POMO

Další výborný herecký výkon Sandry Hüller, se kterou dva filmy se letos potkali v soutěžní sekci v Cannes (druhým je The Zone of Interest). Přestože je hlavní postavou, celý čas nevíme, jestli je vina nebo ne. Má vesměs chladný výraz a projev, vražedkyni v ní cítíme, ale naprosto přirozeně hraje nevinnou. Skvělým tahem byl již její casting. Jinak hodně dialogový film delší stopáže, která zahrnuje taky soudní proces se zajímavým, procedurálním vyšetřováním tragické události. Režijně kvalitně vedený nejednoznačností v obtížném pátráni po pravdě. [Cannes FF]

Poklona obětavým paramedikům za jejich nasazení v psychicky mimořádně náročné práci. Obzvláště v New Yorku, kde je zachraňovaní feťáci a kriminálníci spíše nenávidí než doceňují. Více stresu a hrůzy než ve Scorseseho Bringing out the Dead, zintenzivňované v každé scéně co jen to jde. Konstantní melancholická nálada beznaděje, snaživé herectví, nepolevující dramatický drive, ale i mírná prvoplánovost a půjčování si odjinud. Nejvíce se mi líbily intimní scény doteků nahých těl, hojící všechno špatné kolem. [Cannes FF]

Zkoumání reálného světa příchozími z Barbie světa je podnětné, originální a nastiňuje příslib chytré, svěží a originální satiry, reflektující pseudoproblémy současné (západní) společnosti. Ale následný “konflikt pohlaví” a jeho dětinské řešení, ke kterému se film uchýlí, zazdívá veškerý potenciál zmíněného. Škoda. Dokonce ani vyváženost zábavy pro děti a dospělé zde nefunguje. Pro děti to vůbec není. Ale buďme rádi, že se po pandemii diváci vracejí ve velkém do kin. Za to Barbie díky. A obzvlášť pochvalu zaslouží strůjce geniálního marketingového nápad “Barbenheimer”. I když snaživá banda kolem Toma Cruise si to zastínění M:I-7 nezasloužila.

Dánské Statečné srdce aneb všechno, co si od historického dramatu s Madsem Mikkelsenem můžeme přát. Zásadový hrdina s dobrými úmysly, s kterým se ztotožníme a chápeme i s jeho chybnými rozhodnutími; dvě ženy které ho milují (jedna platonicky); adoptovaná kočovní holčička, která do příběhu vnáší rodinné hodnoty; záporák, kterého bychom i za ztrátu vlastní svobody nejraději sami vykuchali. Většinu stopáže se film pohybuje v bezpečných, předvídatelných klišé, ale nakonec se vnitřní motivace a osudy všech postav smysluplně protnou v katarzní a emocionální výsledek s hezkým myšlenkovým přesahem. Silný film, hodný kino plátna. [San Sebastian FF]

Od korejského vyslance na Oscary bych s tímto námětem a obzvláště teď, pár let po brilantním Parazitovi, čekal sofistikovanou společenskou satiru. Ale Concrete Utopia je pouze technicky vymazlená postapokalyptická žánrovka s běžnými konflikty mezi postavami a kýčovitým závěrem, snažícím se o přímočaré dojetí bez předešlého budování vztahových emocí. Jako blockbuster pro masy jistě funkční, už samotný Byung-hun Lee je velký herecký tahák, ale i to spíše jen pro asijské publikum. [Sitges FF]

Temný patologický thriller, který zabředá do hororu nikoliv strašením či hrůzou, ale znepokojivým námětem v mrazivě realistickém pojetí. Atmosféricky trefně zasazený do pochmurného New Yorku, vedený creepy postavou skvěle nastylované Marin Ireland. Psychologicky vyvážený, motivace postav obou lékařek jsou i přes rázné překročení etických mantinelů pochopitelné. Jenom režijní vedení dětské herečky pokulhává, a závěr filmu se líně vyhýbá divákem očekávanému vyhrocení.

Hned první záběr s zimmerovskou hudbou ohromí, uvědomujíc si, že jde o český film. Monumentální exteriérová výprava se skvělým dizajnem, včetně aut, hologramů či digitálních obrazů je v Bodu obnovy na světové úrovni. Dějově by nevadilo že jde pouze o kriminálku ve sci-fi prostředí. To byla i Minority Report. Handicapem je snaha držet diváka v non-stop napětí neustálým, často zbytečně kličkujícím řešením zápletky skrze dialogy, dialogy a další dialogy. Bez originálního a údernějšího vtažení do děje jsem nebyl ochotný (a v rámci noční festivalové projekce po celém dni ani schopný) tu překombinovanost pobrat. Příště přijít s originálnějším námětem, ubrat kecání, vybalancovat oddychovými pasážemi s poznáváním postav a bude to pecka. Klidně jako filmová série se stejnou slečnou detektivkou. Je dobře obsazená, dobře se na ní kouká a její postava vybízí k rozvinutí. [Karlovy Vary IFF]

Při pohledu na promo fotky pouze další z romantických alpských kýčů. V reálu však nejhezčí film o životě v horách, ale i o životě obecně, za poslední léta. A taky s nejhezčími alpskými panoramaty v celovečerním filmu za poslední léta. Výběr lokací a snímané detaily (jízda autobusem) svědčí o vztahu režiséra k horám, a u vybraných diváků vzbudí déjà vu - pro tyhle magické střípky v podvědomém vnímání vysokohorské přírody se do ní opětovně vracíme pro nalezení duševního klidu. Přesná charakterizace postav s perfektně zahraným protagonistou divadelníkem Stefanem Gorskim. Scéna, ve které svou nastávající dovede na horskou roubenku a ukazuje a vysvětluji ji, proč se zde usadil, je srdcem filmu. Atraktivní téma budování prvních lanovek a s tím souvisejícím přívodem elektřiny do horských vesnic, ale i smrtelných úrazů při obzvláště těžké fyzické práci. Skvělá, neustále “plovoucí” kamera, vždy perfektně sedící hezká hudba. A ten epilog…

Veganství už je out - nejez vůbec a staneš se svatým. Pokroková Jessica Hausner opět komponuje báječné industry exteriéry i interiéry tentokrát s industriálním a pulpovým nádechem (ten luxusní barák je neskutečný) a příběhem zabředává do několika témat: nebezpečí mentorského manipulátorství, pubertálního hledání sebe sama a ironicky i do čím dál vyhraněněji se profilujících stravovacích trendů. Její abstraktní svět postaviček takřka wes-andersonovského střihu je hravý, vtipný i vážný, ale ještě pořád ne natolik vyzrálý, aby zanechal hlubší a přetrvávající dojem. [Cannes FF]

Dialogové zkoumání složitěji nastavené sexuality dospělé zadané ženy skrze flashbacky do jejího mládí, dětství, vztahu s otcem atd. Divácky zajímavé téma, ale banálně, příliš bezpečně a lá rodinný film vyprávěné, bez kreativního uměleckého vkladu. Pouze zachycení prvních náznaků rozvíjející se sexuality u dítětě je zde filmově neohrané. [Cannes FF]