kiddo

Milostný dopis kapitalismu. Děkan.

Podívejte se na svou mámu, na člověka vedle vás, na sebe do zrcadla, a když se budete dívat dostatečně pozorně a dlouho, spatříte – možná hned pod povrchem, možná někde hluboko, nerealizovaného, popřeného nebo zkroceného – Jordana Belforta. Scorsese se prostřednictvím hlavní postavy přezíravě vysmívá jakýmkoli ideálům, které o sobě coby pokušením málokdy stíhaní příslušníci civilizované společnosti chováme, a bez příkras a hladivého výhledu na jakékoli vykoupení ukazuje přesně tu amorální oportunistickou kurvu, kterou v sobě na té úplně nejzvířečtější rovině máme naprosto všichni. Ideální film do základních škol a komedie roku. Edit: proč mě vůbec překvapuje vzrůstající množství komentářů pobouřeně kritizujících skutečnost, že Scorsese s obecenstem nezachází jako s hloupými školáčky, kteří potřebují didaktické kázání o tom, jaká je hlavní postava očividný grázl, jinak by snad mohli coby správní tupouni dojít k závěru, že bezskrupulozní odírání druhých je zcela v pohodě. Kdo by si byl pomyslel, že přístup "divák není vymaštěný debil" by mohl být negativním rysem.

Celkem devadesát minut důvodů, proč si raději doma o samotě pustit vánoční album Twisted Sister (neb dneska znamená metal snad všechno kromě Katy Perry) než se na jediný moment zapojovat do metalové subkultury. Jestli dokument něco dělá opravdu výborně (a zjevně neúmyslně), tak je to odhalování zející propasti mezi (příležitostnou) kvalitou hudby a stupiditou komunity, jinak je ale shrnutím zcela samozřejmých postřehů, které jsou známé každému, kdo se o věc aspoň povrchně zajímá. Mysleli jste si, že metaláci jsou nerdi bez sociálních schopností neschopní přijmout sociální vyčlenění, kteří si vytvářejí vlastní rigidní sektu připouštějící ve svém rámci minimální míru odlišnosti a mající ke svobodomyslnosti a originalitě stejný přístup jako ona zavrhovaná majoritní společnost? Metal a metalisté vám to rozhodně vyvracet nebude, spíš vám dá nové důvody smát se metalové verzi maskulinity („Hromadné sešlosti stejně vypadajících klonů jsou jediná místa, kde si můžu připadat jako chlap“), předvídatelnému programovému pozérství a všudypřítomné stereotypnosti, která je snad ještě horší než u toho nejploššího popíku. Bylo by to fajn a vtipné, kdyby to nebylo předkládáno jako důkaz oné úžasné metalické orygynaliti.

Plusy: zachováno pojetí „pacient nerovná se jenom pacient“, šokantně vynikající Tereza Voříšková, nepřítomnost Geislerové, s několika výjimkami o poznání lepší vedlejšáci. Mínusy: výrazný příklon k telenovelovitému melodramatu a v minimálně třech případech hrubě utnutý konec bez faktického nebo emocionálního vyvrcholení. De facto stejných 70% jako posledně, pro zachování vesmírné rovnováhy nižší hodnocení.

Sledování Posledního vládce větru s sebou nese jednu klíčovou otázku, a sice: stojí ten film za tak strašnou píču kvůli Shyamalanově vzrůstajícímu odloučení od jakýchkoli lidských metod vyprávění elementárního hrdinského příběhu, či kvůli skutečnosti, že nějakého génia napadlo vměstnat do devadesáti minut bezmála osm hodin budování světa, vykreslování postav, nadhazování témat a přípravy budoucích kulervoucích konfliktů? A odpověď? Může za to oboje. Poslední vládce větru je zcela unikátní bezprecedentní celek, v němž se sešly dva samy o sobě příšerné faktory nepochopitelného výchozího omezení a katastrofálních tvůrčích rozhodnutí a usilovnou spoluprací daly vzniknout natolik smradlavé hromadě hnoje, že člověk skoro až musí ten výsledný exkrement obdivovat. Uspěchaný charakterový (ne)vývoj nulově představených postav se pojí s naprosto neuvěřitelným vedením herců, nepřestávající expozice dává pomocnou ruku záměrně zcizující hatmatilce východní filosofie, nezbytně omezený záběr děje je umocňován Shymalanovou neschopností dodat sekvenci nějaký samostatný drive a místo v celku, a takhle bych mohla pokračovat donekonečna, kdyby ke shrnutí oné komplexní sračkoidnosti nestačilo předat slovo původnímu osazenstvu a vzkázat Shyamalanovi Go back to the Fire Nation! And so now that you heard, go ahead, spread the word that the best Avatar ain't that blue pussy turd.

Kvalitativní š/sk/ok roku. Přestože předchůdce Catching Fire smrdí jak týden staré použité tampóny a předloha je jednoznačně nejhorším dílem trilogie (zn. první polovina Stmívání, druhá obšlehnuté Hunger Games), podařilo se adaptaci nejenom napravit de facto všechny vady prvního dílu, ale i překonat svůj literární předobraz. Mizí mechanické převádění detailů, nesoustředěnost na celek, rozkouskování na jednotlivé úseky podle dějiště, nulová charakterizace postav, tematická vyprázdněnost i k posrání otravná roztřesená kamera, jimiž jsme byli obohaceni minule, a vše je podřízeno zcela jednoznačným ústředním tématům: počátky odboje, role slabého jednotlivce v rodící se revoluci a jeho faktická nicotnost ve srovnání s totalitní mašinérií, a především vztah mezi mediální konstrukcí a realitou a dopad, jaký má tento rozdíl na účastníky a spoluautory masami zbožňovaných smyšlenek. Je bizarní, že navzdory zahlcenosti původních Hunger Games expozicí se veškeré podstatné a nezbytné informace o fungování Collinsové fikčního světa, o postavách a jejich vztazích dozvídáme až teď. Jsou rozvíjeny i motivy, které Collinsová geniálně propracovala až v následujícím Mockingjay, jmenovitě třeba úloha symbolů v moderní válce. Potěšme se tedy pravděpodobně nejlepším příspěvkem v celé filmové tetralogii, neb vězme, že adaptovaný Mockingjay bude kvůli rozdělení, a tedy očekávanému opětovnému soustředění na doslovné zachycování stát pěkně za hovno.

Buď infantilním, nebo mnou cloumají hormony, tak jako tak tiny Zuko! You're so cute!

Režisér, který mě příliš nebere, mě dokázal rozbrečet filmem o sportu, u nějž usínám jen o pár vteřin pomaleji než u tenisu. Jak osvěžit zaprděný žánr sportovních filmů? Vykašlat se na do mrtě vytěžený rockyovský motiv „underdoga“, udělat z toho niterní i externí souboj našich milovaných orgánů, mozku a koulí, a pojmout to jako obecnou úvahu o neústupné urputnosti nutné k úspěchu – když se to vezme kolem a kolem, mohli ti dva docela dobře závodit v profesionálním přežírání a vyznění by bylo stejné. Snad nikde jinde jsem dosud neviděla přirozenější předávání štafety mezi protagonisty, které umožňuje doslova nemožné, a sice fandit oběma zároveň. Mužné filmy o mužných mužích, co mužně dělají mužné věci – můj nový oblíbený žánr.

Chvílemi dosti WTFózní mix humanistického naivismu, nadpřirozena a pubertálního angstu, ale tak aspoň za toho mluvícího delfína, jeho banální zenová moudra a několik opravdu vynikajících epizod.

Unavuje mě ten současný trend představovat desetiletí staré fenomény jako něco zcela neznámého, čemu najednou musíme věnovat okamžitou pozornost a hlavně CYTEČKY (Pražáci nemaj babičku či na ni serou, že si těch pozvánek v její poště za patnáct let nevšimli, nebo tihle zuřiví bijci za práva obyčejného člověka prostě zpozorovali všeobecně vzrůstající nasranost a rozhodli se něco vytřískat z toho, že společnosti poskytnou hezky zabalený ventil pro její vztek?). Tak tedy ještě jednou pro ty blbečky v poslední řadě, kterým to furt ještě nedošlo a mumlaj něco o ohavným kapitalismu: na předváděčkách vás ožebračej. Čtěte informace napsaný malým písmem a složení potravin, abyste nemuseli poslouchat banálně samozřejmá kázání toho drahouška z Pekla na talíři. Nesedejte do auta k cizím lidem. Bankám nejde o vaše dobro. Vlastně když už jsme u toho, nikomu nejde o vaše dobro, jenom vaší milé kiddlince, která by byla hrozně ráda, kdybyste konečně přestali fňukat a převzali za sebe zodpovědnost. Tenhle emocionální patvar nesvědčí o zrůdnosti kapitalismu, nýbrž o neschopnosti člověka žijícího za minulého režimu přestat se spoléhat na to, že se o něj někdo postará. A jen tak mimochodem, mohli bychom už konečně vzít na vědomí, že demokracie znamená určitý systém společenského uspořádání, a nikoli „ráj na zemi, kde jsou všichni na sebe hodní, jde jim o druhý, nikomu nezáleží na těch hnusných přízemních penězích a kde se máme úplně suprduprsluníčkově, mamino-bejvalá souško“? Neustále reagovat na tu dědkovskou logiku „To je ta vaše demokracyje, co ste za ni zvonili klíčema, za komoušů bylo líp“ mě totiž nějak přestává bavit.