Žofie Veselá

Jak přežít manželství s hercem? Radí Žofie Kanyzová

aktualizováno 26.11.2011, 00:00 | doma.cz/em/Daniela Kupsová

Našli jsme manželku ředitele Hofmana z Ordinace - myšleno samozřejmě herce Jana Kanyzy. Žofie Kanyzová není příliš mediálně známá, o to je povídání s ní zajímavější!

Chtěla se stát herečkou. Neuspěla, protože tehdy všem připadala příliš vysoká. Prý by ji ani kamera nezabrala. Měla ráda zvířata, a tak si řekla, že bude veterinářkou. Lákalo ji studium práv a imponoval jí Perry Mason, jak bránil spravedlnost. Chvíli si Žofie, tehdy ještě Veselá, dokonce přála být lékařkou.

Nakonec ale vystudovala loutkoherectví a se svými sto osmdesáti centimetry vstoupila i na vysněné filmové plátno. Po moravské babičce zdědila tlusté desky s radami a recepty, které se staly základem oblíbeného Lunárního kalendáře Krásné paní. Dávno před tím se ovšem zamilovala do herce Jany Kanyzy. Příští rok jejich manželství potrvá pětatřicet let.

Zvláštní náhoda. Podle rad jejího lunárního kalendáře bych dnes měla cestovat, dopřát si masáž nohou, vyčistit kamna nebo krb a hlavně kontaktovat staré přátele. Mezi ně Žofie Kanyzová patří. Podivila se, že si chci povídat s ní, protože lidé od novin se zajímají hlavně o osudy jejího muže v seriálech Ordinace v růžové zahradě a Expozitura. Mám k návštěvě své důvody.

(Foto: Oficiální zdroj)

Zkušeností, jak udržet spokojené manželství, navíc se známým hercem, a nebát se podnikání a rozvíjet rodinnou firmu, není nikdy dost. A tak zatímco Jan Kanyza maluje v ateliéru na chalupě v Krkonoších další ze svých úžasných obrazů, začíná u Kanyzů doma dámská jízda. Má to jediný háček – Butch, stafordský teriér, který nám dělá společnost, je pes.

Rozvalený v křesle rozhodně nepůsobí jako reprezentant plemene, kterému se říká bojové. „Ve svých devíti letech dostal rozum a sám si žádnou rvačku nezačne," představuje mi Žofie miláčka rodiny, pyšnícího se jménem po slavném filmovém lupiči. „Butch znamená nadupaný, a to on je," pohladí Žofie mohutného psa. „Smějeme se mu, že je bojový, protože se bojí."

Více zajímavostí a zábavného čtení najdete v sobotní příloze regionálního Deníku Moje rodina.

Na takové řeči nemá Butch náladu a odchází na terasu, která vypadá jako zahrada, ovšem ve druhém poschodí. Travnatá plocha navazuje na příjemný byt s vysokými stropy, velkými okny a pohodlným sezením hned ve vstupní hale. Sotva se uvelebím, už voní kafe. „Byt patří domácímu," poznamená Žofie. Neušlo jí, jak očima bloudím po klenutém stropě.

(Foto: Oficiální zdroj)

„Naštěstí je moc slušný. Malou Stranu s mužem milujeme a neradi bychom ji opouštěli. Na procházce s Butchem mě pokaždé okouzlí další okno nebo klika některých vrat, pořád je co objevovat," básní Žofie. „Když jsme se vzali, zjistila jsem – ačkoliv jsem holka z pražských Vršovic, že Malou Stranu vlastně neznám, zatímco můj muž jako rodilý Moravák už patřil do party Malostraňáků, která se scházela ve vinárně U Vrtbovské zahrady. O téhle čtvrti ví spoustu zajímavostí. Krátký film si ho dokonce vybral jako průvodce sérií malostranských dokumentů," přibližuje mi Žofie vztah k místu, které je jejím domovem a kde se s manželem seznámila.

Poprvé s Kanyzou

Tato kapitola mě pochopitelně zajímá a zdá se, že po ní dychtí i Butch. Opustil provokující holuby a usadil se v teple, aby nakoukl do historie rodiny, která ho přijala jako odložené štěně. „Jiří Kotouč, cembalista a dirigent, s nímž jsem se setkala při příležitostné práci v rozhlase, mě pozval na koncert do Rubínu. Už se hrálo, když vstoupil. Věděla jsem, že je to Kanyza, vídala jsem ho v Divadle Na zábradlí, kde hrál. Hlavou mi šlo, zda je Jaroslav, Jiří nebo... nedokázala jsem si vzpomenout na křestní jméno. Měl dlouhatánskou modrobílou šálu, tehdy se nosily, sahala mu až pod sako. Rozhlížel se, kam by se usadil, až skončil pohledem u mě a sedl si přímo přede mě. Celý koncert se pak otáčel a pořád se na mě díval," popisuje Žofie okamžiky prvního setkání.

(Foto: Oficiální zdroj)

Na pokračujícím večírku ale pochopila, že přítomní jsou vesměs gayové, znala je od vidění. „Zklamaně jsem si povzdechla, že Kanyzu bych do čtyřprocentní menšiny rozhodně nepočítala. Vtom se ke mně přiblížil a požádal mě, ať zůstanu, aby se tam necítil tak sám, čímž mi dal najevo, že je orientovaný tím ‚mým' směrem. Později jsme vycházeli po schodech nahoru, šla jsem jako první a v duchu přemítala, že je zas menší než já. Se svou výškou jsem tehdy měla potíže. Byla jsem dlouhá jako týden před výplatou, v tramvaji jsem nad všechny vyčnívala. Dneska si už tak vysoká nepřipadám," směje se Žofie a pro názornost si stoupne.

Láska na první pohled

Druhý den prý přišel Kanyza na rande v dřevákách. „Byla to láska na první pohled. Lidé se potkají a od toho okamžiku už jsou spolu pořád," usmívá se Žofie. „Zrovna tuhle jsme si vzájemně vyznali, jak jsme spolu rádi doma, jak nás těší, že nám manželství vydrželo, což se hercům příliš nestává. Ale nemyslete si, bývali jsme italská domácnost. Oba jsme ve Štíru, každý jsme měli svou představu, hádali jsme se, občas na sebe žárlili a pak se zase udobřovali," glosuje moje hostitelka dlouhá léta soužití.

(Foto: Oficiální zdroj)

ČTĚTE TAKÉ:

Adriena Sobotová o Okresním přeboru: Film už je na světě!

Epilepsie v Ulici! Trpí jí třináctiletý kluk!

Hana Maciuchová: stále váhá mezi dvěma muži!

„Důležité je," pokračuje vzápětí, jako by tušila, nač se zeptám, „uchovat si své kontakty a svoje kamarádky a nebýt manželkou, která okamžitě na všechny kolem zapomene a je závislá jen na manželovi. U nás tomu bylo naopak, přitáhla jsem svého muže k mým přátelům, do své společnosti," poskytne Žofie zdánlivě jednoduchý recept na spokojené manželství.

Vzkaz strýce Jindry

Lidí kolem sebe měla tahle podnikavá žena vždycky dost. Když si vzala něco do hlavy, byla své touze schopná obětovat vše. Už na základní škole vyrážela každé úterý na Václavské náměstí do sídla Polské kultury a čekala ve frontě na časopis Ekran. „Vystřihovala jsem si Gérarda Philipa, Sofii Lorenovou, Brigitte Bardotovou a další hvězdy a lepila je do sešitů. Docela mě mrzí, že jsem je v nějaké úklidové euforii vyhodila."

Výlety na Václavák přerušilo stěhování do Hořic v Podkrkonoší, kam si patnáctiletou Žofii po smrti otce odvezla babička ve snaze odlehčit dívčině mamince. „Byla jsem špatná žákyně, ale babička, povoláním učitelka, mě vzala do parády. Učení mě začalo bavit a dokonce jsem vyhrávala školní olympiády. Z té doby si nejvíc pamatuji na obrovskou loutku ve smokingu, trochu jsem se jí bála. Krásná marioneta patřila mému strýci, dědečkovu bratru," vzpomíná na pobyt u babičky.

Příliš vysoká

Až o pár let později zjistila, že Jindřich Veselý byl významný loutkář, zakladatel prvního loutkového časopisu na světě a předseda mezinárodní organizace loutkářů Unima. Láska k filmu a k divadlu Žofii neopustila ani po návratu do Prahy, kde se přihlásila na DAMU. „Profesor Sklenčka mi tenkrát řekl, že se svou výškou budu mít problém uplatnit se i někde na oblasti, natož ve filmu. Příliš vysoká jsem byla i pro paní Stránskou, maminku Kláry Jernekové, která mě na přijímačky připravovala, takže mě verdikt ani nepřekvapil," krčí rameny Žofie.

(Foto: Oficiální zdroj)

Už měla vymyšleno, že místo herečky bude veterinářkou. Naplánovala si tři roky studia na Vysoké škole zemědělské v pražském Suchdole a teprve pak hodlala přestoupit na veterinu do Brna. „Jenže cestování v pět ráno z Vršovic, abych stihla přednášky, v šest jsem už visela na štangli autobusu, který jel z ‚Kulaťáku', mě ničilo, protože jsem pořád večer chodila do kin a divadel. Třeba Jana Třísku, kterého jsem milovala, jsem viděla z třetího balkonu v Národním divadle jako Romea jedenáctkrát," popisuje Žofie strastiplná studentská léta.

Po prvním semestru usoudila, že zvířata se bez ní obejdou, a rozhodla se zkusit šěstí s humánní medicínou. Jako pomocná nemocniční síla pobláznila jednoho lékaře natolik, že jí dovolil obléci bílý plášť a chodit s ním na vizity. „Byla to zřejmě dobrá taktika, protože jsem pochopila, že moje sny jsou trochu jiné. A když jsem si ujasnila i to, že Perry Mason má víc šancí před kamerou než v reálném životě, přestala jsem listovat skripty právnické fakulty a přihlásila se znovu na DAMU, tentokrát na loutkoherectví.

Kluk z plakátu

Při všech svých pokusech uplatnit se jsem nepřestala ve volném čase hrát s bráchou Bohoušem v loutkovém divadle Kováček na Smíchově. Potkala jsem tam báječné lidi, s nimiž se setkávám dodnes, třeba Janičku Pehrovou Krausovou. Strejda Jindřich, loutkář byl ale nakonec černým puntíkem nejen mých přijímaček, ale i dějin loutkářství. Profesor Bezděk mi vytkl, že strýc ztratil vzácné svazky loutkových her," směje se Žofie.

Dodnes ji mrzí, že jí jen o vlásek minula šance dostat se do královéhradeckého Draku, což byla špice mezi loutkovými divadly. Přišla však nabídka ze studia Jiřího Trnky. „Měla jsem si připravit etudu. To už jsem chodila s Janem," podotkne lišácky, „a ten mi nakreslil pána na pozadí louky plné květinek, sluníčko, měsíček. Všechno jsem si vystříhala – tomu se říká papírkáč – a pinzetou hýbala figurkami všemi čtyřiadvaceti okénky," líčí Žofie a ruce jí přitom hrají, jako by panáček s motýlem pod krkem, který se začne vrtět, až se utrhne a s hejnem motýlů uletí, právě chodil po stole.

Ve studiu Jiřího Trnky se pak podílela třeba na oživení Kluka z plakátu, oblíbeného večerníčku. Přičinila se i o agilní opici Žofku. „Na jednom promítání jsem se seznámila s Milošem Macourkem a vyprávěla mu o svých ambicích. Když pak přivedl na svět novopečenou ředitelku zoo, pojmenoval ji Žofka a řekl mi, že to jsem vlastně já," pochlubí se moje hostitelka.

(Foto: Oficiální zdroj)

Do filmu s Kachyňou

Nakonec se sto osmdesát centimetrů vysoká Žofie vešla i do záběru kamery. Našel si ji režisér Karel Kachyňa a obsadil ji do role kurtizány Lilly ve filmu Lásky mezi kapkami deště. Juraj Herz si pak Žofii coby ztřeštěnou studentku vybral do filmu Den pro mou lásku. „Objevila jsem se i v jeho dalším filmu Holka na zabití, jenže mě skoro nikdo neviděl. Scéna, ve které mě Vít Olmer vraždí, totiž běží před titulky a většina diváků chodí do kin pozdě.

Zbytek filmu se pak o Gitě, kterou hledá Dáša Veškrnová, jen mluví, až se ukáže, že je mrtvá," zmíní Žofie nezapomenutelné natáčení ve Špindlerově Mlýně, které jí přineslo celoživotní přátelství s Dagmar, teď už Havlovou. „Byly to jen epizodní role. Moje výška by už jistě později nebyla překážkou, ale narodila se nám dcera a já se věnovala rodině."

Nejkurióznější natáčení ale zažila se svým mužem, kterého si těsně po svatbě vybrali do sovětsko-českého filmu Trasa, a on si dal podmínku, že jako čerstvý ženáč chce s sebou svou ženu. V Nižném Vartovsku spolu pobyli tři měsíce, filmování se vleklo a v mínus šestapadesáti stupních mrazu prožili i první Vánoce. „Jan mi k Ježíšku napsal knížku pohádek, já mu tajně nasušila křížaly," vzpomene si na nadílku v hotelovém pokoji, který měl místo dveří plechová vrata, na něž se nesměla položit ruka, jinak by okamžitě přimrzla.

(Foto: Oficiální zdroj)

Za úplňku zhubnu

V 90. letech byla Žofie ve svém živlu, objevily se před ní nové možnosti. Pustila se do podnikání, nadchla se kosmetikou a po deseti letech, které strávila doma s dcerou, toužila zhubnout. „Vzpomněla jsem si na radu moravské babičky Anny, že za úplňku má člověk pít jen vodu a bude štíhlý. Jenže z kalendářů údaj o úplňku vymizel, a tak jsem navštěvovala petřínskou hvězdárnu a zapisovala si dny, kdy budu živa jen o vodě. Pak mě napadlo, že tento jednoduchý způsob, jak shodit, by mohl zajímat víc lidí. Otevřela jsem proto voskované desky plné výstřižků a rad, které si babička schovávala a v nichž jsem listovala už jako dítě."

Objevila hotové podklady a na rok 1997 vydala první kalendář Krásné paní. Chyběly jí ale zkušenosti a na trh s ním přišla pozdě, všichni už kalendáře měli. „Rozdávala jsem ho známým a vracela se ke mně spousta podnětů, protože každý v něm něco postrádal, třeba západy a východy Slunce. Základem kalendáře je totiž astronomie, která odkazuje na zajímavé úkazy viditelné na obloze. Astrologie pak přiřazuje ke každému znamení určitou část těla – když je Měsíc ve Lvu, tak je to srdce, v Beranu hlavu, k Rybám patří chodidla a já se snažím podle nejnovějších poznatků zdravovědy nacházet spojení, která mohou pomoci tu či onu část těla povzbudit. Během jednoho kalendářního měsíce projde Luna celým zvěrokruhem a tělo se ozdravuje. Radím se s odborníky, hlavně s lékaři," prozrazuje má společnice tajemství úspěchu dnes už populárního kalendáře.

V průběhu let vybudovala rodinnou firmu, která kromě kalendářů vydává i různé publikace a časopis. Název Krásná paní nesla i galerie, kterou Žofie otevřela na Starém Městě a kde byl prostor pro obrazy jejího muže a dalších sedmi výtvarníků z manželova rodného Olomoucka. „Galerie ale měla smůlu. Po teroristickém útoku v USA se turisté obávali létat a záhy přišly povodně. Ztráta se nedala dohnat a majitelé domu navíc stále stupňovali podmínky pronájmu. Přesto jsem ji udržela sedm let," říká a ještě dnes je patrné, jak ji ztráta výstavního prostoru mrzí.

(Foto: Oficiální zdroj)

Brzy se ale dočká satisfakce, protože její muž plánuje na jaře ke svým pětašedesátinám velkou výstavu, a jak Žofii znám, ujme se její organizace. A tak se ptám, zda tam budou i obrazy, které má nejraději a jestli jí manžel někdy nějaký namaloval. „Nejvíc se mi líbí ty, které vždycky přiveze ze svých prázdninových pobytů ve Francii, kam se skoro každoročně i na několik měsíců vypraví. Jsou plné barev, jejich atmosféra je jiná, svěží a veselá. Mám ráda červenou a modrou a ty na nich nechybí," popisuje zaníceně náladu obrazů z jižní Francie.

„Obraz mi namaloval až na moje přání, chtěla jsem motiv Vivaldiho Čtyř ročních období. Povedl se mu natolik, že po něm zatoužilo hned několik zájemců a Jenda nakonec nevydržel a prodal ho. Naše dcera to s tatínkem v tomto směru umí lépe než já. Do svého bytu si u něj objednala obrazy i s rozměry a přibližnými barevnými tóny a žádné vystavování nedovolila. A Janovi dalo docela fušku, aby jí vyhověl, ale udělal to rád."

Venku se setmělo, Butch mi dává najevo, že by mě rád vyprovodil a při té příležitosti se podíval do malostranských ulic. A jeho panička v nich určitě zas něco objeví. n

Vizitka

Žofie Kanyzová (Veselá) se narodila ve Vsetíně v roce 1949. Snila o několika profesích a nakonec vystudovala loutkoherectví na DAMU. Deset let pracovala ve Studiu Jiřího Trnky. Před kamerou se objevila poprvé v seriálu Pan Tau. Zahrála si v mnoha epizodních rolích, třeba ve snímku Láska mezi kapkami deště režiséra Karla Kachyni, hrála ve filmech Den pro mou lásku, Holka na zabití, Což takhle dát si špenát a v dalších. V roce 1990 se pustila do podnikání, spolupracovala s řadou firem. O sedm let později vydala první Lunární kalendář Krásné paní a založila stejnojmenné vydavatelství. Jejím manželem je herec Jan Kanyza, mají spolu dceru Barboru.