Na generálův rozkaz

I ve válce musí mít smrt svůj smysl. Uomini contro pojednává o válce, ve které smrt svůj smysl ztratila. Diletantství, tupost a bezradnost, či neodbornost štábních důstojníků proměnila původně dychtivě vyhlíženou, krátkou a slavnou potyčku ve čtyřletá pekelná jatka. Rigidní lpění na zastaralých taktikách frontálního útoku, upřednostňování bajonetu coby zbraně cti, či vyzdvihování odvahy jenž má překonat kulometná hnízda a ploty z ostnatého drátu, si vyžádaly statisíce zbytečných obětí. Není proto divu že vojáci na čtyřech evropských frontách podléhali beznaději a myšlenkám na vzpouru. Režisér si ukousl pořádné sousto, a už od prvních minut je jasné že se s ním popral impozantním způsobem. Záběr na italské vojáky pochodující za zvuků tísnivé hudby nastolil hutnou atmosféru strachu, jenž se postupem času dále stupňovala až do hypnotické absurdnosti. Pro generála Leoneho je voják jen prostředek k vítězství, nic víc. Kráčí svými zákopy jako antický císař, ve své mysli podoben bohům, a od svých poddaných nepožaduje nic menšího než naprostou poslušnost a ochotu zemřít v jeho jménu. A běda tomu, kdo by otálel s plněním jeho přání. Těžce zkoušení vojáci, deptaní zimou a dobře zakopaným nepřítelem propadají zoufalství a konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. Francesco Rosi natočil excelentní válečné drama, ne nepodobné Kubrickovým Stezkám slávy. V porovnání sice trochu ztrácí díky chybějící zdrcující závěrečné scéně, ale i tak si se svým předchůdcem může podat ruku jako rovný s rovným. (14.09.2012)

Válečné drama UOMINI CONTRO (1970) mě příjemně překvapilo: Rosi odolává tradiční nástraze podobných filmů v podobě příliš abstraktních témat a emocí (hrdinství, zbabělost, nespravedlnost, dehumanizující charakter války) a svůj nelichotivý obraz války staví na tom nejkonkrétnějším, nejpraktičtějším aspektu tragédie války, a to špatném velení [se kterým vojácí a nižší důstojnící nic nenadělají, protože velící důstojnící jsou úplně jinde nejen hiearchicky, ale i ideologicky a třídně, v určitých chvílích se tak nejbližším spojencem vojáka stává jeho nepřítel]. Rosi se ale zejména ukázal být výrazným režisérem se smyslem pro poetickou zkratku (montáže bitev) nebo malý hyperbolický efekt. Obraz vojáků, které polodementní generál, pyšný na starořímskou tradici Itálie, pošle proti kulometům v antickém brnění s masivními válcovými helmami, se nikdy nezvrhne v prvoplánový škleb, místo toho surreálná fraška pouze probublává pod povrchem věcně podaného "záznamu" téhle absurdity - člověk neví, jestli se má smát nebo nevěřit svým očím. Válečné drama, které je filmařsky elegantnější a věcně relevantnější než mnohé dnešní vizuální stroboskopy. (15.03.2008)

Záměrem režiséra "Mužů proti" nebylo poutavě vyprávět příběh (blízký Kubrickovým "Stezkám slávy"), ale stáhnout diváka do zákopů a odsoudit mocenské násilí. V obojím velmi účinné dílo sází na realismus bez podtrhávek a ozdob - výjimku představuje vzrušený hudební doprovod. Rosimu se nadto podařilo vyhnout se pasti, v níž skončil nejeden žánrový blíženec : válka, tak jak ji ukazuje, sotva může někomu připadat přitažlivá. Sporným shledávám obsazení Američana Frechetta. Mír chýším, válku palácům ! (15.12.2014)

Velice atmosferický film. Na italské frontě, tam halt veselo nebylo. Zima, vejška, hlad, oheň, miny, sračky, sračky...a k tomu velitel brigády, který je schpen úplně všeho. Absurdní protiválečné dokonale poukazuje na chlapíky, kteří platí daně, válčí a pokládají životy v horském pekle a celý život takto tahají svoji zemi z bryndy.A za co? Za nic. Nikdo ani nepoděkuje. (03.01.2011)

Překvapivě kvalitní a možná asi taky jediný kvalitní film tohoto druhu italské provenience. Při jeho sledování se mi vybaví fakt, že na této frontě podle všeho zahynulo nejvíc Čechů za první světové války a že tahle poněkud opomíjená fronta byla možná snad s výjimkou Verdunu největší peklo první světové války. Velice zajímavě to ve svém komentáři vystihl Ten Druhý, protože pocit stupňující se úzkosti, jak jsem film sledoval, jsem cítil taky. Italové si nikdy na válčení nepotrpěli (a není potřeba jim to ani vyčítat ani se jim pošklebovat), ale tady je ukázáno, že v této válce prostě nebylo kam utéct a vlastně nebylo ani možné se co nejrychleji vzdát (jako třeba za druhé světové války, pokud to zrovna nebylo v třicetistupňovém mrazu u Volgogradu). Tady měl generál přehled a vojáci naskládaní tělo na tělo mohli jen jedno - vyrazit vpřed a dát se zabít nepřítelem a nebo nevyrazit a být zabiti vlastními polními četníky.....věřím, že na rozdíl od drtivé Němců, Francouzů, Rusů a části Rakušanů a Maďarů obyčejní Italové při odjezdu na frontu na začátku války rozhodně neřičeli nadšením a netěšili se, jak obsadí Vídeň. Možná tak pár nácků, okouzlených Marinettim a hlavně D´Annunziem, ale ti se v těch zákopech jen tak neocitli. Škoda jen, že film (o jehož existenci a kvalitách jsme věděl řadu let) jsem nakonec viděl v mizerné kopii a s ještě mizernějšími titulky. No, ale hlavně že chrám a tvrz české kultury - veleslavná Česká televize dává v sobotu večer už popadesáté za rok Televarieté a po necelém roce opakuje Bonda (nic proti němu) a furt dokola Poirota (taky nic proti němu, ale čeho je moc, to začíná nudit......). Přitom je řada kvalitních filmů a starších seriálů, které by si cestu na obrazovku nevýdělečného, z naší televizní daně sponzorovaného média měly najít. (18.01.2015)