bloom

Paolo Genovese evidentně chtěl navázat na svůj přeceňovaný film Naprostí cizinci a natočit komerční hitovku s přesahem. Bohužel výsledek je ještě více strojený než u zmíněného kasaštyku. Téma nerozhodných třicátníků visí ve vzduchu (tady nebo tady), ale scénář se o něj jen otírá. Škoda, že se třeba více nedozvíme o tom, proč si Anna ani po deseti letech vztahu nejdřív není jistá tím, zda chce mít s Marcem dítě. Místo toho film sází na otřepaná klišé a podlézá divákům laciným sentimentem. Dost mě vytočilo, že se ve filmu doslova promítá jedna populární scéna z Lásky nebeské, když tvůrci nejsou schopní nic nezapomemutelného nabídnout sami. Režii se navíc nepovedlo ohlídat střídání dvou časových rovin, protože u některých situací divák ztrácí přehled, zda se odehrávají ve filmové současnosti nebo minulosti. Stejně tak si lze všimnout i nelogických detailů jako těhotné ženy bezstarostně popíjející na večírku víno. K žehlení je možné Superhrdiny asi bez újmy jedním okem sledovat, jeho zařazení na festivaly je spíš WTF. Nafouknutá bublina jako u Naprostých cizinců určitě nehrozí. [KVIFF 2022]

Každý filmový fanoušek prý zažívá potitivní šok po prvním zhlédnutí filmu pod režijní taktovkou s Johnem Cassavetesem. Ani v mém případě pravděpodobbě nepůjde o poslední setkání s tímto režisérem. Na svou dobu nezvykle konverzační film s vypjatými výkony hlavních představitelů, které ale lze uvěřit v hereckém prostředí, vněmž se příběh odehrává, protože herci jsou asi už z podstaty emociálně trochu labilní. Gena Rowlands skládám za ztvárnění psychologické horské dráhy její hrdinky velkou poklonu, moc se mi líbil i přirozený Ben Gazzara. Potěšilo i cameo režisérova kumpána Petera Falka. [KVIFF 2022]

Milý a lehce nahořklý malý film věrně zachycující určité životní pocity, navíc úspěšně vyvolá úsměv jemným konverzačním humorem. Nerozhodnost a stagnace třicátníků (nejen) v dlouhodobém partnerství je tématem pro více aktuálních filmů, ale zatímco jiní k němu nenašli klíč, tady si o vztahu hrdinů Eleny a Daniela uděláte obrázek jen po pár pohledech a replikách i díky přesnému Vitu Sanzovi a Itsasu Araně. Zdejší hodnocení ukazuje, že Ivan Passer, Éric Rohmer, Jiří Menzel a Francois Truffaut by to dnes asi měli těžké a i vzhledem k tomu rád zaokrouhlím na pátou hvězdičku. [KVIFF 2022]

Patrně divácky nejnáročnější film Věry Chytilové, což nejspíš zaručeně odradí ty, kteří mají problém i s jejími přístupnějšími kusy. Podobenství o ženské vášnivé touze, v němž Chytilová s Ester Krumbachovou variují biblické motivy zakázného ovoce, může být pro někoho skutečně méně čitelné (byť se v něm dá orientovat mnohem líp než v podobné Havettově Slávnosťi v botanickej záhrade ze stejného roku), ale rozhodně je vizuálně ohromující. Hra s kompozicí, střihem, barvami a detaily, která místy dá vzpomenout i na díla Jana Švankmajera, určitě je jedním z výtvarně nejpozorohudnějších děl domácí kinematografie a je ještě působivější na velkém plátně. A nestihne ani nudit (v některých momentech spíš napíná), snad až na závěrečné pasáže, ve kterých měly scénáristky směřovat k pointě rychleji. Nicméně stylizované herectví herců z Ypsilonky, nebojících se překročit hranici grotesky, přesně zapadá stejně jako hudební doprovod Zdeňka Lišky, který zde slučuje ty nejlepší prvky svých děl. "ŘEKNI MI PRAVDU." [KVIFF 2022]

Ondřej Havelka prý nestudoval herectví proto, aby si zahrál velké role, ale jen kvůli tomu, že by se bez toho ve své době nemohl stát členem Ypsilonky. Naprosto ho chápu, protože ta pozitivní energie a uvolněnost, kterou stále členové legendárního souboru při společném vystupování vyzařují, je pořád silně nakažlivá. A dokazuje to i záznam tohoto speciálního představení. Co na tom, že pánové Lábus a Dejdar zopakují i některé už slyšené historky, pořád je to zábava. A když Ladislav Gerendáš na závěr pěje Kalmánovu árii Joj, cigán, má divák chuť následovat Ondřeje Havelku a zařadit se do souboru Studia Y. Jan Schmid forever!

V Římě na place skutečně byla legrace a při zhlédnutí se opět potvrdilo, že Richard Lester zůstává nedoceněným režisérem, jemuž většinu tvorby zastiňuje jeho spolupráce s Beatles a který neprávem ztratil renomé poté, co komiksoví fanoušci nepřijali jeho náhradu jinak méně originálního režiséra Richarda Donnera v sérii o Supermanovi.  Více zde.

Když hlavní protagonista během úvodních titulků projíždí autem po Masarykově nábřeží v Praze, mohou si ctitelé svěrákovských komedií vzpomenout na závěr Kulového blesku a první chvíle psychologa Knotka v novém bytě, který se nacházel také na Masarykově nábřeží. Bohužel jen málo dalšího spojuje nejnovější film Jana Svěráka s těmi nejlepšími snímky podle scénářů jeho otce, které kromě typického humoru vždy měly jasno, o čem chtějí vyprávět. U Betlémského světla zůstává tvůrčí záměr nejasný. Když jsem před lety odcházel z kina z Vratných lahví, říkal jsem si "Snad natočí ještě další.". Po konci Betlémského světla mi v hlavě znělo "Pánové, prosím, už ne.". Více zde.

Zachraňte tygra na první pohled vypadá jako malý film o krizi středního věku, u nějž divácký zájem vzbuzuje především zmíněné herecké ocenění Jacka Lemmona. Je ale zajímavý tím, že jeho hrdina toto životní období zažívá v Americe počátku 70. let 20. století - době, kdy podobným střízlivěním procházela celá americká společnost. Harryho uvažování, zda se s plným uvědoměním vzdát morálních ideálů a vyloženě prakticky si zachránit životní úroveň (plus pracovní místa svým zaměstnancům) je podobné pozvolnému vyprchávání kouzla éry 60. let, po níž se nedávno rebelské rockové hvězdy stávaly součástí kulturního establishmentu, stejně jako se květinové děti začaly usazovat a zařadily se mezi nevyčnívající příslušníky střední třídy. Více zde.

Wes Anderson natočil další hravou poctu tomu, co má rád - francouzské kultuře 50.-70. let a magazínu New Yorker. Oceňuji, že Francouzská depeše je zpracovaná tak, jak by ji v 60. letech i někdo natočil (což je rozdíl oproti lubitschovskému Grandhotelu Budapešť, který se v mnoha ohledech Ernstu Lubitschovi a Billymu Wilderovi spíše nepodobá). Za atmosféru, stylizaci, hudební doprovod a obrazové nápady by si Wes Anderson zasloužil i deset z pěti hvězdiček. Za scénář by to ale na plný počet zdaleka nebylo. Možná režisérovi chybí spoluscénárista  - právě s Owenem Wilsonem nebo Noahem Buambachem Anderson napsal postavy podivínů, se kterými ale bylo jednoduché se lidsky ztotožnit. Více zde.

Prvních 20 minut se Atlas ptáků se rozjíždí slibně, ale do konce se něj stane nepříliš sympatický film s nesympatickými postavami, které oproti začátku neprojdou žádným vývojem. Po zhlédnutí jsem se musel ptát, proč Olmo Omerzu chtěl tento příběh vyprávět - jestli chtěl dokázat pravdu, že peníze v životě neznamenají všechno, tak to před ním už udělali jiní a mnohem lépe. Rámování příběhu ptačími rozhovory je sice zajímavé, ale proč a jak to souvisí s vyprávěním, není vůbec jasné. Je sice osvěžující, že Miroslav Donutil tentokrát nešaržíruje a je působivý ve scénách, kdy se snaží být co nejvíc úsporný, v některých momentech (opilý Róna) se ale nepodařilo úplně ukočírovat jeho obvyklé panáčkování. Herecky nejpřesvědčivější ze všech tak je Eliška Křenková.