Na generálův rozkaz

I ve válce musí mít smrt svůj smysl. Uomini contro pojednává o válce, ve které smrt svůj smysl ztratila. Diletantství, tupost a bezradnost, či neodbornost štábních důstojníků proměnila původně dychtivě vyhlíženou, krátkou a slavnou potyčku ve čtyřletá pekelná jatka. Rigidní lpění na zastaralých taktikách frontálního útoku, upřednostňování bajonetu coby zbraně cti, či vyzdvihování odvahy jenž má překonat kulometná hnízda a ploty z ostnatého drátu, si vyžádaly statisíce zbytečných obětí. Není proto divu že vojáci na čtyřech evropských frontách podléhali beznaději a myšlenkám na vzpouru. Režisér si ukousl pořádné sousto, a už od prvních minut je jasné že se s ním popral impozantním způsobem. Záběr na italské vojáky pochodující za zvuků tísnivé hudby nastolil hutnou atmosféru strachu, jenž se postupem času dále stupňovala až do hypnotické absurdnosti. Pro generála Leoneho je voják jen prostředek k vítězství, nic víc. Kráčí svými zákopy jako antický císař, ve své mysli podoben bohům, a od svých poddaných nepožaduje nic menšího než naprostou poslušnost a ochotu zemřít v jeho jménu. A běda tomu, kdo by otálel s plněním jeho přání. Těžce zkoušení vojáci, deptaní zimou a dobře zakopaným nepřítelem propadají zoufalství a konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. Francesco Rosi natočil excelentní válečné drama, ne nepodobné Kubrickovým Stezkám slávy. V porovnání sice trochu ztrácí díky chybějící zdrcující závěrečné scéně, ale i tak si se svým předchůdcem může podat ruku jako rovný s rovným. (14.09.2012)

Spred popravčej čaty utečie odsúdený a nik za ním nebeží. Nedostal rozkaz. Takýchto absurdností, najmä zo strany veliteľov, je v Uomini contro viacero. Napokon je to film o nezmyselnosti vojny. Tomu hovorím prienik do hlbín zelených mozgov. Tie hlbiny sú ale duté ako krasové jaskyne. Je málo dobrých filmov o 1. svetovej vojne a toto je navyše jediný o bitkách v Júlskych Alpách na rieke Isonzo, ktorá tvorila frontovú líniu medzi talianskou a rakúsko-uhorskou armádou. Vznikol podľa románu Emília Lussa Rok na náhornej plošine (1938), má protivojnový charakter a pri jeho sledovaní narastá pocit úzkosti. (05.09.2012)

Tak to som necakal, ze Taliani vytvoria aj lepsi vojnovy film, ake som doteraz od nich videl. Tento patri medzi to lepsie a este sa aj odohrava pocas prvej svetovej vojny, co je len skvele, pretoze neni mnoho filmov z tohoto obdobia, ako filmy z druhej svetovej vojny. Dej sa odohrava v zakopoch, ved aj to bola taka zakopova vojna, kde pekne idiotsky general nasadzoval svojich talianskych vojakov do nezmyselnych utokov proti Rakusanom. V jednej scene som sa presvedcil, ze svine maju stastie, ako je priklad toho generala, ktory vykukoval spoza maleho otvoru von. Ani za boha, ten rakusky odstrelovac po nom nestrielal, ale jeden vojak vystrcil len maly posraty konarik pred ten otvor, tak uz palil s radostou po nom:) Aj samotne kamerove zabery boli slusne a bolo sa aj na co pozerat. (02.08.2011)

Velice atmosferický film. Na italské frontě, tam halt veselo nebylo. Zima, vejška, hlad, oheň, miny, sračky, sračky...a k tomu velitel brigády, který je schpen úplně všeho. Absurdní protiválečné dokonale poukazuje na chlapíky, kteří platí daně, válčí a pokládají životy v horském pekle a celý život takto tahají svoji zemi z bryndy.A za co? Za nic. Nikdo ani nepoděkuje. (03.01.2011)

Syrovostí pohledu a nezkresleností záběru, který jde tvrdě a nesmlouvavě po odvrácené stránce války, té neheroické, film strhuje od prvního okamžiku divákovu pozornost. Že se jedná o první světovou válku, o odheroizování krvavých jatek nesmyslných pozičních bojů a bláhových ztečí, které provozovaly obě válčící strany (stačí připomenout Churchillovo Gallipoli) rovnou měrou, je jeho základní předností. Strhující příběh, vystavěný na zdánlivě nesmyslné tříšti dílčích záběrů, postupně vyjevuje střetnutí dvou nižších důstojníků s velitelem divize, který evidentně ztratil kontakt se skutečností; bohužel ne natolik, aby to mohlo vést ke ztrátě jeho svéprávnosti. Kličkování tváří v tvář nesmyslným rozkazům nepomáhá; dříve nebo později se dostaví klíčová mezní situace, z níž nejde couvat. Nevychází ani jiný tradiční prostředek podřízených a bezmocných: smrt, která vlastně není smrtí na bojovém poli, ale odstraněním krvavého vraha v nesprávné uniformě. Pocit marnosti, který prostupoval hrdiny Remarquova proslulého románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID nebo Šolochovovy románové epopeje TICHÝ DON, je v Rossiho pojetí zvláště silný; svůj podíl na tom má i zdravě bezohledná kamera, která se s úspěchem snaží přiblížit toto peklo na zemi co nejvíce z pohledu bezmocného jedince. Jalovost vlasteneckých frází, v italském případě ještě silnější během druhé světové války, ze stříbrného plátna Rossiho zásluhou přímo křičí. Na diváka, na nás, na každého, kdo se hlásí k hlavní zásadě skutečné tolerance: žít a nechat žít. (31.03.2015)