Rossano Brazzi

Rossano Brazzi se koncem třicátých let 20. století zařadil mezi oblíbené milovníky italského stříbrného plátna, později se výrazně prosadil i v hollywoodské produkci, celkově v různých zemích natočil přes 120 filmů. Narodil se v Bologni, ale dětství a mládí strávil ve Florencii. Pocházel z bohaté rodiny - jeho otec Adelmo Brazzi sice začínal jako prostý krejčí, časem se ale vypracoval k vlastní továrně na výrobu obuvi, Rossano s dvěma sourozenci tedy vyrůstal v solidních materiálních poměrech.

Rodiče si přáli, aby se stal advokátem, Rossano tedy vystudoval právnickou fakultu a v roce 1937 se odebral do Říma. Mezitím se ale aktivně věnoval několika sportům, na střední škole ve Florencii byl dva roky brankářem školního fotbalového mužstva, úspěšný byl i v boxu nebo šermu. Když ale soupeři v boxu způsobil zranění, sportovních aktivit zanechal a na univerzitě se připojil k amatérskému divadelnímu souboru. Profesionálně se začal věnovat divadlu krátce po příchodu do Říma a právnickou praxi opustil. Získal angažmá ve společnosti sester Irmy a Emmy Gramaticových, před kamerou debutoval menší rolí v Righelliho filmu OSUD V KAPSE (Il destino in tasca, 1938).

Po krátké době se ve filmu propracoval k hlavním rolím a na počátku druhé světové války patřil již k nejpopulárnějším romantickým hrdinům mladé generace. Před kamerou se objevoval hlavně v historických kostýmech, ať již to byl antický filozof Simmius ve filmu SOUD SE SOKRATEM A JEHO SMRT (Processo e morte di Socrate, 1939) nebo titulní role anglického herce Edmunda Keana v životopisném snímku KEAN (1940). Dvakrát hrál po boku slavného francouzského herce Michela Simona (KRÁL SE BAVÍ - Il re si diverte, 1941; KARAVANA - Una signora dell'ovest, 1942), jednu z hlavních rolí ztvárnil ve velkolepém dvoudílném projektu Goffreda Alessandriniho MY ŽIVÍ (Noi vivi, 1942) a SBOHEM, KIRO (Addio, Kira, 1942). Již za války přišla i první nabídka ze zahraničí a jeden film natočil Brazzi v Německu pro společnost UFA (TENKRÁT - Damals, 1943).

V roce 1943 přerušil Rossano Brazzi dočasně hereckou kariéru, protože odmítl propůjčit svou tvář a popularitu propagandě skomírajícího fašistického režimu. Zapojil se naopak do odbojového hnutí a využil svých znalostí prostředí filmových studií Cinecittà, která se tehdy změnila v koncentrační tábor, a pomáhal zahraničním vojákům zde uvězněným. Po válce slavil triumfální návrat na stříbrné plátno titulní rolí ve filmové adaptaci Puškinovy literární předlohy DUBROVSKIJ (Aquila nera, 1946). I když některé Brazziho životopisy tvrdí, že po válce jeho popularita klesala v souvislosti s nástupem neorealismu, v roce 1947 se objevil ve třech z deseti nejúspěšnějších italských filmů. Opět to bylo v historických kostýmech a hlavních mužských rolích a ve filmech BÍLÝ ĎÁBEL (Il diavolo bianco, 1947), JEPTIŠKA Z MONZY (La monaca di Monza, 1947) a ČERVENÝ A ČERNÝ (Il corriere del re, 1947) jej v kinech vidělo přes dvanáct miliónů diváků.

Faktem ale zůstává, že v roce 1948 natočil v Itálii jediný film, vzápětí byl však osloven z Hollywoodu a v adaptaci slavné románové předlohy MALÉ ŽENY (Little Women, 1949) dostal roli profesora Bhaera. V Itálii se potom vrátil k postavě Vladimira Dubrovského (DUBROVSKÉHO POMSTA - La vendetta di Aquila nera, 1951), zahrál si také mušketýra Athose (POMSTA MUŠKETÝRŮ - Il boia di Lilla, 1952). K práci pro hollywoodské produkce se dostal znovu s filmy natáčenými v Itálii (TŘI MINCE VE FONTÁNĚ - Three Coins in the Fountain, 1954; BOSONOHÁ KOMTESA - The Barefoot Contessa, 1954). Nadále točil samozřejmě i v Itálii, příležitostně také ve Francii nebo Španělsku, stále častěji byl ale vyhledáván pro role italských elegánů v amerických a britských filmech.

S Katharine Hepburn vytvořil ústřední dvojici v americkém filmu LETNÍ OPOJENÍ (Summertime, 1955) natáčeném v Benátkách, v Londýně pak stál po boku Joan Crawford v britském snímku THE STORY OF ESTHER COSTELLO (1957). K vrcholu popularity v Americe dospěl hlavní rolí francouzského důstojníka Emila v romantickém muzikálu z doby druhé světové války JIŽNÍ PACIFIK (South Pacific, 1958). Pak se ale jeho role v amerických filmech dostaly do stereotypu a sám Brazzi se později svým úlohám italských milovníků vysmíval. Mezitím se v Itálii nevyhnul téměř povinné účasti v žánru tzv. sandálu a meče (OBLÉHÁNÍ SYRAKUS - L'assedio di Siracusa, 1960). Ve stejném roce ztvárnil Napoleonova mladšího bratra Luciena ve francouzském filmu NAPOLEON (Austerlitz, 1960).

Svou často prezentovanou podobu italského romantického milence s nadhledem shodil například jako zdvořilý hlupáček Carlos v americkém filmu BOBO (The Bobo, 1967) nebo v de Sicově povídkovém snímku SEDMKRÁT ŽENA (Woman Times Seven, 1967). Na přelomu 60. a 70. let hrál v několika filmech tehdy žádaných žánrů hororů nebo westernů. Z titulů s větším ohlasem připomeňme alespoň britskou kriminální komedii PRÁCIČKA V ITÁLII (The Italian Job, 1969), nevšední roli sadistického majora Bernadelliho dostal v jihoafrickém filmu KINGSTREETOVA VÁLKA (Mister Kingstreet's War, 1973). Mezitím navázal spolupráci také s televizí a v produkci různých zemích se objevil v řadě seriálů.

V šedesátých letech si Rossano Brazzi třikrát vyzkoušel i post filmového režiséra, ovšem s nijak valným úspěchem, uveďme alespoň hororový příběh ZACHOVAT SI TVÁŘ (Salvare la fazzia, 1969), na některých filmech se podílel i jako producent. Z jeho pozdější herecké filmografie je na místě uvést nenáročnou, ale úspěšnou komedii SESTŘIČKA V KALHOTÁCH (Il paramedico, 1982), následně se objevil v koprodukčním seriálu VZDÁLENÉ VRCHOLKY HOR (The Far Pavilions, 1984), známém i u nás. I když hrál v řadě oceněných snímků, sám se k prestižní filmové trofeji přiblížil jen jedinkrát, když byl nominován na Stříbrnou stuhu Italského syndikátu filmových novinářů za svůj výkon v italské komedii Alberta Sordiho JÁ A KÁČA (Io e caterina, 1980).

Rossano Brazzi měl řadu ctitelek v Itálii, Americe i dalších zemích, čtyřicet let však zůstával věrný své manželce. V roce 1940 se za něj provdala jeho spolužačka ze studií Lidia Bertolini (1921-1981). Po ovdovění se v roce 1984 podruhé oženil s bývalou německou modelkou Ilse Fischer. Obě manželství zůstala bezdětná, Rossano Brazzi měl ale syna (narozeného v roce 1955) z poměru s Llewellou Humphreys, dcerou slavného amerického mafiána Murraye Humphreyse.

Rossano Brazzi zemřel v Římě na Štědrý den v roce 1994 ve věku 78 let.

Pavel "argenson" Vlach