Hromino

Mám takový neblahý pocit, že to jde poslední dobou s výtvory KyoAni nějak z kopce. Jejich nedávná díla jako Čúnibjó, Tamako Market nebo Free! mají sice spoustu chyb, ale jsou to svým způsobem takové úlety, které mají i přes všechny chyby něco do sebe. Kjókai no kanata do sebe však nemá absolutně nic a je to seriál, který mi připadá nejen velmi špatný, ale vlastně i celkem zbytečný. Ze synopse a z prvních pár epizod je jasné, že se seriál profiluje jako dílo, které v sobě kombinuje dvě linie: jednak tu se středoškolským slice of life, s nímž má KyoAni nemalé zkušenosti, a pak tu soubojovou linii, která už pro KyoAni tolik typická není. Kdyby v seriálu fungovala na chvalitebnou aspoň jedna linie, dokázal byl mu leccos odpustit a spolknout nejednu hořkou slinu, leč bohužel, obojí na mě působilo velmi fušersky. Základní problém vidím – na rozdíl třeba od Gokua a yenna – už ve volbě hlavních hrdinů. Akihito i Mirai jsou navzdory jejich zvláštním schopnostem hrozně nezajímavě napsaná dvojka, u nichž mi byl jejich osud od začátku do konce seriálu úplně šumák. Nemají vůbec žádnou osobnost, žádný zajímavý charakterový rys, nemají své kouzlo – nemají zkrátka nic, co by mě přimělo se o ně nějak zajímat. Souboje jsou možná ale ještě větší tragédie. Bylo mi sice jasné, že KyoAni nějaké dechberoucí bojové scény opravdu nevytvoří, ale přinejmenším jsem nečekal, že tyto scény budou nudné, zmatené, nepřehledné, naprosto postrádající napětí a… počkat, pamatuji si vůbec ze seriálu nějaký souboj či záporáka? Hm, nepamatuju. Jednu hvězdu dávám jen za pěknou animaci, dobrou závěrečnou znělku a scénu na střeše, kde se velmi svérázným a vtipným způsobem pokouší hrdinové zneškodnit jómu. Kdyby byl podobně komediálním nadhledem prostoupen celý seriál, mohlo jít o mnohem lepší podívanou. Snad příště vytvoří KyoAni něco lepšího než takovýto paskvil.

Srdce nebohého Michala Kolesy by nepochybně nadskočilo nadšením, kdyby zhlédlo tento recap. Mezi přidané scény oproti původnímu seriálu totiž patří zejména scény s ženskými hrdinkami na koupališti (rozuměj, jsou tu plavající ženy), dokonce tu hrdinové na konci plní i jeden quest pod mořskou hladinou. Michal by nepochybně dostal odpovědi na všechny své klasické otázky, jež kladl celebritám na internetovém chatu, a to sice: „Umíte plavat? Jak moc dobře? Kolik uděláte bazénů? Jakým stylem nejčastěji plavete? Jakou nejčastěji plavete rychlostí? Umíte plavat pod vodou bez zacpaného nosu a s otevřenýma očima? Kolik metrů uplavete pod vodou?” – Jde tak o jasný důkaz toho, že dívky ze SAO umí plavat vesměs velmi dobře, a jejich animovaná těla se tak dají považovat za skutečné boží zázraky. Rychlost plavání jednotlivých dívek sice není v rekapitulaci explicitně vyřčena, ovšem jakým stylem nejčastěji plavou, to dokáže kdejaký plavec či aquafetišista poznat. Při animování naštěstí byl použit stativ, jen mě zarazilo, že celý speciál není ošetřen vodotiskem – okamžitě studiu A-1 Pictures ty jejich rozpohybovaný obrázky kradu. Rozhodně tak nejde o zbytečný recap, byť se dá považovat kolesofily jako nezamýšlené ad memoriam Michalu Kolesovi. Nechť Michal plave s plavajícími ženami v pokoji. P.S.: Při psaní tohoto komentáře byl použit stativ.

„Všeho víc! Přidat na plynu! Kozy budou houpavější a větší, postavičky zdeformovanější, akce nařáchanější a velkolepější, vtipy budou mít větší kadenci, faktor bláznivosti bude rovněž navýšen! Gurren-Lagann uspěl, tak tohle musí uspět ještě víc!” – aneb vše, co v Gurren-Lagannu dobře fungovalo a díky čemuž si seriál zajistil takový úspěch, je v Kill la Kill jeho tvůrci v duchu hesel „všeho víc” a „když vy břízolit, tak my kachličky!” dovedeno do otravného, nudného extrému. Zpočátku se na zdeformované postavičky, zjednodušenou animaci a snahu o extrém vršenou snahou o další extrém dá ještě koukat, ale dívat se na tuhle statickou podívanou po dobu 24 dílů? Kdyby to mělo být několikadílné OVA, dobře, bral bych to jen jako experiment, ale tohle je moc i na mě. Někdo by si tedy mohl klást otázku, proč jsem dal z podobného těsta upečenému FLCL právě tolik hvězd, kolik jsem mu dal, když tady na Kill la Kill tak plivu. Snadná odpověď. FLCL i Kill la Kill máte buď rádi, nebo ne, a plně objektivní názor najdete jen těžko, ovšem pravdou je, že FLCL nebyl tolik založen na přehánění a dovádění věcí do extrému, jako spíš na nonsensu, padnoucím hudebním doprovodu a tématu dospívání hlavního hrdiny, což je mi mnohem sympatičtější. V případě Kill la Kill jde jen o nudné přehánění, které čas od času vytáhne nahoru glosa Mako, což je dost málo. Po osmém díle končím.

Tohle že vytvořil Takahiro Ómori? Ten samý Ómori, který vytvořil tak parádní kousky jako Baccano!, Durarara!!, Haibane renmei nebo Hotarubi no mori e? Nechce se mi tomu věřit. Jistě, i mistr tesař se někdy utne, ale že by se až tak moc uťal? Je pravdou, že třeba Koi kaze mě dvakrát neoslovilo, ale bylo mi jasné, co na tom vidí ostatní a kvality jsem seriálu rozhodně nemohl odepřít. Tady ovšem nevidím jediný náznak kvality nebo nápaditosti. Do šestého dílu jde o velmi, velmi průměrné slice of life mizerně napsané postavy chlápka, který si snaží hrát na superhrdinu bez superschopností a který používá nevšední, podomácku vyrobené zbraně, žije dvojí život, hájí zákon a trestá ty, kdož přecházejí přes silnici na červenou. Člověk by čekal, že by seriál s tak provařenými ingrediencemi mohl fungovat aspoň jako parodie na superhrdinské filmy a seriály, ovšem povedených vtipů je tam jak šafránu. Pokud jsem se během seriálu třikrát pousmál, tak přeháním. Do té doby bych seriálu dal takové neslané, nemastné 2*. V sedmé epizodě se ovšem Ómorimu definitivně pomátly a splašily čakry. V seriálu, který do té doby plynul jako slice of life odlehčeně, s nádechem vtipu a hlavně bez nadpřirozena, se najednou – pozor, SPOILER! – se smrtelnou vážností jeden chlápek fantasmagoricky změní na obří gorilu, která má místo břicha gilotinu, rozmašíruje policisty, odpálí se a pak se hrdinovi zhmotní nějaký duch superultraüber záporného pána temnoty, který mu řekne, že mu teda ještě život osladí, a začne na něj posílat (opět se smrtelnou vážností) další zrůdy, proti nimž začne hrdina zarputile bojovat, aby pomstil rodiče. Konec SPOILERu. Po jedenácté epizodě znechuceně končím. Subjektivně mám chuť napařit odpad, objektivně musím dát jednu hvězdu. Snažím se věřit tomu, že jsou za vznikem tohoto šíleného paskvilu peníze, když tento výtvor Ómori dělal u jiného studia než u jeho tradičního Brains Base, ovšem kde je pravda, těžko říct. To se uvidí až u dalšího výtvoru. Do té doby doufám, že jde jen o velký omyl jinak výborného režiséra.

Dvě věci naplňují mou mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a množství potu, úsilí, tvůrčí kreativity a možná i krve tvůrci vložené do tohoto trojdílného pokladu japonských anime. Boku no Pico je vpravdě mistrovským dílem, jehož tvůrci mohou každý den zaslouženě pojídat zlaté plody své práce. Je to umění! Tento triptych obsahuje přesně odměřenou dávku humoru, velmi něžné a srdce laskající romantiky a oduševnělého krásna. Nesmím zapomenout zmínit i všeprostupující edukační rozměr, jenž dodává celému dílu ještě vyšší smysl. Ostatně, pokud se nepletu, tak by v rámci osvětové kampaně Slunce do škol měl být tento opus od příštího roku uveden celostátně na základních školách pro žáky 3. a 4. tříd. Ano, jeho estetický účinek na vás opravdu ještě dlouho zanechá své stopy. Co mi tedy vlastně brání dát tomu pět hvězd? –– Podívejte, teď ale vážně. Jednu hvězdu dávám jen za to, že jsem se na to díval na Silvestra v silně podnapilé společnosti, kde se tomu opravdu dalo jen smát a nebrat to vážně, leč obávám se, že kdybych se na to koukal střízliv, tak bych to jednak celé nedokoukal, jednak bych u toho trpěl, jednak byl dal odpad! a jednak bych začal být víc homofobní. Ale třeba ne, třeba bych to taky vzal s humorem. :)

Paráda. Učóten kazoku představuje na první pohled možná nikterak výrazné dílo, ale pokud se do jeho sledování ponoříte, dýchne na vás i přes pár menších zaváhání kouzlo nenuceného vtipu, výtečně napsaných postav, kopy nápadů a uvolněné, příjemné atmosféry. Tvůrci vsadili jak na komediální, tak i vážnou stránku, a obojí seriálu padne velmi dobře. Svižná úvodní znělka, příjemná znělka závěrečná. Pro mě spolu s Gin no sadži určitě nejlepší letní anime 2013. Studio P.A. Works mi tak předkládá další důkaz toho, že momentálně nemají na poli žánru slice of life konkurenta, což navíc i jejich další kousek z podzimní sezóny – Nagi no asukara – zatím jen potvrzuje. –– Více v mé recenzi zde.

Bláznivá, novopečená středoškolačka a její snaha o včlenění do kolektivu. Ne, originalitou námět opravdu nehýří, ovšem ze začátku jsem si myslel, že by postava Tomoko s jejími naivními a často vtipnými představami mohla tento seriál docela obstojně utáhnout. To je tak napůl pravda. Líbí se mi, že v seriálu tvůrci operují jen s minimem zajímavých postav, kde žádná nepřebývá nebo není zbytečná, ale do značné míry mě štval silný epizodický charakter seriálu. Tomoko sice v každém díle zkouší být populárnější nějakým jiným způsobem (změnou účesu, oblečení…), což ovšem nikdy nedopadne dle jejích představ, ale jelikož se její postava za celou dobu seriálu nikam neposune, nezmění, nevezme si ze svých neúspěchů žádná poučení, neustále se točí v kruhu pořád dokola a my sledujeme ty její marné snahy o změnu, z nichž sice některé vtip mají, ovšem jiné jej postrádají, neuspokojilo mě to úplně a ve výsledku mi jí bylo spíš líto. Watamote určitě není špatná podívaná, ovšem mě dokázala plně pobavit tak prvních pět dílů. Dál už mě tahle estráda tolik nezaujala. Na plnou spokojenost to rozhodně není. Co je ovšem třeba ocenit kromě postav, tak velmi dobrý a k tématu seriálu skvěle pasující opening.

„Proč já těm přídatným OVA, ONA a OAD vůbec věnuji ten svůj drahocenný čas?”, ptám se občas po zhlédnutí podobných klenotů sám sebe, leč nedaří se mi najít odpověď, zvlášť když z četných zkušeností vím, že čím více se mi líbí původní seriál, tím zpravidla horší pak OVA bývá. Tonari no kaibucu-kun bylo jedním z těch mála zástupců seriálů skupiny šódžo, které se mi líbily, a tak jsem bláhově doufal, že si OVA zachová z původního seriálu aspoň malou dávku nevtíravého, příjemného humoru. Ale kdepak, chyba lávky. Ze zasazení OVA do historického Japonska, bojů dvou rodů, zparodování jmen hrdinů a vyhlášky Haitórei (zakázány jsou zde ovšem sladkosti) se vytěžilo jen minimum vtipu, spousta postav se tam objevila jen proto, protože se tam objevit musela, celé OVA se i navzdory stopáže o necelé půlhodině strašně vleče a závěrečné rozuzlení se slepičím princem bylo jen vrcholem trapnosti. Kde se vytratily ty dobré gagy a správný timing vtipů z původního seriálu? Ach, to nevím. Přesto dávám jednu hvězdu, neboť i přes spoustu vypsaných negativ jsem se asi třikrát pousmál. Mohlo to být ještě horší.

Illya ze známého Fate/ univerza se vrací, odhazuje svůj vznešený původ, Grál nechává plavat, a místo toho je z ní mahó šódžo s otravnou a ukecanou magickou hůlkou. Z původního světa Type-Moonu – takového, jak jej známe ze Stay/Night a Zero – to má společného jen některé postavy, z nichž všechny v podstatě slouží jen jako fanservis, neboť jsou pekelně ploché a jejich význam pro děj minimální. Místo Grálu se tu vříská, létá, hledá a bojuje o magické karty jako v Bakuganu, akční scény jsou nepřehledné víc než dost a délka každého dílu byla pro mě subjektivně hodina. Ano, je to hrozná blbost, která Fate/ univerzu spíš než čest dělá ostudu, ale to se dalo celkem čekat, proto jsem od toho po pátém díle dal ruce pryč.

0101000001101111011001000110110101100001011011100110100101110110011001010010000001100100011010 0101101100011011110010000001110011011001010010000001111010011000010110101001101001011011010110 0001011101100111100101101101001000000110111001100001011100000110000101100100011001010110110100 1011100010000001001010011001010110111000100000011101000110000101101011001000000110010001100001 0110110000100001