Alain Cuny

Francouzský herec Alain Cuny pocházel ze starobylého města Saint-Malo, jeho otec, taktéž Alain Cuny, byl právníkem, matka byla irského původu (Alain se narodil ještě před sňatkem rodičů). Od dětství se věnoval malování, svými pracemi zaujal velmi záhy vlivné umělce a již ve dvacátých letech jej k vytvoření plakátů začali zvát filmoví režiséři. Alain Cuny pak studoval uměleckoprůmyslovou školu (École des Beaux Arts) a nadále pracoval pro film jako výtvarník kostýmů a dekorací (spolupracoval s významnými filmaři jako byli Jean Renoir nebo Jacques Feyder).

Souběžně působil i jako jevištní výtvarník pro divadla a po náhodném záskoku za chybějícího herce v něm slavný režisér Charles Dullin objevil nadání k herectví. Cuny pak pod Dullinovým vedením získal hereckou průpravu a na jevišti debutoval v Gionově hře Konec cesty v Théâtre des Noctambules. Zatímco dříve se stýkal se slavnými malíři, nyní začal přátelit s autory moderního francouzského dramatu a v jejich dílech pak hrál (Paul Claudel, Jean Cocteau). V roce 1939 hostoval i na scéně nejslavnějšího francouzského divadla, Comédie Française.

Spolupráci s filmem navázal Alain Cuny až na počátku okupace, těsně před válkou se objevil v polodokumentárním snímku MÉ ZLOČINY PO MEIN KAMPF (Apres Mein Kampf, mes crimes, 1940). Za skutečný herecký debut se považuje až nevelká postava námořníka v Grémillonově dobrodružném filmu S.O.S. (Remorques, 1941), pozoruhodnou kreaci předvedl jako potulný zpěvák Gilles v NÁVŠTĚVNÍCÍCH Z TEMNOT (Les visiteurs du soir, 1942). Souběžně pokračoval v práci pro divadlo a během války se na různých jevištích představil v zásadních postavách moderního i klasického dramatu (Andromache, Macbeth, Eurydika, Smutek sluší Elektře), v roce 1947 zazářil také na prvním ročníku legendárního divadelního festivalu v Avignonu (Příběh Tobie a Sarah).

V Avignonu navázal spolupráci s významným režisérem Jeanem Vilaram a pod jeho vedením pak exceloval v představeních Macbeth, Phaedra nebo Město od P. Claudela. Načas spojil Alain Cuny svou divadelní dráhu s uměleckým souborem Barrault-Renaud a účinkoval v Théâtre Odéon de France. V poválečném období se Alain Cuny filmu spíše vyhýbal, až počátkem padesátých let začal točit hlavně v Itálii (DÁMA BEZ KAMÉLIÍ – La signora senza Camelie, 1953). Pozoruhodným ztvárněním kněze Clauda Frolla toužícího po krásné Esmeraldě obohatil umělecké vyznění Delannoyova barevného velkofilmu ZVONÍK U MATKY BOŽÍ (Notre-Dame de Paris, 1956). Poté vytvořil manželský pár s Jeanne Moreau v Malleho dramatu MILENCI (Les amants, 1958), jako básník Sentier se objevil také ve Felliniho SLADKÉM ŽIVOTĚ (La dolce vita, 1960). S Fellinim pak později pracoval na filmu SATYRIKON (Fellini Satyricon, 1969).

V sedmdesátých letech začal Alain Cuny omezovat své aktivity na jevišti, znovu ale točil filmy, další zajímavé příležitosti mu poskytl italský režisér Francesco Rosi (CTIHODNÉ MRTVOLY – Cadaveri eccelenti, 1975; KRISTUS SE ZASTAVIL V EBOLI – Cristo si e fermato a Eboli, 1979; KRONIKA OHLÁŠENÉ SMRTI – Cronaca di una morte annunciata, 1987). Za svůj výstup ve francouzském filmu CAMILLE CLAUDELOVÁ (Camille Claudel, 1988 – hrál zde otce titulní hrdinky) byl nominován na Cézara. V osmdesátých letech znovu příležitostně vystupoval na divadelním festivalu v Avignonu, spolupracoval také s televizí (sám ale televizor nikdy nevlastnil), svým hlasem doprovázel též dokumenty a krátké filmy.

V jednom ze svých posledních filmů RYTÍŘI KULATÉHO STOLU (Les chevaliers de la table ronde, 1990) se setkal se svou dávnou divadelní kolegyní Maríou Casares, svou filmografii uzavřel postavou starého markýze ve filmu NÁVRAT CASANOVY (Le retour de Casanova, 1994). Na sklonku kariéry se nakonec odhodlal i k filmové režii a podle Claudelovy předlohy natočil film ZVĚSTOVÁNÍ PANNĚ MARII (L′annonce faite a Marie, 1991), za nějž byl oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. V roce 1992 pak obdržel cenu za celoživotní dílo na filmovém festivalu v belgickém Gentu.

Alain Cuny zemřel v Paříži 17. května 1994 ve věku 85 let. Jednou byl ženatý, v letech 1962-1969 byla jeho manželkou Marie-Blanche Guidicelli.

Pavel "argenson" Vlach