Hwaelos

Bez znalostí francouzských slovních hříček je Anémic cinéma jen prostředkem pro autohypnózu, protože po pěti minutách záběrů rotujících spirál se vám bude maximálně točit hlava. Zároveň jsou ale pasáže s textem spíš kritickým místem filmu a představují Duchampovu neschopnost odpoutat se od literatury k vizuálnu.

První seznámení se "cinéma pur" dopadlo dobře. Díky hudbě nikdo nepřišel k úhoně. Dziga Vertov to není (je vidět, že Steiner myslí v prvé řadě jako fotograf a možnosti montáže si vůbec neuvědomuje), ale na druhou stranu natočit deset minut proudící vody tak, že se na to dívá celkem příjemně i po 80 letech, je i tak kumšt.

Hledej smysl v nesmyslu :) Tenhle snímek se dá docenit, jen pokud člověk zná okolnosti, za jakých dadaismus vznikl a dovede si představit atmosféru tehdejší umělecké doby.

Jsem zvědav, jestli svým hodnocením budu ještě hýbat. Zatím mám neodbytný pocit, že jediný přínos True Blood je v tom, kolik sexu se do normálního vysílacího času dá ještě strčit. Postavy i dialogy jsou hrozně odbyté a tradičně hlavní přínos seriálů od HBO (které mají dle Tudorovců a Říma pro mě vysoký standard) dějový spád se zatím moc neprojevil. Ale možná má Pravá krev jen velmi pomalý rozjezd. Ještě tomu dám šanci. *** Tak už jsem šanci dal :) A po zkouknutí druhé série, říkám ano. Rozjezd byl vlastně tak pomalý, že zabral celou první sérii, která je nudná a provinční jako městečko, kde se to celé odehrává. Chytrá druhá série ale diváka nešetří ani chvíli a v několika paralelních liniích napíná nervy k prasknutí. Jsem velmi zvědav na pokračování...

Omlouvám se, ale ne. Ze mě to chtělo slzy ždímat až moc okatě. Je to natočené velmi podmanivě a oba hlavní představitelé jsou velmi sympatičtí. Ale to, co na začátku vypadalo jako komorní příběh se rozlilo do klišoidního veletoku, u něhož předvídáme každý meandr. Celou dobu jsem si říkal: alespoň jeden zvrat, který to celé posune někam jinam, ale jediné, čeho se divák dočká je zintenzivnění emočního náporu v poslední půlhodině. To je vlastně tak asi jediná inovace od hollywoodské romance - Moment to Remember vám nepřipraví katarzní vyústění až na konci, ale systematicky ho rozsypává po celé poslední čtvrtině snímku. Doporučuju po silné citové recesi, třeba po rozchodu. Jinak si pusťe raději Kim Ki Duka.

Co je zajímavé, jako první použil v celovečeráku coby hlavního hrdinu lid, Ejzenštejn - a to proto, že to odpovídalo komunistické ideologii. Forman o čtyřicet let později dělá tu stejnou chybu, aby naopak režimu a lidu zasadil ránu. Ale kupodivu mu to celkem vychází. Miloš Forman má zvláštní dar točit filmy tak, aby u nich bylo divákovi trapně. A to hned ze dvou hledisek. Za prvé, když se identifikuje s postavou na plátně a prožívá to jakoby "za něj". A po druhé, když si mikrokosmos na plátně musí vztáhnout na celou českou společnost a přiznat si, že jako národ jsme jen ochmelkové, kteří využijí každou příležitost si přilepšit a nakrást, nebo se aspoň popást na cizím utrpení (scéna, kdy se začně rozlívat kořalka a pivo u požáru dědovy chalupy). Pro tohle všechno není jednoduché neodvracet zrak od plátna. Ale málokdo někdy nastavil Čechům přesnější zrcadlo.

Čekal jsem, že to bude natočeno jako historický trailer. Smysl tohohle mi trochu uniká. Na druhou stranu, jako bombonek po vydařeném hlavním chodu mi to celkem chutná.

Znovu a znovu dávám Švankmajerovi šanci (ještě, že toho natočil tolik :)) a jsou chvíle, kdy se to vyplatí. Jako třeba včera u Zániku domu Usherů. Vlastně je vše zpracováno dost nefilmově. Čepek čte Poa jako pohádku na gramodesku a za celých patnáct minut je nejživější postavou filmu převalující se bahno. Ale kupodivu je to velice působivé...

Tak tenhle Hitch mě vážně neoslovil a to jsem se na něj zrovna dost těšil. Chyba je, že napětí není gradované po celou dobu. Vlastně až na dvě-tři klíčové scény není gradované vůbec. Druhý mínus je Farley Granger, který sice splňuje Hitchcockovy požadavky (moc se neprojevuj, ať nezastíníš příběh), ale je nevýrazný až k zoufání. A poslední výtkou je, že film prostě obyčejně stárne. Mám rád klasickou dobu Hollywoodu a natočila se v ní spousta filmů, které si uchovaly svěžest (některé z nich jsou Hitchcockovy). Cizinci ve vlaku nepatří do téhle množiny. Všeho všudy mě nadchly pouze dvě scény: 1. Utkání v tenisovém klubu, kde sedí Walker v publiku a jako jediný neotáčí hlavou za míčkem, ale dívá se na hlavního hrdinu. 2. Závěrečná scéna na kolotoči, kde nechybí drama, akce, humor, nic...:)

Mám rád tenhle druh filmů. Během těch let jsem poznal jeho zákonitosti a bylo mi jasné, že Carlitova cesta končí smrtí. Přesto jsem až do konce zatajoval dech a tomu parchantovi držel palce. Za to má De Palma u mě velikánské plus. Bůh ví, že Scarface mi nikdy nepřirostlo k srdci, ale tohle je opravdová lahůdka...