Cedr

Hranice přesahující multikulturnost tohoto snímku způsobená tím, že jde o korejský sci-fi velkofilm na motiv 30 let starého francouzského komiksu natočený v Barrandově očividně cílený na západní [čti: americké] publikum je na filmu hodně znát. Bohužel v nepříliš pozitivní slova smyslu. Výsledkem je výstavní sinusoida skvělých a nepochopitelně špatných momentů. Patrné je to zejména na rozpačitých hereckých výkonech střídajících komiksově-teatrální přehrávaní se super dramatickou seriózností a občasnou dávkou prkenného anti-talentu z kterého krvácejí oči. Nejsmutnější je, že vzhledem k námětu by snímku sedl libovolný tón kdyby jen ale byl aspoň trochu konzistentní. Námět a příběh zní možná originálně, ale jde o ten nejtypičtější scénář ze všech typických sci-fi scénářů. Otázky a paralely kterých se film dotýká jsou sice fajn, ale máte-li už nějaký ten dystopický zářez, tak vás na zadek těžko posadí. Pravdou ale je, že i přes generický základ tento film, ať už díky francouzské předloze či korejské produkci, občas něco neotřelého z rukávu vytáhne. Podtrženo a sečteno Snowpiercer působí jako lehce nadprůměrné béčko plné promarněného potenciálu. A takových tu bohužel bylo a bude mnoho, mezi nimi i dost těch co si s tématem poradily o něco lépe. Snowpiercer na sebe ale trochu neprávem stáhne většinu pozornosti. Nebýt totiž ostříleného a na západě (právem) populárního režiséra +korejského hereckého velikána tak po tomhle sci-fi neštěkne ani pes. 66%

Satiricky oslavný meta-mix žánrů nejen japonské kinematografie ve kterém už beztak těžce nekonformní Sono posunul hranice své kreativity ještě o stupeň či dva dál. Sono si filmem zřejmě plní svůj sen, míra vášně s jakou je snímek natočen a které je patrná na první pohled se viditelně přenesla i do naprosto špičkových výkonů celého hereckého ansámblu. To že Sono měl scénář 15 let v šuplíku je ale možná důvodem toho, že tempo uprostřed občas mírně klopýtne nicméně filmu to lze zalívat jen stěží. Obratem totiž hned přijdou scény, které přímo přetékají originalitou.

Povedeně a velmi realisticky zpracované charaktery v neokoukaném prostředí s povedeným minimalistickým stylem vyprávění. Jednoduchý ale umě postavený základ jakoby však sliboval trochu víc než charakterní studii svým přítelem na výletě opuštěné turistky a samotářského syna majitele venkovského motelu. Nic víc se však nekonám, ale uvěřitelné postavy i bez nějaké hlubší zápletky však samy bohatě stačí na tom aby z Hole in the Sky udělaly povedené hořkosladké romantické drama.

Sympatický návrat do Neptunu, pro něhož je věrnost k seriálu jeho největší kladem a paradoxně i největším záporem. Na jednu stranu srdce fanoušků musí plesat radostí, protože vymodlené pokračování naváže do starých kolejí s tak sebevědomým stylem, že to skoro vypadá jakoby Veronica Mars nikdy z obrazovek nezmizela. Na stranu druhou, nebývale chytlavý scénář, dialogy a atmosféra, tedy to co Veronicu odlišovalo od průměrných teenagerských seriálů, narozdíl od všech protagonistů příliš nedospělo. Ok. Proč by ale také mělo? Vždyť jde vzhledem k okolnostem doslova o produkt fanoušků fanouškům a konzistence bývá u takto s odstupem našroubovaných pokračováních nevídanou vlastností. Nicméně kvalita zápletky a dialogů tohoto snímku se spíš řadí k úrovni těch průměrnějších dílů původního seriálu. Vše je ale i tak podle očekávání provedeno s pořádnou porcí vášně a spokojenost příznivců je garantována. Příliš nových fanoušků tento film asi Veronice nepřinese, ale to cílem stejně nebylo. Důležité je, že tento odvážný projekt, který snadno mohl skončit katastrofálně se nemusí před svým cílovým publikem vůbec stydět.

Bravo. Uměle nafouknutá bublina o umělém nafukování bublin. Meta masterpiece? Wolf of Wall Street má tu výhodu, že jeho prašivé akcie jsou obaleny nepřekvapivě skvělou režií a špičkovými výkony. Ale to je to trochu málo, ne? Bublina však jen tak nepraskne, neboť tahle kolektivní lež je celkem slušným příkladem too big to fail. Mimochodem Scorsese černé komedie uměl před třiceti roky lépe.

Na motiv prestižní cenou Akutagawa oceněným románem Shinya Tanaky (který mimochodem ve své přijímací řeči ocitoval Shirley MacLaine slovy "zasloužil jsem si to" a zkušeně tak přifoukl vlnu publicity) vzniklo moc povedené drama s příběhem dospívajícího chlapce ze skutečně podivně dysfunkční rodiny. Sedmnáctiletý hlavní hrdina žije se svým otcem a otcovo přítelkyní. Hned v úvodu vyjde najevo, že jeho otec je sadistou a tématem filmu je zejména strach hlavního hrdiny, že po něm tuto vlastnost zdědil. Skvěle zahraným charakterům a bezchybné režii není co vytknout. Film vyniká poměrně dusnou letní atmosférou malého města v roce 1988. Za zmínku ještě stojí, že scénář měl na svědomí ostřílený veterán pink filmů Haruhiko Arai. The Blackwater kvalitě a zkušenostem svých tvůrců ostudu rozhodně neudělal.

S1 - Novodobá klasika žánru s trochu slabším závěrem. 5/5, S2 - Sleeper hit se silným závěrem. 5/5 S3 - Totální senilní odpad s dramaturgií úrovně Ulice 1/5.

Filmové drama povídkové typu nám dává nahlédnout do několika osudů obyvatel fiktivního přístavu Kaitan. Snímek natočený ostříleným režisérem nezávislých filmů na motiv nedokončené povídkové knihy Yasushi Sata. Pro fiktivní Kaitan byl předlohou přístav Hakodate, ležící na jihu Hokkaidó, město díky své lokaci proslavené malebnou noční scenérií. Atmosféra tohoto značně průmyslového města ve filmu hraje důležitou roli, na škále malebnosti nabývá však spíš silně melancholických hodnot. Příběhy ústředních postav jsou poměrně samostatnější povahy a místo, pro tento typ filmů častého, prolnutí se jejich linie spíš jen přelétavě dotýkají. A dotýkají se s citem, takže absence typického násilného našroubování filmu prospívá. Sketches of Kaitan City je velmi zručně natočeným dramatem, které stojí za vidění už jen z toho důvodu, že je prozatím jedinou možností jak se na západě aspoň trochu seznámit s tvorbou již zmíněného Yasushi Sata. Sato byl vrstevník proslulého Haruki Murakamiho a předtím než v roce 1990 spáchal sebevraždu byl s ním údajně často srovnáván. Spisovatel Kazumi Saeki prohlásil: “Pokud Haruki Murakami je Fitzgeraldem, tak Yasushi Sato je Hemingwayem.”

Scénáristický mišmaš mnoha slibných ale nedotažených (či naopak těžce přeplácaných) nápadů. Místo jasného tahu na bránu je Firestorm jakousi roztržitou skládankou příliš mnoha odboček s proměnlivým přínosem. Stejně rozporuplné jsou nevyrovnané efekty obsahující celé spektrum (ne)kvality od naprosto skvěle akční střelby, přes laciné honičky a místy naprosto patetické CGI pokažené zbytečným 3D aftertastem. Pod tím vším a dalšími neduhy podobných kasovních trháků se však přesto skrývá spousta zábavných scén a dobrých myšlenek. Přidáme-li sympatické obsazení (obzvlášť Andy Lau v po delší době v super-akční roli) vyjde nám snímek, který je sice nemožné vychválit ale nejde mu upřít notnou dávku zábavnosti.

Odvážný pohled do těžko uchopitelné části čínských dějin zajímavýma očima generace tou dobou postižené nejvíc. Problém je, že prokomunikovat strasti těchto lidí ostatním není asi zrovna nejsnadnější. Obzvlášť pomocí filmu. A tím spíš filmu ze země kde režimu podobné výpovědi o ošemetných tématech nejdou zrovna pod nos. Ve výsledku Summer Palace jako film bohužel často selhává. Atmosféra (nejen díky zvolenému soundtracku) se sice povedla na jedničku, ale film je o 50 minut delší než měl být. Nevěřil bych, že to někdy o některém filmu povím ale sexuální scény byly k uzívání nudné a přemrštěné svou frekvencí. Otravnější byl snad jen voice over hlavní hrdinky, který toho filmu občas více vzal než přidal. Ač svým zaměřením je Summer Palace rozhodně unikát, za který jsem vděčný, unikát svým námětem a poselstvím to zas tolik není. Spousta filmů se podobnými tématy a myšlenkami zaobírá pro diváka mnohem záživnější formou. Výsledný dojem je tedy těžce rozpačitý. Ač jde o špičkovou šanci nahlédnout do Číny jak ji neznáme, tak způsob jakým je to provedeno je vše jen ne špičkový.