type_B

Opička s břitvou. Kádě plné mrtvol. Mrtvoly plné červů. Pedantická zlá úča. Hnusné spolužačky. Nehostinná alpská krajina. Tatínek kdesi v dálce... Zrůdné dítě a vraždy zrozené z neesteticky-(pseudo)psychologické hlubiny šílené hlavy.

Kýč zabalený do kabátku a košilky sociálního dramatu. Ach, ty sladká rodino chodící každou neděli do kostela...

Samotné rozuzlezní detektivní zápletky působí ex post maličko naivně, i když využití mysteriózních prvků, jako je naivní obraz pošahaného malíře, ano, je to ten, který má rád kočky, je velmi pěkné. Celkově je psychologická atmosféra filmu výborně vypjatá. Osobně se mi na starších filmech velmi líbí specifický obraz a v tomto případě taky exteriéry, které výborně ladí s vyzněním celého filmu.

Oddychové béčko s pěknou hlavní hrdinkou.

Návrat po vlastních stopách V: Vančurovy ozvěny se útěšně vrací skrze čas. Obraz vesnice konce 19 století a poč. 20. se pojí s dětským viděním světa a s gramofonovým záznem, který jsme si pouštěli jako děti u mé babičky. Dodnes před sebou vidím Barbuchu zhmotňujícího se z proužků kouře a strachu v šatlavě. A ten krásný obraz zimy, v níž dovádí celá vesnice. Jedna z nejhezčích novodobých českých pohádek vůbec.

Návrat archaických forem V: Neandrtálec v současné společnosti. Kritika, ozvláštnění, nový pohled. Satira. Tradice táhnoucí se k národnímu obrození.

Návrat po vlastních stopách IV: příliš dávnověká zkušenost. Obrysy se rozplývají...

Návrat archaických forem IV: V tomto seriálu se vlivem jeho stáří (rozuměj stáří loutek a celé dvojky) splétá staré s novým a nelze ho proto zpětně asociovat s vlastní minulostí, neb minulost ústřední dvojice tu minulost osobní přebíjí. Koncepce rodiny, která funguje i přes absenci matky, je pro mě nepochopitelná, rozbíjí tradiční model a nahrazuje klasický model matka-otec-děti zesíleným vztahem otec-děcko, potažmo dokonce otec-syn v prostředí prvorepublikové chudoby. Taťuldy a jeho utrápené lysé hlavy mi bylo vždycky neskonale líto.

Návrat archaických forem III: Idyla v hájovně aneb návrat do začátku století. Spřízněnost člověka s přírodou. Kdyby kartinkáři neaktualizovali hajného a jelena coby homosexuální milence (ano, ten jejich vztah byl vždycky trochu divný), zůstal by Robátko takovým Smolíčkem - hlavně že už dospěl, a ten fešácký knírek mu fakt sluší.

Návrat archaických forem II: Idylický vztah nezabarvený erotickým napětím mezi příslušníky opačného pohlaví nenávratně mizí spolu s vývojem brzlíku, nebo jak se ta žláza jmenuje. Pamatuju si, jak chytali K. a Š. rybu a drzoun kocour jim jí vyfouknul. A Molavcová to nadabovala moc dobře!