Françoise Fabian

Herečka Françoise Fabian patří již dlouhá desetiletí k významným osobnostem francouzského filmu, její kariéra je lemována mezinárodně úspěšnými filmy, festivalovými trofejemi a také státními vyznamenáními. Narodila se v Alžírsku a pochází ze smíšené rodiny, její otec byl Španěl (působil jako profesor matematiky), matka byla polského původu, Françoisino rodné jméno je Michele Cortes de Leon y Fabianera. Vyrůstala v Alžíru, jejím původním zájmem byla hudba a na konzervatoři vystudovala hru na klavír. Později pokračovala na škole stejného typu v Paříži, tady ovšem již studovala herectví, zároveň navštěvovala hereckou školu René Simona. Již tady měla štěstí na osudová setkání, protože jejími spolužáky na pařížské konzervatoři byli například Jean-Paul Belmondo nebo Jean-Pierre Marielle. V polovině padesátých let vstoupila na divadelní jeviště i do světa filmu. Za jejími prvními rolemi v divadle stál slavný režisér Jean Meyer, který ji uvedl na scénu Théâtre du Palais Royal.

Na stříbrné plátno vstoupila Françoise Fabian dvěma nevelkými rolemi počátkem roku 1956. Hraběnku hrála v kriminálce VZPOMÍNKY JEDNOHO POLICAJTA (Mémoires d'un flic, 1956), jako lékařka se pak objevila v komedii ZATRACENÁ HOLKA (Cette sacrée gamine, 1955). Následující léta jí pak přinesla další menší role v dnes již zapomenutých filmech, první větší příležitost dostala po boku dalších krásek v dobově značně populární komedii TAHLE BRUNETKA (La brune que voila, 1960). Nový charakter mohla nabrat kariéra Françoise Fabian po sňatku s režisérem Jacquesem Beckerem, který pro ni chystal velké role například v plánované adaptaci slavného románu Tři mušketýři. Becker však zemřel již v roce 1960 a z plánů sešlo. Znovu se pak Françoise provdala v roce 1963 a jejím druhým manželem se stal Marcel Bozuffi (1929-1988), s nímž žila do jeho smrti (několikrát také spolu hráli ve filmu).

Mezitím slavila Françoise Fabian úspěchy na divadelních jevištích, excelovala především ve francouzské klasice, například v Molièrových hrách Škola žen nebo Misantrop. Triumfem byla také její účast ve slavné komedii Brouk v hlavě, kterou po několik let uvádělo Théâtre Nationale Populaire v Paříži. I v šedesátých letech hrála také ve filmech známých u nás, střídala tradiční filmařinu v pojetí Gillese Grangiera (KOMISAŘ MAIGRET ZUŘÍ – Maigret voit rouge, 1963) nebo naopak spolupráci s tvůrci nové vlny (ZLODĚJ Z PAŘÍŽE – Le voleur, 1967), zmínku si zaslouží mezinárodně oceněný film Luise Bunuela KRÁSKA DNE (La belle de jour, 1967). Pro Françoise Fabian bylo pak úspěchem komorní melodrama MOJE NOC U MAUD (Ma nuit chez Maud, 1969), kde vytvořila pár s J. L. Trintignantem. Tento film byl nominován na Oscara, mezinárodním triumfem byl především pro režiséra Erica Rohmera a dnes patří do zlatého fondu světové kinematografie. Její doménou před filmovou kamerou se stávaly postavy osudových žen, vášnivých a emancipovaných, nezřídka s pestrou minulostí.

Samotná Françoise Fabian se pak prvních mezinárodních ocenění dočkala s rolí emancipované majitelky klenotnictví v komediálně laděné kriminálce ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK (La bonne année, 1973). Tento film jí vynesl Zvláštní cenu Davida di Donatello v Itálii a jako nejlepší herečka byla oceněna na festivalu v San Sebastian. V témže roce ji diváci viděli také v neméně slavných filmech BUĎ ZDRÁV, UMĚLČE (Salut l'artiste, 1973) nebo SOUKROMÉ PROMÍTÁNÍ (Projection privée, 1973). Na prahu čtyřicítky se tak Françoise Fabian zařadila mezi přední ženské protagonistky francouzského filmu, na jejím úspěchu se podíleli také režiséři zvučných jmen, s nimiž pracovala (Claude Lelouch, Michel Deville, Yves Robert). V sedmdesátých letech točila také v Itálii, hrála například v kriminálce PROČ JE ZABIT SOUDCE (Perché si uccide un magistrato, 1974), kde byl jejím hereckým partnerem Franco Nero.

Kromě filmu a divadla hrála také v televizi, v průběhu osmdesátých let na sebe znovu výrazně upozornila ve filmech jako VINCENTŮV PŘÍTEL (L'ami de Vincent, 1983), zvláště pak v muzikálu TŘI VSTUPENKY NA 26 (Trois plaec pour le 26, 1988), který jí za roli Mylene de Lambert vynesl nominaci na Cézara v kategorii herečka ve vedlejší roli. V devadesátých letech začala Françoise Fabian svou práci před kamerou omezovat, v této době paradoxně točila častěji v Itálii než ve Francii. V posledních letech jsme herečku mohli vidět například ve filmu 5x2 (2004), nejnověji pak v Belmondově návratu do kin v podobě titulu MUŽ A JEHO PES (Un homme et son chien, 2009).

V posledních letech byla práce Françoise Fabian oceněna i ze strany Francouzské republiky. Od francouzského ministerstva kultury obdržela Řád umění a literatury, následně získala Řád za zásluhy a nakonec byla dekorována nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, řádem Čestné legie. Svůj život popsala v knize Čas a nic jiného (Le temps et rien d'autre, 2006).

Pavel "argenson" Vlach