kiddo

A tak nám začíná éra zoofilního znásilňování evropského pohádkového kánonu a jeho přetavení z ultramorálních hororů do zcela nezávadné megainfantilní podoby vhodné leda pro upozaděné děti s extrémně sníženou inteligencí. Lekce číslo jedna, prťousové: pokud si máte nějaké privilegium odpracovat a můžete to pomocí hypnózy nebo odhalených koz hodit na kohokoli jiného, neváhejte a jděte do toho, i kdybyste se kvůli tomu měli uchýlit k systematickému zneužívání zvířectva. Bod Rejpalovi, vždyť kdo by se chtěl nechat komandýrovat podobnou afektovanou krávou se skandálně mizernýma způsobama.

Keeping Up With the Joneses - The Movie. Kdo by si byl pomyslel, že ještě někdy uvidím sociálně kritický realismus, kde pro změnu nevystupuje überpatriarchální tradicionalistický otec, který se na znamení kritiky maloměšťácké morálky, klasického rodinného modelu a zaběhnutého společenského řádu věnuje zapálenému prcání svých blízkých do prdele. Ještě víc překvapí, že tenhle horor si místo "cool" lekaček a hlasitých zvukových efektů bohatě vystačí s nepřikrášleným zobrazením, jak kompletně dokáže člověka zničit dobrovolné pachtění za obecně přijímaným měřítkem životního úspěchu, kterého kvůli svým osobním omezením prostě nikdy nemůže dosáhnout. Po tomhle malém zjevení odteď budu sahat, kdykoli mě zas okolí bude cpát do hypotéky.

Jestli existuje seriál, který je prodchnutější americkým folklórem než Supernatural, tak už to musí být přírodní úkaz. A folklórem nemyslím jenom typické městské a historické legendy typu Krvavá Mary či windigo, ani ústřední roli náboženství, a dokonce ani záměrnou stylizaci do moderní verze hrdinské kovbojky podbarvené klasickým rockem (za oře v podobě Chevroletu Impala 67 bych upsala duši na křižovatce), ale především typicky americkou myšlenku soběstačnosti, individuality a utváření vlastního osudu. V současné televizi snad neběží jiný seriál, který by tolik zdůrazňoval důležitost rodiny a zásadovosti, přítomnost kterýchžto hodnot nás staromódní zaprděnce vždycky potěší. Hodnocení původního seriálu: 5*. Přestože z pozdějších sérií, především z šesté, mnohé oceňuju, SPN pro mě tvoří výhradně prvních pět sezón a jejich uzavřený příběh, a tak bez ohledu na to, do jakých výšin má nasranost na nové epizody vystoupá, zůstane těch pět hvězd neměnných. Udělejme tedy za pravým SPN tlustou čáru a mrkněme se na pozdější přívažky.

– There’s another way. – Great, what is it? – Well, we’re working on the power of love. – How’s that going? – Mmm, not good. Asi nejlepší možná ukázka toho, jak pomýlené byly stížnosti na údajnou roztahanost první poloviny Avengerů. Strážce galaxie nepovažuju za tak nestravitelné proto, že by se oproti mému vkusu nějak výrazně vymykali žánrovým zvyklostem, ale poněvadž zkrátka selhávají ve všem, o co se snaží. Námětem i charakterovým laděním a skladbou postav se očividně směřuje k podvratnosti, jenže se nikdy nepokročí dál než za občasný krotký vtípek a od konvencí se nikdy nevzdálíme příliš daleko. Zároveň je však tón filmu hozený do laciného komična dostatečně na to, aby prokládání zcela vážně míněným patosem a dramatičností působilo přinejmenším rozpačitě – z extrémní loajality, kterou si Strážci hned od začátku bez větších důvodů projevují, by bylo trapně i Avengerům. Ačkoli Star Lord (velmi slabý odvar Malcolma Reynoldse) by měl logicky fungovat jako prostředník mezi divákem a naprosto neznámým světem, tahle role je mu upřená, protože je do něj už od samého začátku plně integrován. Výsledkem tudíž je, že se v záplavě akčních scén a informací o nových světech, politických aliancích a měnících se spojenectvích marně snažíme vyburcovat v sobě aspoň trochu zájmu o to, co se s tímhle fikčním vesmírem, a co hůř s postavami, stane, protože nikdy nedostaneme příležitost pořádně se s nimi seznámit. V tomhle ohledu Strážci až děsivě připomínají ten tvůrčí potrat, o němž se slušní lidé nahlas nezmiňují. Přesto tenhle počin úplně neodepisuju, protože zatímco takový Thor se po svém druhém dobrodružství nemá kam vyvinout a může nadále fungovat leda tak jako pohledná blondýnka na zavolání podle potřeby, z tohohle by se po počátečních porodních bolestech mohlo přece jen vyklubat něco aktivně dobrého. PS: Zdaleka nejlepší a nejpřesnější recenze, jaká se dá na netech najít.

Nadaný žák pro pozéry, co si připadají příliš dobří pro Nadaného žáka. Je až ohromující, jak malou důvěru v inteligenci diváka režisér má a jak okázale cpe na kostru vyčpělého exploitationu bolestně průhledné politické poselství Áda vs. Franco vs. vyjebávaná španělská vlast. Kdyby měl náhodou někdo toho prostinkého midcultu málo, může se nažrat ještě originálního zjištění, že zlo plodí zlo, a neskutečně primitivního posledního záběru, který v rádoby surreálném stylu značí neprolomitelné zacyklení nastoleného společenského pořádku. Režisér si o vás totiž myslí, že jste tupí debilové, kteří umňěňý nepoznají, dokud vám v něm osobně nevymáchá držku.

Bylo mi šestnáct a za lásku na první pohled se to označit zrovna nedalo. Léta jsme se míjeli, on na první pohled uslintaný předvídatelný mamlas, s kterým mrhají čas jen ti, co neumějí číst, já předsudečný snob beze špetky rozhledu. Jenže potom jsme si dali rande na Kill Billovi a začal mezi námi dlouholetý vztah, jemuž se co do vášnivosti vyrovnala snad jen aférka Normana Batese s Amélií Poulainovou. Zdálo se to být na celý život, ale jak jinak, z něj se postupně stával čím dál víc moralizující stereotypní nudař spoléhající na minulé úspěchy a já mu po práci začala z nedostatku naplnění pravidelně zahýbat u konzolí. Pak mi ovšem na dovolené předvedl svou nevídanou schopnost udělat z Alexe DeLarge romantického gentlemana a z Yody starou chápavou matrónu a ta dřívější jiskra znova přeskočila. Tenhle počin prostě musí oslovit každého, kdo někdy třeba jen na chvíli zahořel tou šílenou nekompromisní láskou k filmu.

The cave is a lie.

Neestetické, herecky mdlé, suché přetlumočení dějinných záznamů (jen si nejsem jistá, nakolik je historicky přesné, že Jana byla xmenovská superhrdinka, která své schopnosti čerpala z neporušeného hymenu). O nějaké studii niterních duševních pochodů nemůže být v téhle neosobní kamerové zkoušce ani řeč. Pozoruhodné je, nakolik je film zcizující pro kohokoli, kdo neovládá francouzštinu, neb kulometná rychlost dialogů zabraňuje vnímat cokoli jiného než titulky, které i přes údajnou jazykovou krásu originálu samozřejmě musejí být zhuštěny na naprosté, omezeně estetické minimum. A já bych tady samozřejmě mohla donekonečna básnit o tom, jak i Bessonova hysterická Johanka nabízí mnohem radikálnější a hlubší vhled do hlavy postavy nebo jak Dreyerovo Utrpení panny Orleánské netrpí žádným ze zmíněných problémů, ale proč se namáhat, když můžu prostě ocitovat pana Plinketta a konstatovat, že since I love the movie so much I fuck it.

Přehlídka emocionálních zrůdiček, co hodinu a tři čtvrtě hrdě řvou, že v každém kolektivu skládajícím se z víc než dvou lidí je minimálně jeden kretén. Gondry zde samozřejmě projevuje o několik cisteren víc tvůrčího talentu než typický tvůrce žánru „prdni do místnosti kameru a natoč jakoby naturščiky, které chce v reálném životě každý postřílet“, ale i tak je Poslední školní autobus jen o málo zajímavější než procházka cirkusem a poslouží maximálně těm, kdo doposud žili zavření někde v prabábině skříni a neměli ponětí, že podobná hovada vůbec existují. Na výrazný nadprůměr to pozvedává až poslední třetina, kde se konečně přikročí k důkladnému profackování a introspekci následované překvapivě úlevnou katarzí.

Čekala jsem typickou festivalovou sračku, která se ze všech sil pokouší o šokantnost a používá k tomu témata, terče a prostředky, které byly šokující naposled někdy v druhé polovině devatenáctého století (možná), a dostala jsem o řád lepší Juno. Asi se v budoucnu přece jen přenesu přes riziko, že na mě z žánru sociálního realismu vykoukne něco podobného Fish Tanku, a zase se k jeho sledování opatrně vrátím.