bloom

Příběhy podovdných hazardních hráčů ze socialistického Polska, tedy Hráči meets Šéfe, to je věc? :) To by bylo dost nespravedlivé zkreslení tohoto filmu, ze kterého se vyklubalo velmi příjemné překvapení. Už od prvních minut mě vyprávění o Velkém hráči a jeho "učedníku" Jirkovi chytlo svojí atmosférou nočních barů a hotelových pokojů, ale také silným napětím, které pomáhá budovat skvělá hudba Andrzeje Korzyńského. Tvůrci se (i počtem odhalených dam) evidentně chtěli přiblížit západním filmovým vzorům. Musím říct, že mi vyhovovala lehce povídková struktura Hráčových historek a silnější příběhová linie mi vůbec nechyběla. Hra na Západ ale působí v určitých momentech už trochu na sílu a ve filmu chybí logičtější vysvětlení některých událostí. Přesto velmi silné čtyři hvězdičky. Povedl se i český dabing s Janem Kanyzou (dabující Jana Nowickiho v titulní roli) a Michalem Pavlatou, kterému představitel Jirky, Andrzej Pieczyński, z oka vypadl.

Z filmů Claudea Lelouche, které jsem doposud viděl, jsem si vždy odnášel silný pocit nebo náladu, kvůli nimž jsem byl rád ochotný přimhouřit oko nad režisérovým balancování na hraně laciného sentimentu. I když přiznávám, možná jsem mhouřil oko nad vlastní slzou, protože Lelouchovi se i díky hudebnímu doprovodu jeho dvorního skladatele Francise Laie většinou daří trefit silnou emoci. Proto mě trochu mrzí, že Robert a Robert mě tak silně nezasáhli. Možná to bude i tím, že z představitelů ústřední dvojice jmenovců (a posléze nejlepších přátel) neprýští žádná vzájemná chemie. Charles Denner jako ten rtuťovištější svými expresivními gesty a výraznými grimasami příliš sympaticky nepůsobí, naopak mladý Jacques Villeret si v roli outsidera vystačí s minimem slov a kamennou tváří, ale hned získává náklonnost diváka v několika precizních téměř pantomimických etudách. První část filmu věnující se hlavně Dennerově Robertovi je silně uondaná a kromě momentů s Villeretem ji táhne nahoru Jean-Claude Brialy. Druhá část věnovaná zájezdu klientů seznamovací kanceláře (inu, doba předtinderová) a následný závěr už jsou mnohem lepší a konečně z nich je trochu více cítit pomyslný Lelouch touch. Laiova hudba je tentokrát spíše v pozadí, nicméně ústřední song se povedl a sázka autorů na jistotu v podobě recyklace jejich nesmrtelného hitu "Un homme et une femme" postě vychází.

Adaptace knihy Budda Schulberga, která shrnuje autorovi vzpomínky na spolupráci s Francisem Scottem Fitzgeraldem při psaní scénáře filmu Winter Carnival. Kreativní neshody mezi Fitzgeraldem a producentem MGM Walterem Wangerem vedly nejen k útlumu Fizgeraldovy scénáristické aktivity, ale také k obnově jeho alkoholické závislosti. Česká televizní verze skutečný průběh událostí dost zjednodušuje a trochu překrucuje (k čemuž patrně došlo už v knižní předloze) a staví především na hereckých výkonech představitelů nejednoznačných hlavních postav. Nejlépe si z nich vedl Rudolf Hrušínský v roli producenta Milgrima - alter ego Wangera- a to dokonce natolik, že po většinu stopáže (do scény "veřejné dramaturgické porady") je jeho figura nejsympatičtější ze všech. Scénář i předloha se snaží producenta vykreslit především negativně, Hrušínský ho hraje jako dominantního, ale přístupného manažera, pro jehož stritknost lze mít pochopení. Luděk Munzar je skvělý v úvodní části, kdy jeho Fitzgerald je evidentně nejistý z toho, na jakou práci v Hollywoodu se nechal najmout. Jakmile ale sáhne po láhvi, je nesmělost ta tam a zatímco na jevišti by Munzarovo expresivní ztvárnění alkoholických extempore určitě bylo působivé, před televizní kamerou je trochu přehnané. Právě opakování opileckých výstupů začne být po chvíli únavné a je největším záporem inscenace jdoucím na vrub režiséra, který v těchto momentech neměl pod kontrolou herecké vedení a nesáhl častěji ke střihačovým nůžkám. Dobrou práci odvedli Oldřich Kaiser (který ztvárňuje Schulebrgovo alter ego) a Jiří Kodet a je příjemné v malé roli zahlédnout Helenu Friederichovou. Hudebnínmu doprovodu by vzhledem k dobovému zasazení slušelo méně elektronické aranžmá. A o největší pobavení se postaral diskokej Miloš Skalka ve vedlejší roli konferenciéra soutěže královny krásy, když vyvolává finalistky jmény tehdejších hvězd country-music: "Dolly Partonová", "Wanda Jacksonová". :) Téma střetu tvůrčí svobody s komerčními požadavky showbusinessu je sice zajímavé, nicméně považuji trochu za drzost a pokrytectví, že na ně s kritickým ostnem vůči Hollywoodu poukázala normalizační ČST, vůči níž musela řada tvůrců ve své době udělat ze své vize daleko větší ústupky.

Vyloženě chladný film, který nemá úplně jasno, zda chce být konspiračním thrillerem, politickým dramatem nebo psychologickou konverzačkou. Nakonec převáží politické drama šmrncnuté až tragédií. Líbilo se mi, jak nerušivě se tvůrcům povedlo zapracovat nepřímé odkazy na různé evropské politické události poslední dekády, stejně tak obecnějši úvahy nad otázkou, nakolik je soukromý život vrcholných politiků věcí veřejnou. Hlavní představitelé Léa Drucker a lehce serraultovský Denis Podalydés zahráli dobře. Podobně jako jejich hrdinové Elisabeth a Franck mám i já strach z úspěchů různých evropských populistů. Kdyby film nenechal otevřených tolik dějových linií, šel bych s hodnocením i o trochu výš. [Festival francouzského filmu 2022]

Jakmile se na scéně objevil Petr Štěpánek, začal jsem si přát, aby na to došlo. A v posledním záběru se mi to splnilo - obrovský fanservice a jedna ve třetí sérii jedna z nejsilnějších scén (na které byl ostatně celý díl dost bohatý). Případ sám o sobě byl docela zmatený a herecky ho odtáhnul Miroslav Hanuš (jehož Korejs asi evidentně ještě neopustil "temnou stranu").

Nejzábavnější a pro mě jednoznačně nejlepší film Jana Němce. Tato přehlídka různorodých lidských typů baví zejména dialogy, jenž ironizují banální fáze obdobně jako tehdejší vlna divadelních absurdních dramat. Přesně vybraní neherci si užívají groteskní ladění, v němž kraluje drastická kreace Jana Klusáka a dále zaujmou protagonisté Nedivadla Ivan Vyskočil a Pavel Bošek. Snímek je sice spojený s dobou svého vzniku, nicméně téma manipulace a prospěchářského přizpůsobování se autoritám je stále aktuální (třeba na pracovištích). I přes mrazivý konec se jedná o sice alternativní, ale vtipnou komedii s chytlavě rozvernou ústřední melodií Karla Mareše.

Názor těch, kteří Markétu Lazarovou považují za nejlepší český film, nechci rozporovat. V komentáři se mohu jen opakovat a vyzdvihovat vizuální dokonalost servírovanou duem Baťka-Vláčil po celou stopáž. Moc se mi líbí i režijní nápady se zapojováním symbolů a metafor. Naprosto neuvěřitelný herecký výkon podává Josef Kemr (oproti jiným uživatelům jsem skvělého Vladimíra Menšíka v podobné roli už viděl). Plný počet ale nedávám protože poslední třetina se už moc věnuje symbolice na úkor konce vyprávění, který je spíše odbytý (spousta chybějících vysvětlení skončila ve střižně). Vláčila za perfekcionistu neoznačím, protože jeho působivé dílo obsahuje až školácké chyby typu nesouladu postsynchronů s ústy herců. Nicméně strhující hudební doprovod Zdeňka Lišky je pro mě nejsilnější stránkou filmu a v mých očích vážný kandidát na první místo pomyslné soutěže o nejlepší skladatelovu práci.

Nadšení z tohoto dílu úplně nesdílím. Ano, vracející se Bolek Polívka jako oblíbený Plíšek rozsvítil scénu a spolu s dalším navrátilcem Miroslavem Hanušem (a Svatoplukem Skopalem ve vedlejší roli) herecky epizodu táhne. Tvůrci tedy nabušili fanservice, ale docela odflákli samotné pátrání - totiž dali si práci s charakteristikou a obsazením pouze jednoho podezřelého, takže je od začátku jasné, kdo bude pachatel. I závěrečný výslech mohl být mnohem šťavnatější. Postava Miroslava Vladyky se čím dál víc dostává na hranu laciné parodie. Zatímco Barbora Bočková se mi jako nová posila týmu líbí, Juraj Loj pro veškerou pozornost na správnou češtinu své postavě přesvědčivosti moc nedává a nechtěně usiluje o český miscasting roku.

Působivá tajemná záležitost, v níž se potkává absurdita s hororovými prvky. Ale žádné hloupé lekačky, nýbrž pečlivě vystavená atmosféra opuštěného nádraží, v němž je hrdina v podání Zdeňka Řehoře donucený přenocovat. Napětí budované černobílou kamerou a podivnými dialogy mě zasáhlo víc než některé proslulé horory. Toto ateliérové cvičení Jaroslava Soukupa podle scénáře Alexe Koenigsmarka mě silně ohromilo a patří bez legrace patří k vrcholům režisérovy filmografie. Škoda, že tento "zombie film" (jak ho J. Soukup nazval) je možné zhlédnout pouze výjimečně. [LFŠ UH 2022]

Experimentování s barevnými filtry a Zdeněk Liška pálí do plných. Takovou opulentní formu by si ale víc zasloužil nějaký silnější námět, u této celkem řídké povídky pak působí zmíněné střídání filtrů spíš náhodně a samoúčelně než, že by posloužilo vyprávění. Povedený postsynchron Bohuše Záhorského, Světly Svozilové a Ivy Hüttnerové, naopak škoda přemluvení Milady Ježkové Libuší Havelkovou. [LFŠ UH 2022]