JajinkaBec

Harrison Ford v tomhle filmu dokazuje, že je herec s velkým H. Protože nebýt jeho, jedná se o směšnou a podivně parafrázující frašku. Kriminální zápletka je doslova zoufalá a jaksi polovičatá a mě osobně nepřesvědčila o tom, že zrovna v návaznosti na tohle všechno se mohl odehrát ten zbytek. Na tvrdou realitu je celý film pohádkový, na pohádku zase příliš realistický. Faktem ale je, že jestli někdy někdo ve filmu předvedl "hladovější" pohled než v tomhle Harrison, tak ať visím. Jen díky němu jsem to celé spolkla jako malinu. I když jsem se trochu zakuckala.

Stopáž se mi zdá poněkud přehnaná a v celkovém dojmu to filmu docela dost bere. Atmosféra byla hutná, ale kdyby to bylo o nějakou tu čtvrthodinku kratší, mohla být ještě hutnější a tím pádem "našlapanější". Krom toho mi poměrně brzo začalo být jasné, jak to dopadne, což vyvolávalo dojem ještě většího natahování. Každopádně ale klobouk dolů před Pfeiffer, odvedla dobrou práci a scénář jí v tom rozhodně nepomohl. Ford po většinu filmu hraje druhé housle, ale hodně dobré.

Atmosféra a prostředí jsou velmi poutavé, tady tvůrci určitě odvedli dobrou práci. Bohužel v samotném příběhu jsou občas nehorázné díry a "oslí můstky" mnohdy trvá pochopit. Prvních přibližně 20 minut mi dalo strašně zabrat, protože jsem se ztrácela ve jménech i tvářích, nelogické skoky tam a zase zpátky nechávaly diváka permanentně na pochybách, kde že se to vlastně právě nachází a koho to vůbec sleduje. Myšlenka jako taková je pro mě osobně nesmírně fascinující, protože William Shakespeare je takové moje malé hobby opředené mlhou tajemna (což já můžu) a pokud se člověk sžije s tím, co se děje na plátně, nabízí to plno jiskřivých názorů a hypotéz. Co mě maličko mrzí - ale uznávám, že to je čistě můj problém - je, že je tady Shakespeare vykreslen jako nehorázný povaleč, flákač a budižkničemu, který ke všemu přišel jako slepý k houslím. Přiznávám, že o jeho autorství skutečně pochybuji, nicméně ráda si představuji, že v tom všem hrál přeci jenom nějakou důstojnější a taky romantičtější roli.

Atmosféra je tak hustá, že jsem chvílemi až přestávala dýchat - a to i v momentě, kdy už bylo dávno po všem a já se měla uložit ke spánku. TAKHLE má podle mého názoru vypadat horor! Ne pošahanci se sekyrami, ale stará dobrá Anglie, opuštěný dům a... duchové. Omlouvám se za to přízemní a veskrze pubertální slovo, ale nemůžu to říct jinak: Byla jsem z toho doslova "vyplesklá"! Bohužel jednu chybku to má a tou je Daniel Radcliffe, ačkoliv on sám neudělal nic vyloženě špatně, naopak se naprosto bez problémů vymanil z role Harryho Pottera (aspoň já jsem si na to teda ani jednou nevzpomněla). Jen jsem mu nějak nespolkla tu roli starostlivého otce/vdovce. Možná starší bratr, ale rozhodně ne táta. Stejně jako jeho manželka působila spíš jako jeho starší sestra. Faktem ale je, že malý Joseph i manželka hlavního hrdiny jsou na scéně minimálně, takže se to dá překousnout.

Anne Hathaway mám ráda, ale tady ze začátku šíleně leze na nervy, protože vyvolává dojem, že spíš než pomáhat druhým potřebuje pomoct ona sama. Nakonec vám ale nezbude nic jiného, než to přijmout, protože to vlastně tak je. Označení "thriller" si tento film zrovna dvakrát nezaslouží, ani nekončí nikterak typicky pro tento žánr. (Musím přiznat, že právě ten závěr mě docela šokoval.) Spíš je to celé prostě takové docela pěkné drama. I slza mi na konci ukápla... Nicméně film zařazuji do kategorie filmů, které už nemá smysl pouštět si podruhé, protože pointu už víte a nic jiného to prostě nenabízí.

Asi je škoda, že se Dream House v kinech prakticky potkal se Shutter Island, protože z toho vyšel jako bolestivě nakopnuté štěně. Za sebe můžu říct, že se mi to líbilo. Ačkoliv jsem se poněkud prala s tím, že zhruba ve třicáté minutě mi došla první pointa a zhruba v šedesáté druhá, i tak mě to dokázalo docela překvapit. Co je poněkud zvláštní, je ten přerod jakoby z jednoho žánru do druhého přibližně v polovině filmu. Zatímco nejdříve koukáte takřka na čistokrevný horor a čekáte, kdy se na scéně objeví první duch či cákanec krve, v druhé je to téměř akční thriller. Suma sumárum to proto podle mého názoru lze popsat jako cosi veskrze originálního. Takže za mě palec nahoru.

Svěží závan vzduchu v jinak nepřeberném množství romantických komedií, které zámořská produkce chrlí jako na běžícím pásu. Ačkoliv princip je stejný, je to prostě jiné. Herci, prostředí, scénář, kamera. Myslím, že právě to, že tomu chybí ten odraz amerického - mnohdy jen rádoby vtipného - pozlátka, se mi na tom líbil vůbec nejvíc, protože jinak to bohužel mezery má.

Upřímně řečeno si nevzpomínám, kdy naposledy mě takhle oslovil pilot. Nutno podotknout, že si ani nepamatuji, že bych někdy hodnotila seriál okamžitě po shlédnutí prvních dvou dílů - a nepamatuji si to proto, že se to jednoduše ještě nestalo. Chyby a výtky by se našly, pochopitelně. Ale jsou zatím zanedbatelné a mrknutím oka jsem schopná je přejít, protože se prostě dobře bavím. Nutno ovšem zdůraznit, že nebýt Davenporta, nejspíš si to ani nepustím...

Tenhle film má už od začátku jeden velký problém a to je skutečnost, že sází na to, že diváka dokáže šokovat, nadchnout. Od začátku je vám prostě JASNÉ, že nemůžete čekat nic normálního, takže si začnete už v průběhu vymýšlet, jak by to asi tak mohlo dopadnout. A najednou zjistíte, že to až na pár méně podstatných detailů víte, a už vás to nebaví. Průhledné, spousta odkazů, překombinovanost, dramatické sny a vzpomínky a to všechno se zbytečně a často opakuje. Z jistého nadhledu tomu nelze vytknout nic: skvělí herci, dobrý scénář, kamera. Ale jak říkám, nepřekvapilo to. A obávám se, že o to jde v tomhle žánru především. Začínám mít strach, že mě už nikdy nic nepřinutí sbírat si bradu z podlahy jako Šestý smysl.

Tenhle film má podle mého názoru jeden zásadní problém: Tváří se natolik důležitě, že po většinu času zapomíná na diváka. Mělo to působit jako takové kázání v kostele, člověk měl odejít se sklopenou hlavou a zamyšlený. U mně k tomu ale nedošlo. Reeves mě coby mimozemšťan nepřesvědčil - chybělo tajemno, možná strach. Spíš než posla (ne)budoucnosti připomínal leklou rybu a mnohem většího cizince, než by bylo bývalo zapotřebí. S lítostí musím konstatovat, že tak trestuhodně promrhaný námět jsem už dlouho neviděla, a že pocit největšího dramatu ve mě vyvolala až hudba v závěrečných titulcích...