type_B

Návrat archaických forem: pražská periferie a poetika Skupiny 42 transformovaná do popkulturního vidění dětského světa. Nostalgie.

Návrat po vlastních stopách II: Rumcajs jako vousatý tatínek, kterého jsem snad kdysi taky měl rád... Ztratil se s lesem Řáholcem---

Návrat po stopách paměti: Prolog. Mňau. Mňau, taky se rád nechávám hladit a drbat od hodných slečen, rád ležím v teplíčku za pecí a v noci se přitulím a nechávám se hřát... Rád piji mléko a nechávám si vyprávět pohádky... není tenhle večerníček vlastně o mně, nebo mě pouze natolik ovlivnlil, že jsem stále jen jedno velké kočičí dítě? Poškrabejte mě na hlavě a já vám složím hlavu do klína, krásná paní...

Návrat po vlastních stopách. Obrysy vystupují z mlhy...

Tento večerníček měl to správné skryté sexuální napětí. Česílko je prý takový zelený úchyláček!

Je to tak šíleně ujeté, že mě to už ani nebavilo, některé momenty však zaujaly. Ve výsledku jsem rád, že jsem tento film viděl. Jediná poznámka k věci: antireklamními šoty a dystopické ladění se podle mě v něčem blíží Verhoevenově Hvězdné pěchotě.

Několik letmo zaznamenaných dialogů: A: "...vypadá jako výplod bujné fantazie..." B: "Na to bych se rád podíval zblízka... pojď, pojď---" "....pravidlo číslo 1) nikdy neskládejte zbraně, pravidlo č. 2) roztřílejte nepřítele na cucky..." posléze: "Budeme jí muset seškrabat lžící... co chceš, ty ufone...?" Nj, je to blbost. bohužel ani ne moc vtipná :-/ I ty synťáky stojí za nic. jedna hvězda je za to platinové háro robotí ženy-lovkyně.

Nemám rád W. Allena a jeho filmy!

Nepřišlo mi to vulgární. Je to béčková komedie o sexu, nic víc. Celkem mě i bavila. Rozhodně víc, než všechny možné romantické komedie s H. Grantem a podobný ptákoviny...

Na dystopii v TV zas tak často nenarazíte, a zvláště, když je to téměř neakční sci-fi. Pravda, kulisy, interiéry a exteriéry působí dost lacině, ale co schází na materiálním provedení, je bohatě vynahrazeno ve scénáři a v myšlenkovém podloží filmu. Brutál Zed (S. Connery) přichází do duchovní společnosti, kterou řídí podivné Tabernákulum, jakýsi virtuální prostor tvořený krystalem a myšlenkami obyvatelů Spirálu. Tabernákulum bylo vytvořeno vědci, aby společně s vybranými jedinci střežilo vědomosti upadajícího lidstva. Zároveň s tím však tito jedinci odložili stranou část lidské podstaty, kterou tvoří smrt a sexualita. Zajímavý je tento film v tom, že jednak zobrazuje společnost, která se snažila potlačit pudovost, ale přesto se v ní našli Renegáti a lidé překračující její řád, a jednak tím, že Zed přináší smrt jako vykoupení. Je to právě motiv smrti, co působí ve filmu nábožensky a co mu dodává velmi zvláštní rozměr (je to zcela jiné užití motivu smrti než v dílech s akční složkou). Východiskem se pro několik zbývajících spirálů stal únik a nový způsob života. Pro Zedovu partnerku to bylo potom navrácení se k přirodnímu řádu - zplodila se Zedem syna, potomka a zemřela. Poslední záběry filmu akcentují tento cyklus, v čemž se odráží silně protipokrokové (a v přeneseném smyslu taky proticivilizační) poselství filmu: Vraťte se k tomu prapůvodnímu, abyste přežili. Děj, který jsem zde načrtnul, je velmi stručný a film samotný obsahuje mnohem více témat a motivů, které by se zasloužily být rozebrány. Osobně se mi velmi líbila hříčka s Čarodějem ze země Oz a krásné herečky.