nízkého rozpočtu se skrývá sympatický film, který svůj jednoduchý ale působivý příběh dokáže sdělit s takovou lehkostí, ze které by si mnozí vypravěči měli vzít příklad. Hned z několika nečekaně precizně provedených scén je znát, že Yamamoto není žádné ořezávátko a má kamerou co říct.

plagát

Ľadová archa (2013) 

Hranice přesahující multikulturnost tohoto snímku způsobená tím, že jde o korejský sci-fi velkofilm na motiv 30 let starého francouzského komiksu natočený v Barrandově očividně cílený na západní [čti: americké] publikum je na filmu hodně znát. Bohužel v nepříliš pozitivní slova smyslu. Výsledkem je výstavní sinusoida skvělých a nepochopitelně špatných momentů. Patrné je to zejména na rozpačitých hereckých výkonech střídajících komiksově-teatrální přehrávaní se super dramatickou seriózností a občasnou dávkou prkenného anti-talentu z kterého krvácejí oči. Nejsmutnější je, že vzhledem k námětu by snímku sedl libovolný tón kdyby jen ale byl aspoň trochu konzistentní. Námět a příběh zní možná originálně, ale jde o ten nejtypičtější scénář ze všech typických sci-fi scénářů. Otázky a paralely kterých se film dotýká jsou sice fajn, ale máte-li už nějaký ten dystopický zářez, tak vás na zadek těžko posadí. Pravdou ale je, že i přes generický základ tento film, ať už díky francouzské předloze či korejské produkci, občas něco neotřelého z rukávu vytáhne. Podtrženo a sečteno Snowpiercer působí jako lehce nadprůměrné béčko plné promarněného potenciálu. A takových tu bohužel bylo a bude mnoho, mezi nimi i dost těch co si s tématem poradily o něco lépe. Snowpiercer na sebe ale trochu neprávem stáhne většinu pozornosti. Nebýt totiž ostříleného a na západě (právem) populárního režiséra +korejského hereckého velikána tak po tomhle sci-fi neštěkne ani pes. 66%

plagát

Do poslednej klapky krvi (2013) 

Satiricky oslavný meta-mix žánrů nejen japonské kinematografie ve kterém už beztak těžce nekonformní Sono posunul hranice své kreativity ještě o stupeň či dva dál. Sono si filmem zřejmě plní svůj sen, míra vášně s jakou je snímek natočen a které je patrná na první pohled se viditelně přenesla i do naprosto špičkových výkonů celého hereckého ansámblu. To že Sono měl scénář 15 let v šuplíku je ale možná důvodem toho, že tempo uprostřed občas mírně klopýtne nicméně filmu to lze zalívat jen stěží. Obratem totiž hned přijdou scény, které přímo přetékají originalitou.

plagát

Sora no ana (2001) 

Povedeně a velmi realisticky zpracované charaktery v neokoukaném prostředí s povedeným minimalistickým stylem vyprávění. Jednoduchý ale umě postavený základ jakoby však sliboval trochu víc než charakterní studii svým přítelem na výletě opuštěné turistky a samotářského syna majitele venkovského motelu. Nic víc se však nekonám, ale uvěřitelné postavy i bez nějaké hlubší zápletky však samy bohatě stačí na tom aby z Hole in the Sky udělaly povedené hořkosladké romantické drama.

plagát

Veronica Marsová (2014) 

Sympatický návrat do Neptunu, pro něhož je věrnost k seriálu jeho největší kladem a paradoxně i největším záporem. Na jednu stranu srdce fanoušků musí plesat radostí, protože vymodlené pokračování naváže do starých kolejí s tak sebevědomým stylem, že to skoro vypadá jakoby Veronica Mars nikdy z obrazovek nezmizela. Na stranu druhou, nebývale chytlavý scénář, dialogy a atmosféra, tedy to co Veronicu odlišovalo od průměrných teenagerských seriálů, narozdíl od všech protagonistů příliš nedospělo. Ok. Proč by ale také mělo? Vždyť jde vzhledem k okolnostem doslova o produkt fanoušků fanouškům a konzistence bývá u takto s odstupem našroubovaných pokračováních nevídanou vlastností. Nicméně kvalita zápletky a dialogů tohoto snímku se spíš řadí k úrovni těch průměrnějších dílů původního seriálu. Vše je ale i tak podle očekávání provedeno s pořádnou porcí vášně a spokojenost příznivců je garantována. Příliš nových fanoušků tento film asi Veronice nepřinese, ale to cílem stejně nebylo. Důležité je, že tento odvážný projekt, který snadno mohl skončit katastrofálně se nemusí před svým cílovým publikem vůbec stydět.

plagát

Vlk z Wall Street (2013) 

Bravo. Uměle nafouknutá bublina o umělém nafukování bublin. Meta masterpiece? Wolf of Wall Street má tu výhodu, že jeho prašivé akcie jsou obaleny nepřekvapivě skvělou režií a špičkovými výkony. Ale to je to trochu málo, ne? Bublina však jen tak nepraskne, neboť tahle kolektivní lež je celkem slušným příkladem too big to fail. Mimochodem Scorsese černé komedie uměl před třiceti roky lépe.

plagát

Tomogui (2013) 

Na motiv prestižní cenou Akutagawa oceněným románem Shinya Tanaky (který mimochodem ve své přijímací řeči ocitoval Shirley MacLaine slovy "zasloužil jsem si to" a zkušeně tak přifoukl vlnu publicity) vzniklo moc povedené drama s příběhem dospívajícího chlapce ze skutečně podivně dysfunkční rodiny. Sedmnáctiletý hlavní hrdina žije se svým otcem a otcovo přítelkyní. Hned v úvodu vyjde najevo, že jeho otec je sadistou a tématem filmu je zejména strach hlavního hrdiny, že po něm tuto vlastnost zdědil. Skvěle zahraným charakterům a bezchybné režii není co vytknout. Film vyniká poměrně dusnou letní atmosférou malého města v roce 1988. Za zmínku ještě stojí, že scénář měl na svědomí ostřílený veterán pink filmů Haruhiko Arai. The Blackwater kvalitě a zkušenostem svých tvůrců ostudu rozhodně neudělal.