bloom

Vcelku dobrá bondovka, ale do těch nejlepších má opravdu daleko. Myslím si, že nebýt závěrečných zvratů, dočkala by se nižíšho hodnocení a její význam by pro sérii byl méně podstatný, protože kromě závěru už se většina motivů v sérii (lépe) objevila. Není čas zemřít se snaží přiblížit jednomu z vrcholů série V tajných službách jejího veličenstva (ostatně na něj několikárt přímo odkáže), který ale doplatil na to, že zrovna v něm se postavy Bonda ujal herecky nezkušený George Lazenby, a fanoušci tak film nespravedlivě přehlížejí. Přitom právě tam se lépe povedlo vykreslit Bondův osobní zájem ve svěřeném úkolu a především jeho manželství. Tehdy se totiž scénáristé nebáli ukázat, že do milostného vztahu dvou lidí patří i flirt, vzájemné škádlení, prostě jiskra. Teď se ale tvůrci soustředí pouze na osudovost vztahu Bonda a Madeleine, ale jakákoliv vzájemná chemie mezi nimi chybí, takže se diváci spíše diví, co je k sobě natolik poutá. Daniel Craig i Léa Seydoux jsou skvělí herci, ale dvojici jsem jim nevěřil ani minutu. A nic proti Lée, ale Madeleine je v porovnání s Vesper Lynd v podání Evy Green i mnoha dalšími (natož pak s předchozí paní Bondovou, skvělou Dianou Rigg) natolik nezajímavá, že prostě nejde pochopit, proč si James jako svou nastávající vybral právě ji. Více zde.

Pohotová reakce Danyho Boona na aktuální pandemickou krizi (resp. její první vlnu). Je pravda, že některé situace pobaví více, jiné méně a že Dany už v minulosti odpálil větší komediální nálože. Jelikož Zásek vznikal jako aktuální odpověď na Covid, je v několika momentech cítit, že scénář byl trochu šitý horkou jehlou a že by filmu prospěla přísnější revize dramaturga nebo střihače. Na druhou stranu mě Dany v roli neurotika bavil a zasmál jsem s určitě víckrát než před několika lety u Superhypochodndra, kde si střihnul podobnou postavu. Objektivně by si asi tato komedie zasloužila tři hvězdičky, ale kvůli emotivnímu závěru musím dát čtyři. Pro někoho možná patetické citové vydírání, pro mě upřímná lidskost.  Dany chtěl vyjádřit soucit s těmi, kteří v této nelehké době ztratili někoho blízkého a tento film jim měl přinést trochu povzbuzení a možná i radosti. Taková snaha je mi nadmíru sympatická.

K Ochránci jsem nejprve přistupoval s menší nedůvěrou, ale už po první epizodě měl můj respekt a definitivně si mě získal ve druhém díle během dusné scény, kdy dojde ke slovní přestřelce hlavního hrdiny s personálem pasťáku sledujícím televizní estrádu navzdory úmrtí jejich kolegyně. A takto působivých momentů jsem do konce seriálu zažil nemálo. Po únavě z opožděné vlny krimisérií je Ochránce svěží svou látkou, blízkou každému (do školy jsme chodili všichni - i když, možná vlastně ne?) a zručně natočený, že bez problému snese srovnání se zahraničními Quality TV. Je sympatické, jak tvůrci vytahují na stůl současná společenská témata a chtějí na ně nabídnout více pohledů ze stran jejich různých účastníků. Seriál nejenže nechává na divákovi, aby si vybral, ke komu se přikloní, ale díky skvěle (a realisticky) napsaným psychologickým situacím může promluvit k divákům v zahraničí nebo i za desítky let. Podobně nejednoznačně jako aktuální témata vykresluje Ochránce všechny postavy včetně těch hlavních. Přišlo mi, že Lukáš Vaculík v roli školského ombudsmana trochu opisoval od Alaina Delona, skvělý Jaroslav Plesl zase připomíná současnou variantu Sira Humphreyho Applebyho. Lahůdkový Pavel Řezníček si pak plně vychutnal svůj protiúkol. Vůbec ale nemá cenu vyzdvihovat konkrétní herce, celý seriál je luxusně obsazený a v každé epizodě je člověk příjemně překvapený minimálně jedním hercem vybraným mimo svůj typ nebo jindy nedostatečně využívaným. Seriálová událost roku 2021.

Romantická komedie na způsob české normalizační kinematografie. A vůbec ne špatná, i když hodnocení hodně zvedá nahoru hudební doprovod Petra Hapky, který romantickou letní atmosféru několikanásobně umocňuje, a silné herecké obsazení. Ústřední dvojici paradoxně trochu zastiňuje Oldřich Vízner, který v roli nerváka doslova zazářil. Škoda, že podobných komediálních příležitostí už se mu později moc nedostalo.

Nejsem fanouškem Stevena Spielberga napjatě očekávajícím každou jeho novinku a nejsem ani haterem, co by se nad jeho tvorbou sarkasticky poškleboval. Některé jeho filmy mi sedí víc, jiné méně. Kdo se ale podívá na Čelisti a označí je za rutinní blockbuster, měl by se podívat znovu a pozorněji. Měl by si všimnout filmařského nadšenectví sálajícího z každé vteřiny a hrátek s tématem, které stále začínajícího (ač už zkušeného) režiséra pohltilo. Měl by dávat pozor na perfekcionistickou kompozici záběrů a střih. Měl by vnímat nenápadný humor v pozadí  kterým se Spielberg v prvních dvou třetinách rozhodl příběh odlehčit (ne náhodou byl hlavním scénáristou autor sitcomů). A měl by se soutředit nejen na poctivě dávkované napětí, ale také na konfrontaci tří různých žraločích lovců v podání velkých hráčů Roye Scheidera, Roberta Shawa a Richarda Dreyfusse. Tohle všechno přibližuje Čelisti spíš civilním autorským filmům Nového Hollywoodu než pozdějším epigonům, které na něco jako charaktery a realističnost rezignovaly. Sice už tehdy se jednalo o tzv. letní biják, ale z ojedinělé doby, kdy se diváci u nejúspěšnějších filmů nemuseli obávat myšlenkové prázdnoty. A už vůbec ne nudy. 90 %.

Jedna z mnoha tehdejších špionážek, která nás opět zasadí do stylové atmosféry tehdejší doby. Stephen Boyd a Camilla Sparv v hlavnívh rolích sice pouze "splní zadání" svého typu postav (sympatický hrdina a důvtipná svůdná blondýna), nicméně oproti jiným žánrovým filmům působí přirozeně a svůj konverzační ping pong sehrávají s lehkostí. Pro našince je určitě zajímavé číst v titulcích i jméno Jana Wericha (v pro děj klíčové roli) a je určitě příjemné ho vidět v tomto eurospy prostředí. Assignment K je sice jen sympatická, docela zábavná žánrová podívaná, ale celkově není ztrátou času nejen pro ty, kdo si chtějí udělat čárku ve Werichově filmografii. Více zde.

Bohužel dnes již přežité zpracování Févalova románu, které o mnoho koňských délek předčila dynamičtější verze Philippe De Brocy s Danielem Auteuilem a Fabricem Luchinim. Do sebe zahleděný Marais působí nudně a sice je tu sympaťák Bourvil, ale jeho postava je pro příběh vlastně zbytečná. Příště už tedy raději jen Auteuila.

Z filmů Cédrica Klapische jsem dosud viděl jen kousky (např. sci-fi Možná s hostujícím Belmondem nebo sympaticky působící komedie Erasmus a spol.), až Jednoho za všechny jsem měl možnost zkouknout celého. Ale hned po několika prvních záběrech představujících hrdiny na cestě do práce mi režijní styl přišel velice povědomý a začal jsem si říkat „to snad natočil Robert Altman“. Tento pocit ve mně zůstal v podstatě po celou dobu sledování, takže mě nepřekvapilo, když jsem si následně přečetl, že Klapisch uvádí Altmana jako svůj zásadní vzor. Jednoho za všechny bych určitě nedoporučil divákovi požadujícímu pevnou zápletku a kterému nevyhovuje, aby „jen“ pozoroval ze života jiných. Klapisch imituje Roberta Altmana natolik, že divákům, kterým se líbí Altman, se bude líbit i Klapisch. Kromě nich bych ho doporučil i těm, co se z nějakého důvodu americké kinematografii vyhýbají a na původního Altmana by tak nenarazili. Více zde.

Film pro mládež, kterému paradoxně nejvíc škodí dějová linka o mládeži. Zaprvé mi byli dětští hrdinové svým vztahem ke zvířatům silně nesympatičtí (ať už se jednalo o Michala Dlouhého a Štěpána Kmenta kuchající ryby zaživa nebo partu jejich rivalů mlátících pro nic za nic krysy golfovými holemi) a zadruhé mi bylo úplně jedno, jak dopadne jejich zápletka (jestli Dlouhý vyhraje sázku o vzduchovku). V pasážích o dospělých je snímek mnohem zajímavější, něco jako spojovací článek mezi Na samotě u lesa a Slavnostmi sněženek. Styl Karla Smyczka je samozřejmě o něco méně poetičtější než Jiřího Menzela, nicméně hned úvodní příjezd Zdeňka Svěráka spolu s pohodovým hudebním motivem Zdeňka Johna navnadí na komedii z prostředí chatové oblasti, která se ale nakonec nedostaví. Škoda, že takto nabušený herecký ansámbl nedostal prostor spíše v ní.

Ale ano, pokud se chcete pokochat nádhernými záběry z francouzského venkova, Chuť zázraku je určitě správná volba. Éric Besnard totiž dokázal vytěžit maximum z prostředí, ve kterém se film odehrává, a člověku je v něm natolik útulno, až přimhouří oči nad tím, že v příběhu vlastně moc humoru není a že od prvních minut tuší, jak to celé dopadne. Virginia Efira je jako vždy fajn a Benjamin Lavernhe (který zaujal už v Dokud nás svatba nerozdělí) příjemně střídmý. A u vlídné hudby Christophea Juliena jsem po dlooouhé době neměl pocit, že k filmu jen někdo dodal zaměnitelný podkres. 50 %