kiddo

Chvílemi dosti WTFózní mix humanistického naivismu, nadpřirozena a pubertálního angstu, ale tak aspoň za toho mluvícího delfína, jeho banální zenová moudra a několik opravdu vynikajících epizod.

Unavuje mě ten současný trend představovat desetiletí staré fenomény jako něco zcela neznámého, čemu najednou musíme věnovat okamžitou pozornost a hlavně CYTEČKY (Pražáci nemaj babičku či na ni serou, že si těch pozvánek v její poště za patnáct let nevšimli, nebo tihle zuřiví bijci za práva obyčejného člověka prostě zpozorovali všeobecně vzrůstající nasranost a rozhodli se něco vytřískat z toho, že společnosti poskytnou hezky zabalený ventil pro její vztek?). Tak tedy ještě jednou pro ty blbečky v poslední řadě, kterým to furt ještě nedošlo a mumlaj něco o ohavným kapitalismu: na předváděčkách vás ožebračej. Čtěte informace napsaný malým písmem a složení potravin, abyste nemuseli poslouchat banálně samozřejmá kázání toho drahouška z Pekla na talíři. Nesedejte do auta k cizím lidem. Bankám nejde o vaše dobro. Vlastně když už jsme u toho, nikomu nejde o vaše dobro, jenom vaší milé kiddlince, která by byla hrozně ráda, kdybyste konečně přestali fňukat a převzali za sebe zodpovědnost. Tenhle emocionální patvar nesvědčí o zrůdnosti kapitalismu, nýbrž o neschopnosti člověka žijícího za minulého režimu přestat se spoléhat na to, že se o něj někdo postará. A jen tak mimochodem, mohli bychom už konečně vzít na vědomí, že demokracie znamená určitý systém společenského uspořádání, a nikoli „ráj na zemi, kde jsou všichni na sebe hodní, jde jim o druhý, nikomu nezáleží na těch hnusných přízemních penězích a kde se máme úplně suprduprsluníčkově, mamino-bejvalá souško“? Neustále reagovat na tu dědkovskou logiku „To je ta vaše demokracyje, co ste za ni zvonili klíčema, za komoušů bylo líp“ mě totiž nějak přestává bavit.

Snad nikde jinde ta otřepaná metafora "střední = společenský mikrokosmos" nefungovala líp. Jednou ty politickospolečenské implikace snad rozeberu dopodrobna, ale proteď se spokojím s prohlášením, že tenhle středoškolský Klub rváčů je tím nejlepším kolotočářským hororem vůbec (Smrtící atrakce, dafuq?)

Zapnula jsem to jen kvůli Mikkelsenovým půlkám. Půlky se nekonaly.

Kdybych nebyla blbá a nezačala se před lety zajímat o fanfikci a obsah termínu "Mary Sue", tak na mě ta atmosférická, lehce úchylná romanťárna mohla fungovat stejně jako v dětství. Teď už z toho holt není nic jiného než typicky plochá verze původního materiálu zprasená o přítomnost spasitelské bezvýrazné panenky. Snad mi přečtení knížky za účelem pravděpodobného potvrzení tohohle závěru nebude trvat dalších deset let.

Když se člověk oprostí od očekávání klasických tropů spojených se soudními filmy (emotivní dramatické přestřelky, hodně řevu, výmluvné proslovy a překvapivá zjištění) a soustředí se spíš na tu charakterovou studii zoufalého ožralého losera, kterému mezi prsty protéká poslední šance na život, velice rychle zjistí, že "Rozsudku" do té páté hvězdy mnoho neschází.

Co se stalo s odvěkým receptem našich babiček „Když se ti zachce románku se zločinným stavařem, Barunko, vrať se domů, udělej si z manželova ptáka sbíječku a buď ráda, že je po dvaceti letech neutuchající buzerace vůbec ochoten ty tvé nulové kozy a plochou prdel ještě snášet“? Typická emancipovaná fantazie o rozmazlené, sobecké, amorální kurvě, která nikdy nemusela o nic usilovat a je tím k smrti znuděná. Osobité pouze naznačováním „Frantíci + zatmívačky + hnusní protagonisté = umněňý“ a úvahami o budoucím ději Sexu ve městě 3 (manžel je pozoruhodně podobný panu Božskému a ty prázdné kobylí ksichty se charakterově taky moc neliší).

Hodnotí tři kategorie lidí: ti, kterým to přijde vtipné, ti, kterým to nepřijde vtipné, a ti, kteří chtějí kázat o toleranci, politické korektnosti a svých nebo (ještě lépe) cizích uražených citech. Ti třetí můžou jít příhodně do řiti.

Dramaturgicky místy dost amatérská a hlavně značně schizofrenní podívaná, která co chvílí ostře přepíná mezi och tak trhlým životem veselých postaviček na stanici a vážně míněným „jen ten úředník nás drží nad vodou“, tak jako tak ale jede v zaběhnutých kolejích velebení všemocného policejního živlu. Nechtěná oslava nekontrolovaného fízlování, která se u Hříšných lidí města pražského dá omlouvat dobovou podmíněností, působí svou neuvědomělostí v dnešní době poněkud bizarně. Ten potrat zvaný třetí série prosím nezmiňovat. Jo a Ludmilu se Šiktancovou pověsit za kozy do průvanu, děkan.

Hele, já to chápu, dobová tvůrčí omezení, stylizace daná úhlem pohledu postav a jádyjádyjáda, jenže já prostě mám tak nějak celkově dost silný problém chápat Hříšné lidi jako projekt vymykající se nejenom Sequensově tvorbě, ale komoušským nalejvárnám obecně. Naopak, svým důrazem na fízlovské zájmy a autoritu opravňující dneska naprosto nepřípustné policejní praktiky mi připadají vcelku příznační.