kiddo

Fascinující studie násilnické přirozenosti moderního člověka, který na jednu stranu udělá všechno pro to, aby tváří tvář nevyvratitelným důkazům nemusel připustit, že od dob pravěkých jeskynních rubaček zas tak moc nepokročil, a který na tu druhou vztah se svou primitivní stránkou ani úspěšně navázat nemůže, protože více méně bezstarostný život prožitý bez existenčních starostí ho proměnil v impotentního, frustrovaného domácího mazlíčka. A tak zatímco si to ústřední čtveřice překultivovaných kreténů zmatených svými kupodivu dosud nevykořeněnými zvířeckými impulsy nepřestává čím dál zábavnějším, stále však bezzubě krotkým způsobem rozdávat a na závěrečné spásné volání civilizace reaguje ještě vyděšeněji než opové z Vesmírné odysey, nedozorovaní, nezcivilizovaní křeček a děcka jsou naprosto v pohodě. V tomto ohledu překvapivě optimistické zakončení.

Louis CK je živoucím důkazem, že je možné mít ke komikovi coby osobě naprosto nulový respekt a spoustu jeho názorů považovat za nebetyčné, realitě odporující píčoviny, a i přesto se potrhat smíchy nad vším, co mu vyleze z huby.

V jistém smyslu se při sledování Gravitace nelze ubránit srovnávání s Nolanovým Počátkem, protože i tady mají neskutečně efekt(iv)ní vizuální a experimentální orgie v jádru prostinký příběh, který jsme v jedné a té samé inkarnaci viděli snad milionkrát a který – na rozdíl od takového Avataru – není jen spouštěčem a povrchním odůvodněním hezkého pozlátka, ale naopak styl filmu přímo diktuje. A tak zatímco v Počátku můžeme komplikované vrstvení realit vnímat jako trefné ztvárnění způsobu, jakým člověk uniká před pocitem ztráty a zdrcující viny, v Gravitaci sledujeme klasicky vystavěnou dějovou linku o překonávání deprese, která je zde zobrazena doslova jako chaotické vakuum vesmíru, v němž nic živého nemá šanci na přežití a kde lze jen dočasně, bezcílně a bez kontroly plynout z místa na místo, ponechán na pospas vnějším vlivům, s minimální možností reagovat a skoro nikdy konat. Nemůžu si pomoct, já tyhle nové interpretace starých konfliktů a jejich překládání do nebývalých (a doslovně nevysvětlovaných) vizuálních podob prostě žeru.

Prozatím těžko hodnotit, druhá projekce je zcela nezbytná. Nemůže za to ani tak zápletka v duchu klasických špionážních / politických thrillerů, která svou extrémní překomplikovaností věrně vystihuje styl komiksové předlohy a jejíž rozmáchlost silně evokuje první Avengery, ani má potřeba zaplašit neodbytné podezření, že morální poselství filmu by mohlo být přinejlepším obehrané a kapku banální, přinejhorším až směšně nesoudržné. Ne, vinu za to můžu klást pouze vražedné kombinaci superrychlého střihu, dynamické kamery a pojebaného třidéčka, které znemožňuje soustředit se na cokoli jiného než na usilovné luštění, co se zrovna v konkrétním vteřinovém záběru děje. Nesundat v polovině to brýlaté zlo z hlavy, tak z toho filmu nemám v podstatě žádný dojem, protože vlastně ani nevím, že jsem ho právě viděla. Na druhou stranu mnou neočekávaný příchod Falcona a oproti dřívějšku nesporně bombastický poměr pasu/zadku Černé vdovy vyvolal upřímné nadšení, takže více méně očekávám, že to na ty čtyři nakonec beztak hodím. SPOILEROIDNÍ PS: Ty z nás, kteří vytrvale oplakávají předčasný zánik Firefly, bezpochyby potěší, že Whedonovi se podle všeho podařilo prosadit do příštích Avengerů Simona a River Tamovy. Slovy klasika: Edit: 2D nepřehlednost akčních scén snížilo sice minimálně, zároveň ale dostatečně na to, abych měla spoustu času uvažovat nad tím, jak strašně moc nesnáším záměrně matoucí výstavbu politických thrillerů. A ačkoli mám napodruhé alespoň příležitost plně docenit, že tvůrci tendenci obou posledních US administrativ podřizovat svobodu bezpečnosti otevřeně ztotožňují s náckovstvím, následné nepokrytě komiksové hajlování sráží jakoukoli vážnost, kterou tahle jinak vcelku zajímavá reflexe aktuální situace mohla mít. Čistých 70% s tím, že místy je to fakt šílená volovina.

Až do konce mi to přišlo jako okázalá, vyprázdněná póza. Pak jsem pochopila, že specifická atmosféra filmu se mi zažrala pod kůži mnohem hloub, než jsem byla ochotná si přiznat. A nakonec mi došlo, že ta nenápadná aura civilizační znechucenosti a naděje ze zacyklení historie je mi vlastně velice sympatickým způsobem blízká a povědomá. Ten film nepřestává růst.

Atmosféra silně připomínající Utažení šroubu od Henryho Jamese, jenom čtyři stupidní zbytečné lekačky (prskající voda, holčička v kukátku, bába za oknem a havran v ložnici), klasický vyblitý hnědomodrozelený filtr použit pouze ve třech několikavteřinových záběrech a nasazení hutné mlhy omezeno na naprosté minimum. Ten film je tak disciplinovaný, že ačkoli by se za normálních okolností nejednalo o víc než o řemeslně moc hezky provedený průměr, vzhledem k omamující sračkoidnosti současného hororu mi nezbývá než malinko nadhodnotit.

Tento snímek, nebo co to právě uvidíte, je ideální sledovat výhradně za účasti roznoženého kostlivce Jeana a ve formátu VHS HD. Otrlák 2014.

A moje teorie „čím neomylně píčovitější, tím lepší“ byla právě prokázána. Přidá se trocha šarmu, uvědomělosti, zkušeností s fungováním v normální společnosti a vstřícnějšího hereckého projevu a hned je z toho ta stokrát viděná, ničím se nevymykající, klasicky otravná zívačka, kterou ze srdce nemůžu vystát.

V průběhu let jsem si bbcovskému Sherlockovi vypěstovala dost podobný vztah jako k Sexu ve městě: na jednu stranu nepřehlédnutelné nedostatky jak stojící u samotného základu, tak plynoucí z nijak vzácných scenáristických úletů (Rudovous + Východní vítr, dafuq), na tu druhou ho ovšem nepokrytě a iracionálně žeru. Knižní doylovky jsem nikdy nemusela, televizní a filmové inkarnace mi snad všechny přijdou na jedno brdo a samotnou ústřední postavu, zobrazovanou takřka vždy z obdivného pohledu tupého untermensche, považuju za zcela nesnesitelnou. Je tudíž zvláštní, že jedinou přijatelnou verzí se v mých očích stal místy bolestně průměrný televizní počin, který i přes nápaditou aktualizaci stojí právě na protagonistovi, jehož aroganci a všeobecnou píčovitost nevybíravě vytáčí do červena a který je záměrně vystavěn tak, abychom na rozdíl od typických christieovek měli minimální šanci úspěšně zapojit intelekt a naopak se museli vytrvale ráchat v neustálém připomínání, že oproti té Miss Asociál Jakou-Psychickou/Osobnostní-Poruchou-To-Vlastně-Trpím jsme neskutečně nedůvtipní idioti. A ono to funguje… celkem a nějakou dobu. Omezený koncept nahlížení na dění přes záda hlavní postavy se totiž extrémně rychle okouká a už od druhého dílu začne převládat dojem, že se ode mě vlastně nechce nic než tupě přihlížet a nechat se bavit. První dvě série nicméně výborně balancují na hraně mezi detektivní a charakterovou linií, jejímž účelem je právě kvůli zmíněné omezenosti čím dál zřetelněji dodat ústřední postavě aspoň trochu lidskosti, třetí je pak už nepokrytá fanfikce. Čtvrtou řadu nebrat, snad pouze jakožto tečku v emočním/charakterovém vývoji a z něj vyplývající završení postupného přesunu v řešení případů od stylu chladné "logické" dedukce k empatii. Škoda jen, že tahle tečka by bývala byla mnohem údernější, kdyby nepřišla doopravdy na přetřes až v úplně poslední epizodě. Potenciální pátou sérii si strčte někam a radši mi nechte momentálně oficiální Sherlolly , děkan.

Saxík jak z osmdesátkového porna, naducané kozy místo airbagů a hlavní hrdinka, která preferuje politicky korektní feministickou poezii. Za ty tři to více méně stojí.