type_B

Po dlouhé době čt vysílá zajímavý detektivní seriál.

Čirá demence.

Béčkovitost z tohoto filmu čpí asi jako česnek z milovníka topinek. No a co? Pořád je to dobrý film a mám ho stokrát radši než Matrix.

Stejně jako svět Shoppaholíků se jedná o snímek, který je dobře udělán a který je chytrým způsobem povrchní. Jako komedie je tento film bezva.

Při prvním hodnocení jsem udělil tomuto filmu jednu zviezdičku. To proto, že jsem jej považoval - nutno dodat, že velmi naivně - za to, čím se tento snímek zdá být. Ale to je omyl. Stejně jako Kameňák je i Princezna ze mlejna při bližším pohledu dílo mnohovrstevnaté, dílo, které se dá číst způsobem zcela opačným, než jak ho čtou místní uživatelé. (Každé dílo se dá číst rozmanitými způsoby, jde jen o to, která interpretace je vzhledem ke známým faktům pravděpodobnější. Až tento komentář rozvinu, uvidíte, že PzM skrývá mnoho skrytých narážek, které mou hypotézu potvrzují.) První indicie, která mě na tuto myšlenku přivedla, představuje informace ležící mimo rámec filmu. Je vázána k samotnému Troškovi, ano jde tedy o intepretaci na základě znalosti autorovy biografie. (Na adresu zastánců tzv. "teorie smrti autora" říkám: "Nasrat!". ;-) V článku poeticky nazvaném "Poslední láska Zdeňka Trošky: ženatý blonďák s modrýma očima" režisér popisuje svou dávnou erotickou zkušenost, jež na něj (zřejmě) hluboce zapůsobila. V rozhovoru s Martinem Moravcem ze dne 25. 8. 2010 [viz http://revue.idnes.cz/posledni-laska-zdenka-trosky-zenaty-blondak-s-modryma-ocima-plf-/lidicky.asp?c=A100824_153652_lidicky_nh ] Troška popisuje pozoruhodný manželský trojúhelník slovy: "Měli obrovské letiště, leželi jsme tam všichni tři, večer jsme si dali pusu na dobrou noc, já třeba držel za ruku Sašu, ona se občas dotkla mě... Při loučení na letišti jsme pak všichni plakali a já z toho byl dlouho špatnej, protože mi scházeli." Situace je z psychologického hlediska nesmírně zajímavá, protože Troška miluje Sašu, Saša svou ženu a žena zase Trošku. Jelikož je však Troška homosexuál, nepředstavuje pro Sašu hrozbu v tom smyslu, že by chtěl předat svou genetickou informaci Sašově ženě, resp. jejich společným potomkům. (Sašovo zákonné právo na vlastní potomky není ohroženo.) Žena zase nepociťuje hrozbu vůči svému manželskému vztahu, protože její muž není zjevně homosexuál a protože ví, že s Troškou ona sama nemůže ze vztahu odejít, protože ten ji nemiluje. Rozbití rodiny tedy nehrozí. Zkušenosti z dokonale harmonického trojúhelníku vztahů Troška o třináct let později vtiskuje do kvazipohádky Princezna ze mlejna. Eliška je obklopena čtveřicí nápadníků: Jindřichem, jenž je nápadný absencí maskulinních rysů (jako jsou vousy); Čertem, jehož hraje Yvetta Blanarovičová a jehož projevy se jeví spíše jako dětinské a asexuální; podobně laděnou postavou vodníka, a naposled postavou knížete, jehož hraje zralý muž. Kníže představuje sexuálně nejagresivnější postavu, za pozornost také stojí, že je pojen s mocí, a to ve velmi negativním smyslu: zneužívá svého postavení, aby Elišku přiměl k sexuálnímu aktu. Ostatně je s podivem, že Jindřich, který se staví k Elišce skoro po celou dobu filmu chladně až odmítavě, se stává jejím mužem. Celý závěr filmu směřuje k naplnění idyly bez sexuálního podtextu, respektive vztahy se stávají téměř asexuálními, protože čert i vodník deklarují, že se stanou součástí novomanželské domácnosti. A Jindřich se ani necítí ohrožen. Jak to, že mu jako manželovi nevadí přítomnost dvou dalších příslušniků mužského pohlaví (byť mají četné ženské rysy), když pro něj představují hrozbu? Je to proto, že hrozbu buď nepředstavují, nebo proto, že Jindřich ve skutečnosti není Eliškou přitahován, přítomnost dvou potenciálních sexuálních objektů v jeho domácnosti je tedy dokonce žádoucí. Eilška přestává být cílem všech tří mužských postav, namísto ženy-milenky se stává ženou-kamarádkou. Tradiční model rodiny je nahrazen společenstvím, v němž jsou vztahy netransparentní, jsou zastřené za maskou idiotského šišlání čertovy postavy, které je s takovou radostí parafrázováno mnohými dětskými diváky. "Já jsem malej, ale šikovnej", opakuje čert ve snímku jako dvojsmyslnou mantru, která má různý smysl pro dítě i dospělého. Hledání vlastní sexuality, jež je jedním ze základních kamenů lidské identity, provází postavu čerta celým filmem společně s jejím pozitivním potvrzováním. Vidíme tedy, jak se liší tradiční pohádka, jejímž vyvrcholením bývá často získání bohatství a získání možnosti reprodukce a zajištění vlastního genofondu ("půl království a ruka princezny k tomu"), a kvazipohádka Troškova, jejímž meritem je narušení stereotypích heterosexuálních vztahů mezi postavami. Zatímco v tradiční pohádce hlavní hrdina překonává vnější překážky, hrdinové Troškova filmu musí čelit překážkám uvnitř jich samotných. Celý film je podmalován kýčovitou hudbou produkovanou dvojicí digitálních varhan, která divákovi přímo křičí do tváře výsměch tradičnímu šosáckému uspořádání společnosti, jež je založena na tradiční vazbě rodina-stát. Troškova genialita zůstává nadále širokému publika utajena. Režisérovi se podařilo skrýt sarkastické ušklíbnutí se pod maskou díla pseudo-lidové tvořivosti. Hodnocení je tedy mimo zažité stupnice. Musím dát tedy 5.

V podstatě film plný (ne)logických děr, který staví atmosféru na scénách se sexuálním násilí. Konec je vyloženě nepovedený, pitomý, snad dokonce hollywoodský, celý film sráží. Stereotyp démonizovaných nacistů mě už nebaví, sice je zde uvěřitelnější než v Purpurových řekách, ale v principu jde pořád o totéž. (Ne, že bych se zde zastával nacistů, jen ta formulka: "je to nacista, určitě skrývá nějaká děsivá tajemství" se stává otřepanou, a to zejména v rámci detektivního žánru, který má ve svých predispozicích složitou zápletku s množstvím matoucích stop. A mezi námi - postavy šílených sociopatů jsou z hlediska logické výstavby detektivky takovou žebráckou berličkou.)

Tajpův zákon zachování kvality praví - 0 násobená milionem zůstane vždy nulou. Jinak řečeno: kýbl sraček ovoněný litrem parfému Channel zůstane v základu vždy kýblem sraček.

Míra entropie - doufám, že tohle slovo Subjektiv přejde s blahosklonným pokrčením ramen - na mě byla moc velká. Jinak řečeno: Moc velký mišmaš. Ale možná se pletu.

Náhodou, tohle je perfektně stylový snímek. Zobrazuje společnost, která je totálně v rozkladu. Děj ubíhá dopředu velmi depresivně skrze klaustrofobii vyvolávající podzemní tunely. I všechny ostatní prostory jsou jakoby stísněné, špinavé a neútulné. Hlavní devizou filmu je pak absence jakéhokoliv kladného hrdiny, což je v rámci české kinematografie opravdu osvěžující. Atmosféru dobře doplňuje temná syntetizérová hudba, o které Magyar řekla, že zní jako Depešáci. Co chtít od post osmdesátkového filmu víc, že?

Vrchol zklamání. Film uvízl někde mezi parodií na akční snímky a jejich vážně míněnou podobou. Sebemrskačsky pak vrší sám na sebe debilní vtipy a klišé. Tohle se opravdu nepovedlo.