Hromino

Zaslíbená Země Nezemě se mi nehodnotí snadno. Zápletka samotná zní možná otřepaně, ale její zpracování rozhodně stojí za vidění, přináší diváku nejedno překvapení a označit ho za zcela sterilní podívanou v kontextu současné japonské animované tvorby by mohl jen naprostý ignorant. Má to po většinu času hutnou atmosféru, na čemž se podílí hlavně zdařilý minimalistický hudební doprovod a ve vypjatých okamžicích i kamera z pohledu první osoby, ale k dokonalosti má toto anime hodně daleko. Proč? Po celou dobu jsem měl problém především s postavami, které jsou sice emočně nevyzrálé, ale jako Mary Sue vše hned vydedukují s minimem indicií, moralizují ostošest, nemají chybu a neochvějné správňáctví je zde prezentována jako ta jediná legitimní možnost, jak celou situaci vyřešit. Tempo vyprávění je rovněž nevyvážené, takže zatímco do poslední třetiny se seriál táhne a víc se mluví než koná (přičemž některé dějové kličky vyšumí úplně do prázdna), v posledních dílech nabere dění rychlý spád a konec přijde rychleji, než se divák naděje. Ohlášené pokračování mě nicméně zajímá, neboť právě v něm by mohli tvůrci naplno ukázat, jaké trumfy mají v rukávu, pokud tak do teď ještě neučinili. Trochu lepší 3*.

S Kimi no na wa. to má sice společný rok vzniku, ale to je tak vše – jinak nemá smysl tato dvě díla srovnávat, neboť každé je žánrem i formou o něčem úplně jiném a každé cílí na zcela odlišného diváka. V prvé řadě se sluší uznat, že si tvůrci Koe no katači naložili na bedra nelehký úkol. Vytvořit psychologické drama z období dospívání, které by bylo uvěřitelné (v prvé řadě tedy se zdařile napsanými postavami a jejich propracovanou psychologií), dokázalo se víc než jen hloupě a povrchně dotknout tématu inkluze handicapovaných lidí do „normálního“ kolektivu a zobrazit příčiny, průběh a následky šikany na jednotlivce i kolektiv, ale zároveň nebýt prvoplánovým mravokárným snímkem či těžkým dojákem a procházkou slzavým údolím, a do toho si ještě zachovat nápaditost, sympatické postavy a výbornou audiovizuální stránku, která se od děl KyoAni už tak nějak tradičně očekává. A světe div se, jim se to podařilo. I bez patosu. Jak správně poznamenal ve svém komentáři Larky, o ubrečenou středoškolskou romantiku se skutečně nejedná a tvůrci dobře ví, na které aspekty se mají zaměřit. Ve výsledku jsem však váhal mezi 4* a 5*, a to především kvůli na místě přešlapující prostřední části a poněkud unáhlenému závěru, ale jelikož se podobně zdařilých anime z daného žánru rodí jak šafránu (napadá mě teď z hlavy akorát Aura, která ale od druhé poloviny šla do kytek), je nutno uznat, že Koe no katači je zkrátka jinde a i za nejlepší použití The Who v anime si tu pátou hvězdu zaslouží, nuže?

U každé nové řady JoJa si můžete být jisti tím, že vás oproti předchozím řadám dokáže něčím silně překvapit jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. U páté řady je tím největším pozitivem fakt, že se v ní na rozdíl od čtvrté řady objevuje minimum postav či odkazů na předchozí dění, takže pokud uvažujete o puštění se do JoJa odprostřed, protože se vám nechce prokousávat dějem od první řady, mohl by pro vás být Ógon no kaze tím vhodným odrazovým můstkem. Dalším plusem je změna prostředí, kdy se nepodíváme ani na moment do Japonska či Egypta a celou dobu zůstaneme ve slunné Itálii, kde budeme mít co do činění s mafií a samozřejmě hromadou standů. Rovněž oceňuji i to, že tato řada nestojí ani nepadá pouze na hlavním hrdinovi, jenž by svými schopnostmi výrazně převyšoval zbytek postav, ale jejich schopnosti jsou víceméně vyrovnané a všichni mají stejnou šanci se projevit. Potud bych chválil. Teď ovšem přichází na řadu to, co vidím jako největší problém této řady, a to sice že působí dojmem do počtu. Bohužel. Do JoJo světa ve své podstatě nepřináší nic nového, ba naopak působí dojmem, jako by pravidla tohoto univerza narušovala – zatímco v předchozích řadách bylo užívání standů prezentováno jako silně výběrová záležitost pro jedince, kteří mají co do činění s jistým šípem či krví Joestarů, zdejší dění působí naopak dojmem, že se uživatelem standu může stát každý druhý Lojza. Další povzdechnutí se týká první poloviny seriálu, kdy se tvůrcům vůbec nedaří navnadit diváka na následující dění a nabídnout takovou zápletku, která by vyvolala přirozenou zvědavost a hlad po dalších dílech – zatímco předchozím řadám se to podařilo vždy už v prvních dílech, této řadě se to nedaří vůbec. Souboje jsou matné, postrádají lehkost a nápad a působí natahovaně, v horším případě pak až nápadně připomínají některé souboje z minulých řad, záporáci postrádají charisma a celkově působí první polovina jen jako velmi slabý výluh z osvědčených ingrediencí, na které si fanoušci JoJa potrpí. Druhá polovina tento dojem naštěstí napravuje a nabízí mnohem svižnější tempo, nápaditější souboje, nečekané zvraty a samozřejmě řádně vypointované finále – to by už nebyl Araki, aby si tradičně nevychutnal konečné zúčtování s hlavním záporákem. Co říct závěrem? Skalní fanoušci se samozřejmě spokojí i s touto řadou, noví diváci ji zase nebudou mít s čím srovnat, takže ji pravděpodobně ocení taky, ale jelikož já nespadám ani do jedné kategorie, tak mi to v celkovém ohledu vychází na dosud nejslabší řadu. Zcela průměrné 3*.

Rád bych dal víc hvězd, tuze rád, ale bohužel. Na souboje je radost pohledět, návrhy postav i kresba jsou poutavé, hudba Kadžiury zní konečně po letech svěže (přibrání ještě jednoho skladatele do holportu byl evidentně výborný tah), a pokud bychom hodnotili jen audiovizuální stránku, tak je to na jasných sedum, tedy vlastně pět. Scénář sice už taková koukačka není, zápletka je prostinká, nepříliš originální, a ačkoli hlavní hrdina je šónenovský tvrdohlavec jak vyšitý, umí překvapivě používat mozek a získat si divákovy sympatie, stejně jako jeho sestra. Tempo vyprávění je nastaveno rozumně, žádné přešlapování na místě se nekoná a seriál si jde jasně za svým – alespoň tedy první polovinu. Do té doby se jedná o povedený, sebevědomý šónen, který na jednu stranu sice dodržuje nepsaná pravidla žánru, ale nebojí se místy přitlačit na pilu a být mnohem temnější a expresivnější, než je zvykem – v tomto ohledu jsem si nejednou vzpomněl na podobně nápaditého Hunter × Hunter. Bohužel od poloviny se tempo vyprávění velmi zpomaluje, přibývají nové postavy s přehnanými charaktery, infantilní humor, hloupá klišé a scenáristické kličky a začíná být jasné, že jakkoli seriál zprvu vypadal, že by za 26 dílů mohl být celý příběh odvyprávěn, tak se nám ve skutečnosti za tu dobu odkryla jen špička ledovce a konce se dočkáme možná až tak za nějakých sto dílů. Je mrzké, že v případě původní mangy při pohledu na stoupající zájem čtenářů vydavatel evidentně zatlačil na autora, aby do té doby rozumně dávkovaný příběh natáhl a udělal jej více přístupný pro mladší diváctvo – těžko si tu náhlou změnu jinak vysvětlit. Pomalé tempo, nové šablonovité postavy, ksichtění, přehánění a stupidní fóry zaplňující klidně i polovinu dílu, nikterak charismatický hlavní záporák a chybějící finále bohužel hodně sráží dobrý dojem, kdy za první polovinu dávám velmi silné 4*, za druhou polovinu jen zklamané 2*, tedy ve výsledku 3*. Na chystané pokračování se sice podívám, ovšem nevkládám v něj příliš velké očekávání. A jen tak mimochodem – vzhledem k tomu, že se má seriál odehrávat v období Taišó (1912–1926), tak bych čekal, že se v seriálu objeví mnohem víc z tamních reálií než jen jedna lokomotiva a tokijská ulička všehovšudy na pár minut…

Navzdory původnímu záměru nezačnu svůj komentář srovnáním s minulými díly Šinkaie (a zvláště tím posledním), nýbrž začnu tím, čím je tento film oproti jeho předchozím počinům jedinečný. Nuže: čím film rozhodně vyniká, je výborné vyobrazení snah o předčasné dospívání a konfliktu naivních hlavních hrdinů s realitou, kdy zjišťují, že skutečně dospělým se nějaký patnáctiletý floutek zkrátka nestane ze dne na den – nejednou jsem si při sledování vzpomněl na čtení Kafky na pobřeží, kde se Murakamimu podobnou problematiku podařilo rovněž skvěle zpracovat. Další zářez si Šinkai zaslouží za jedno z nejpreciznějších zpracování japonských reálií, jaké jsem kdy v anime viděl – západní divák to možná tolik neocení, ale nešlo si nevšimnout, jak se i japonští diváci v sále pochichtávali nad tím, s jakou nečekanou pečlivostí a smyslem pro nejmenší detail Šinkai vyobrazuje život v důvěrně známém Tokiu ve snaze zachytit co nejvěrněji realitu, stejně jako je pozoruhodné, u kolika známých firem a jejich výrobků si vyjednal užití ve filmu bez zkomoleného názvu. A komu snad nelahodila příběhová mnohoznačnost, zamotanost a osudovost v Kimi no na wa., ten by měl zvážit zhlédnutí, protože Tenki no ko nabízí o poznání čitelnější, snad by se dalo říci civilnější příběh, který je přístupnější širšímu publiku než jeho předchůdce (a teď to nemyslím jako kritiku). Naopak Šinkaiovy trademarky, které byly přítomny v předchozích filmech – Tokio, vlaky, melancholie, klavírní hudba, západy slunce, déšť –, jsou samozřejmě přítomny i zde a opět v koňské dávce, přičemž počasí zde hraje dokonce hlavní roli. A jak tedy vychází ze srovnání s Kimi no na wa.? Styčných bodů se nachází mnoho (hlavní hrdina z předchozího filmu se tam dokonce i na chvíli objeví!), takže se srovnání vyhnout zkrátka nejde, ale Tenki no ko z tohoto srovnání kupodivu nevychází vůbec špatně. Jedná se o řemeslně velmi dobře zpracované dílo, které sice už neobsahuje ten „wow efekt“ jako jeho předchůdce, a byť věřím, že se do jisté míry mohlo jednat o záměr, tak mi ve filmu také chybělo pečlivější představení rodinného zázemí postav, zvláště pak u Hodaky, a nějaká silnější katarze v závěru – Šinkai bohužel vyložil trumfy asi o 10 minut dopředu a samotný závěr tak už neměl čím překvapit a zasáhnout diváka. Sečteno podtrženo – film, který stojí na svých vlastních nohách a stojí za to jej vidět, jen má tu smůlu, že navazuje na velmi úspěšného předchůdce a jsou u něj očekávání nastavena proklatě vysoko. Prosté 4*. (Viděno v Shinjuku Piccadilly, Tokio, 8/2019.)

Čirý destilát toho, co si představíte pod pojmem šónen, a to se všemi jeho plusy i mínusy. U komentářů k první řadě HeroAca často čtu či slyším, že její začátek je těžkopádný, nudný, pomalý, utahaný jak jelení říje a že Deku je otravný hlavní hrdina, přičemž postupně to naopak začne být zajímavé. Můj názor je přesně opačný: začátek si plně získal mou pozornost právě tím, jak příjemně civilně představuje alternativní svět superhrdinů a věnuje velkou pozornost psychologickému vývoji hlavního hrdiny, který si navíc své speciální schopnosti musí oproti mnohým jiným šónenovským hrdinům zasloužit a poctivě odedřít. V této části pro mě tkvěla největší síla tohoto anime a právě díky ní si HeroAca získalo mou plnou pozornost. Žel bohu, po nástupu na superhrdinskou školu se zprvu nadějný seriál zvrhne do stokrát viděného mustru „šónen hrdina na divné škole“, což neznamená nic jiného než interakci s divnými spolužáky a divnými učiteli, kteří jsou ztvárněni těmi nejprovařenějšími typy postav, které v generickém anime o divné škole prostě nesmí chybět – šikanátor, srdcař, chudák s mindrákem, grázl, postava tajemná jak hrad v Karpatech, premiant, třídní idol, obdivovatelka hlavního hrdiny a tak dále, inovace nula nula. Tyto postavy napsané jak přes kopírák se tak společně s hlavním hrdinou vrhají do stokrát viděných situací, jež si příběhová šablona o divné škole opět žádá, a tomu všemu vévodí zcela mdlé finále, z nějž si už kromě směšného hlavního záporáka nevybavuji žádný moment, žádný zajímavý souboj. Ze zvědavosti jsem se podíval i na prvních pár dílů druhé řady, které však bohužel jen potvrdily mé obavy, že se bude pokračovat ve stejném duchu jako druhá polovina první řady. Pokud si potrpíte na šónen jak řemen nebo jste jich naopak ještě moc neviděli, pak jste na správné adrese, ovšem pokud čekáte něco víc než jen generickou podívanou, doporučuji zalovit v jiných vodách. Neurazilo, nenadchlo.

Inu – když dva dělají totéž, není to totéž. Pokud se mám k tomuto anime vyjádřit více než jednou větou, zákonitě se nevyhnu srovnání se starší verzí z roku 1992, která navzdory svému stáří paradoxně působí mnohem svěžeji než remake z roku 2015. Ten představuje oproti povedené původní verzi až nečekaně odbytou, vyšeptanou, lacinou a tupou ilustraci původní předlohy bez chuti, u níž by se snad dal za jedinou devízu považovat „retro feel“ příběhu a kresby – osobně bych však ani s tímto nesouhlasil, neboť se tento feel beznadějně ztrácí pod tíhou všech těch audiovizuálních fekálií, které se na mě valily z obrazovky. Tak chudokrevný a produkčně nezvládnutý šónen jsem už hodně dlouho neviděl – akční scény ve většině případů končí dřív, než vůbec začnou, veškeré napětí je zabito nadměrným používáním statické animace, čímž se ztrácí všechen akční potenciál scény, tempo vyprávění je naprosto vražedné (aby taky ne, když se tvůrci snaží nacpat dění 33 svazků mangy do 39 dílů anime), o nějakém vývoji postav, jejich důkladném představení divákovi či katarzi scén se nedá vůbec mluvit (jaký to rozdíl oproti původní verzi, kde mi příběh tří kamaitači ještě do teď rezonuje v paměti!), a ačkoli má seriál rating PG-13 (pro televizní šóneny naprosto standardní), tak z nějakého neznámého důvodu mnohé scény vypadají, jako by se snažily vyhovět tomu nejnižšímu ratingu pro předškolní děti. Pokud vás zaujal námět a chtěli byste tomuto dílu dát šanci, tak si radši přečtěte mangu nebo pusťte starší verzi, která ačkoli adaptuje jen část celého příběhu, tak to dělá o parník zdařileji než tato fušeřina. A to, že může remake starší látky při zachování ducha původní předlohy dopadnout dobře, dokazuje v posledních letech třeba Kiseidžú nebo novější řady JoJa. Tohle je ale zkrátka velký špatný, u nějž mě nenapadá jediné výraznější pozitivum, kvůli kterému by stálo za to věnovat mu čas. Po 23 dílech a celých 4 letech překonávání se k dalšímu sledování ve víře, že se to nějakým způsobem postupně zlepší, už Hromina nadobro opustila naděje i nervy, se seriálem nasraně končí a zanechává po sobě jednu hvězdu, víceméně z úcty k původnímu dílu.

Velmi neotřelý a poutavý námět, vynikající CG animace, z níž se vám při akčních sekvencích přímo tají dech, krásně padnoucí atmosferická hudba a příběh plný tajemství. Potud to zní přesně jako to anime, na které čekáte jak slepice na zrní a které míří hodně vysoko. Potud bych byl naprosto spokojen, leč co naplat – oč vypiplanější je audiovizuální stránka, o to otřesnější je scénář spolu s až neuvěřitelně špatně napsanými postavami. Ty se v čele s uřvanou neschopnou hlavní hrdinkou, kterou bych si skromně dovolil nominovat na jednu z nejotravnějších a nejhůře napsaných hlavních postav anime všech dob, chovají s prominutím jak po lobotomii a jejich chování a výroky mají mnohdy asi takovou vnitřní logiku jako Jolandiny věštby. To, co u hlavní hrdinky mělo zřejmě představovat vývoj charakteru, ve skutečnosti žádný plynulý vývoj není, ale pouze změna chování o 180 stupňů pomocí lusknutí prstů hlavního scenáristy; přichází úplně zničehonic z dílu na díl a působí zcela nevěrohodně. Stejně tak i původní cíl hlavní hrdinky po pár dílech mizí, místo toho dělá celou dobu naprosté blbosti, což však nikomu z ostatních postav nevadí, přičemž když už to vypadá, že se schyluje k nějakému nastínu děje, tak seriál skončí posledním dílem bez jakékoli katarze. A tak se v podstatě za těch 12 dílů téměř nic neodehraje. Pokud se budete na celé anime dívat jako na eye-candy k nějaké hře, pak není v rámci hodnocení co řešit, ale běda vám, jestli se pokusíte nad dějem, pravidly tamního světa a logikou v chování postav hlouběji přemýšlet, běda vám! Ač nerad, musím zde přiznat totální vítězství formy nad obsahem a udělit smutné 3*. Podobný případ jako před léty K a ohromně promrhaný potenciál stát se jedním z nejlepších anime posledních let, škoda.

Však to známe – jednou za čas se vždy vynoří z produkce krajiny nadržených chapadlovitých stvoření, přerostlých ještěrů s radioaktivním dechem a rozlícených devítiocasých lišek na první pohled zcela nevinné anime, které však nejednoho diváka zaskočí košilatostí vtipů a explicitností některých scén. Což o to, i Hromino je rád za jakékoli tvůrčí osvěžení v jinak poněkud stojatých vodách japonské animované tvorby, leč to by ve většině případů nesmělo bohužel dopadnout tak, že zoufalá touha tvůrců diváka za každou cenu oplzlým způsobem šokovat postupně přebije všechny ostatní kvality, které by divák od seriálu očekával, pomyslný oř vytrhne se z otěží a stane se z toho jen další smrdutá sračka, jež svým chtíčem neustále provokovat působí jak jeden nejmenovaný exhibicionista v důchodovém věku z Vysočiny, který se nějakým omylem vydrápal na nejvyšší ústavní funkci v Česku. Grand Blue je v tomto ohledu čestnou výjimkou, jež navzdory početnosti scén s nezřízeným pitím alkoholu a vrcholově košilatým vtipům dokázala odhadnout jejich rozumnou míru a udržet si úroveň. Zdařile balancuje mezi vážněji laděnou zápletkou s kurzem potápění – a scénami bez jakéhokoli hlubšího smyslu, které mají prostě a jen diváka pobavit a snad mu i připomenout některé zážitky z vysokoškolských let; kdo má zkušenost s hromadným pitím s Japonci, jistě mi dá za pravdu, že se jedná v mnohých ohledech o poměrně realistické anime… Ve výsledku tedy svěží 4*, které podtrhuje ještě vynikající opening s příchutí léta a (nejen) letních dobrodružství!

Nemyslím si, že je zcela na místě vychvalovat hlavní tvůrce Barakamonu za jejich schopnosti – stačí ostatně pohlédnout do jejich filmografie a posoudit, jakými dalšími výtvory se ve svém portfoliu mohou „pochlubit“. Spíše si odvážím tvrdit, že při daném námětu v podstatě nešlo na tomto anime co zkazit, ledaže by měli tvůrci na to pokažení vysloveně talent. Spíše tedy než o precizně vyrobené anime se jedná o kousek, u nějž zkrátka tvůrci vsadili na stokrát osvědčené ingredience, jimiž věděli, že vykompenzují své průměrné tvůrčí schopnosti a zavděčí se co nejširšímu spektru diváků. Příběh o rozjíveném mladém floutkovi z velkoměsta, který se napravuje a hledá nový smysl života na tom největším vidlákově mezi srdečnými vesničany a ještě nezkaženými dětmi je prostě tutovka, která se snaží diváka zahřát u srdéčka svou rádoby bezprostředností a vytlačit z něj emoce, leč mnohem vydařenějšími kousky zhýčkaný idiot Hromino se spíš po většinu sledování cítil jako paní Ivana z Kolotoče, kolem které to celé jen plynulo. Scénář a napsané postavy, jejich psychologie a interakce, hloubka příběhu, kvalita animace, hudba – to vše se pohybuje ve vodách průměru daného žánru, což má za následek, že jsem sice během sledování ani jednou nevyletěl z kůže nad mizerným scénářem, na druhou stranu mi Barakamon ani ničím výrazněji neutkvěl v paměti – na rozdíl třeba od Gin no sadži nebo Usagi Drop. Pustil jsem, viděl jsem, smazal jsem.