Réžia:
Jindřich ProcházkaScenár:
Marek DohnalKamera:
Petr KožušníkHrajú:
Michal David, Lou Fanánek Hagen (sprievodca), Rudy Linka, Karel Vágner, Sagvan Tofi, Monika Absolonová, Jana Koubková (a.z.), Marcela Davidová, Jiří Šlégr, Jaroslav Machek, Josef VlčekObsahy(1)
Michal David, pravým jménem Vladimír Štancl, chlapec s napůl cirkusáckým a napůl buržoazním původem, vyrůstal v pražské Krči sám s maminkou kabaretní tanečnicí a bez tatínka emigranta. Hudební talent v něm v jeho osmi letech objevila matka představená v klášterní škole poblíž Milána, kde malý Vladimír strávil dva roky během matčina uměleckého turné po Itálii. Po návratu do Československa dostali Štanclovi od příbuzných darem klavír a o tom, co z Vladimíra jednou bude, bylo rozhodnuto. V pubertě hrál v jazzových a rockových kapelách a na konzervatoři kromě hry na piano studoval skladbu. Osudovým dnem pro jeho profesní dráhu bylo vystoupení jeho amatérské skupiny „Čtyři“ na Pražských jazzových dnech v roce 1976, kde kapelu porota ocenila titulem Talent roku. Z kariéry uznávaného jazzového pianisty ale sešlo dřív, než vůbec začala, jelikož v tentýž den a na stejném místě dostal nabídku od skupiny Kroky Františka Janečka. Tehdy se začalo jeho přání – živit se muzikou – měnit ze snu ve skutečnost. Následovala éra popové hvězdy, krále diskoték a idolu dívčích srdcí let osmdesátých. Po ní přišla pro Michala Davida coby symbolu normalizační zábavy dekáda mediálního zatracení a života v ústraní. V roce 1998 se odehrál jeho velký comeback spojený s triumfem hokejistů v Naganu. Od té doby se opět těší přízni svých fanoušků. V posledních dvaceti letech je navíc úspěšným autorem muzikálů, které plní nikoli pouze jeho domovské Divadlo Broadway, ale také například hlediště v Jižní Koreji... Nejen o těchto zlomových momentech a obdobích Davidovy kariéry hovoří v dokumentu kromě samotného protagonisty také jeho příbuzní – matka Edita, sestra Michaela, manželka Marcela, dcera Klára, ale i ti, kdo je spolu s ním prožívali – Rudy Linka, Karel Vágner, Sagvan Tofi, Monika Absolonová a další. Dokument o Michalu Davidovi vznikal v roce 2020, v roce jeho šedesátých narozenin. Plány na velkolepou oslavu jubilea na vyprodaných koncertech v pražské O2 aréně však musel kvůli koronavirové pandemii odložit. Bilancujícího umělce se podařilo zachytit například při práci v Divadle Broadway, či na jednom z jeho mála povolených letních open air koncertů. Tvůrce dokumentu nechal zpěvák nahlédnout také do svého soukromí. Role průvodce příběhem Michala Davida se ujal textař a hudebník Lou Fanánek Hagen, jehož se slavným kolegou pojí dlouhodobá umělecká spolupráce na písních a muzikálech, ale také hudební a ideový antagonismus pankáče a popíkáře z dob předrevolučních. (Česká televize)
(viac)Recenzie (63)
Když nebyl natočen sebereflexivní dokument o Gottovi, je jasné, že o Davidovi, Gottovi chudých (duchem), také nevznikne, ale že se budu dívat na propagační video, mě fakt nenapadlo. Nejzajímavější jsou informace o rodině a dětství, ale jinak máme v podstatě vše bez kontextu a souvislostí. Vždycky, když se David zmíní o něčem potencionálně zajímavém, nikdo se ho neptá dál, nerozvádí hovor a film stagnuje. David bude zřejmě dost jednoduchý, protože celý snímek je protkán primitivním uvažováním (nejdůležitější jsou peníze, kdybych byl jazzman, byl bych chudý). Také to, že David (překvapivě) neposlouchá hudbu, kterou sám dělá, nepovažuji za argument pro něj, ale spíš důkaz jeho jisté rozpolcenosti, kdy nedokázal vybalancovat to, aby mu práce mohla být i zábavou. Nejdiskutovanější a neoddiskutovatelnou částí dokumentu je ideologie - snažil jsem se hodnotit vždy Davidovu kolovrátkovou hudbu, vím, že nebyl žádný "komouš," ale na druhé straně, nebyl ani dítě, ani nesvéprávný, aby nevěděl, co jeho zpěv v přeneseném významu podporoval. Ze židle mě ovšem zvedl hudební publicista Josef Vlček, když přirovnal Františka Janečka k manažerovi Beatles Brianovi Epsteinovi, jen proto, aby demonstroval, že oba byli "ostří hoši." Tohle se dá opravdu srovnávat? A celkem jsem nechápal slova Rudyho Linky, který hovořil o negativních komentářích, které se snesly na díl pořadu, do kterého si Davida pozval. Neomlouvám lidi, kteří se k tomu vyjádřili sprostě, ale opravdu zrovna on, který emigroval, nechápe, že když si pozve emigrant zpěváka, jenž pomáhal za socialismu udržovat status quo, tak se to lidem líbit fakt nemusí? Shodou okolností jsem se před několika dny dočetl, že Josef Kemr odmítl udělení titulu národní umělec. Stalo se snad, že když se snažil nezadat si s komunisty, že by jeho herectví bylo méně dobré, anebo že by nebyl "happy," jak se konformista David se slzou v oku na konci filmu vyjádřil? ()
Ten film je nudný a nezajímavý stejně jako většina dokumentů o známých lidech, byť někdy to dokáže být edukativní (Meky) nebo vtipný (Suchý), Michal David je nudný, svou nabubřelostí skrytou pod vousami, ehm a tady to mám a to bych měl kdyby tady nebyly komouši. Nemám prostě Michala Davida rád a bohužel je mi až odporný svými řečmi především. Hodnocení se ale tady od toho odprosťuju, nemění nic na to, že to je významně podprůměrné. 30% ()
Míša David masírovanej u bazénku ve své vilce na Teneriffe - takhle vypadá úspěšnej život borce jehož písničky, které složil před pětatřiceti rokama si notujou i dnešní náctiletý, ať si o něm člověk myslí cokoliv, tak tohle je prostě ryzí úspěch. Celkem komplexní dokument, který je k Davidovi hodně hodnej a jediný jakože nejobjektivnější je hudební kritik Josef Vlček, ale i ten se mi zdá nějak smířlivej. PS: Ono je asi těžký vytahovat kartu normalizačního protekčního zpěváka, když dneska je premiérem estébák, kterýho držej komouši u moci, to se pak zdá zpěvák, co prodal kdysi hodně desek jako prkotina. ()
Nikdy jsem neměla ráda hudbu Michala Davida. V době Poupat jsem ji nenáviděla. Michal David je pro mě Zdeňkem Troškou hudby, i když uznávám, že i lidé bez vkusu mají právo na kulturní vyžití. Za léta, co kazí lidem hudební vkus Michal David se z malého nafoukaného kluka stal obtloustlý plešatý náfuka. Hudbu píše stále stejně špatnou. Vlastně až díky tomuto dokumentu jsem se dozvěděla, že období, kdy od něj měly mé uši klid, bylo věnováno nenávisti davu, který mu spílal, že se David ztotožnil s minulým režimem. Byť jeho hudbou hluboce pohrdám, tak s tímto prohlášením naprosto nemohu souhlasit. Pak by bylo podle stejné metody nutné odsoudit všechny umělci, kteří si dovolili za minulého režimu pracovat. Z toho stále ještě moderního honu na komunistické čarodějnice je mi nedobře. Netušila jsem, že budu Davidovi jeho comeback přát, ale díky tomuto zjištění se toho snad i dopustím. Navíc jsem v něm objevila i skutečného muzikanta, jeho přiznání, že vlastně poslouchá úplně jinou hudbu, než která ho živí, je pro mě příjemným překvapením, Za ještě větší překvápko považuju, s jakou bravurou a hravou lehkostí hraje jazz. O to smutnější je, že tenhle evidentně skutečně talentovaný muzikant skládá to, co skládá. To je ukázkové mrhání talentem. ()
Mile ubíhající dokument. Je to taková všehochuť. David mluví přímo, odhaluje své soukromí. V dokumentu ani není kdo by ho kritizoval. Nesouhlasím s tím, že má minulost komunistického zpěváka. Pro milovníky hudby zde může být překvapující , že je David výborný pianista a věnoval se jazzu a bigbeatu. ()
Reklama