Réžia:
Jindřich ProcházkaScenár:
Marek DohnalKamera:
Petr KožušníkHrajú:
Michal David, Lou Fanánek Hagen (sprievodca), Rudy Linka, Karel Vágner, Sagvan Tofi, Monika Absolonová, Jana Koubková (a.z.), Marcela Davidová, Jiří Šlégr, Jaroslav Machek, Josef VlčekObsahy(1)
Michal David, pravým jménem Vladimír Štancl, chlapec s napůl cirkusáckým a napůl buržoazním původem, vyrůstal v pražské Krči sám s maminkou kabaretní tanečnicí a bez tatínka emigranta. Hudební talent v něm v jeho osmi letech objevila matka představená v klášterní škole poblíž Milána, kde malý Vladimír strávil dva roky během matčina uměleckého turné po Itálii. Po návratu do Československa dostali Štanclovi od příbuzných darem klavír a o tom, co z Vladimíra jednou bude, bylo rozhodnuto. V pubertě hrál v jazzových a rockových kapelách a na konzervatoři kromě hry na piano studoval skladbu. Osudovým dnem pro jeho profesní dráhu bylo vystoupení jeho amatérské skupiny „Čtyři“ na Pražských jazzových dnech v roce 1976, kde kapelu porota ocenila titulem Talent roku. Z kariéry uznávaného jazzového pianisty ale sešlo dřív, než vůbec začala, jelikož v tentýž den a na stejném místě dostal nabídku od skupiny Kroky Františka Janečka. Tehdy se začalo jeho přání – živit se muzikou – měnit ze snu ve skutečnost. Následovala éra popové hvězdy, krále diskoték a idolu dívčích srdcí let osmdesátých. Po ní přišla pro Michala Davida coby symbolu normalizační zábavy dekáda mediálního zatracení a života v ústraní. V roce 1998 se odehrál jeho velký comeback spojený s triumfem hokejistů v Naganu. Od té doby se opět těší přízni svých fanoušků. V posledních dvaceti letech je navíc úspěšným autorem muzikálů, které plní nikoli pouze jeho domovské Divadlo Broadway, ale také například hlediště v Jižní Koreji... Nejen o těchto zlomových momentech a obdobích Davidovy kariéry hovoří v dokumentu kromě samotného protagonisty také jeho příbuzní – matka Edita, sestra Michaela, manželka Marcela, dcera Klára, ale i ti, kdo je spolu s ním prožívali – Rudy Linka, Karel Vágner, Sagvan Tofi, Monika Absolonová a další. Dokument o Michalu Davidovi vznikal v roce 2020, v roce jeho šedesátých narozenin. Plány na velkolepou oslavu jubilea na vyprodaných koncertech v pražské O2 aréně však musel kvůli koronavirové pandemii odložit. Bilancujícího umělce se podařilo zachytit například při práci v Divadle Broadway, či na jednom z jeho mála povolených letních open air koncertů. Tvůrce dokumentu nechal zpěvák nahlédnout také do svého soukromí. Role průvodce příběhem Michala Davida se ujal textař a hudebník Lou Fanánek Hagen, jehož se slavným kolegou pojí dlouhodobá umělecká spolupráce na písních a muzikálech, ale také hudební a ideový antagonismus pankáče a popíkáře z dob předrevolučních. (Česká televize)
(viac)Recenzie (63)
Nejsem sto posoudit, zda Michal David žije tak, jak se má, ale dokument to byl rozhodně zajímavý. Lehce zidealizovaný (konec konců, kdo by o sobě chtěl natáčet něco hnusného), trochu populistický, ale jako celek docela obsyžný. Michal má zajímavou rodinnou minulost, jeho vkus světské rozhodně nezapře, ale ať se to někomu líbí, nebo ne, svůj velký podíl v české pop kultuře rozhodně má a není vůbec malý. Nejsem fanoušek jeho písniček, stejně jako jsem nikdy nebyla příznivec filmů s duem Vaculík a Tofi, ale lidem se to zjevně líbí a znám mnohem horší protagonisty organizovaného řevu, jenž se hřejí na výsluní, takže proč ne David. Navíc jeho muzikály jsou dobré, také ne všechny, ale třeba právě Kleopatra se fakt povedla. A ten fon na čarodějnice po revoluci si zjevně nazasloužil. Za mne jen jedno, škoda, že nezůstal u toho jazzu, protože ten mu fakt sluší víc. ()
Sebestředné výlevy a honění ega skrčka, co sice hudbu umí (viz jazzové začátky), ale chování cirkusáka, který neustále upozorňuje na to, co má, kolik toho má a jak je bohatý. Bohužel ne na duchu. Sebereflexe na absolutní nule. Žalovat tohoto pána na k.rvení hudebního vkusu 4 generací. Krásný příklad: Co za hymnu hokejistům za Nagano, to za pár let ČSSD před volbami. Doporučuji se při sledování pořadů zaměřit na mimiku Majkla D. ()
Nikdy jsem neměla ráda hudbu Michala Davida. V době Poupat jsem ji nenáviděla. Michal David je pro mě Zdeňkem Troškou hudby, i když uznávám, že i lidé bez vkusu mají právo na kulturní vyžití. Za léta, co kazí lidem hudební vkus Michal David se z malého nafoukaného kluka stal obtloustlý plešatý náfuka. Hudbu píše stále stejně špatnou. Vlastně až díky tomuto dokumentu jsem se dozvěděla, že období, kdy od něj měly mé uši klid, bylo věnováno nenávisti davu, který mu spílal, že se David ztotožnil s minulým režimem. Byť jeho hudbou hluboce pohrdám, tak s tímto prohlášením naprosto nemohu souhlasit. Pak by bylo podle stejné metody nutné odsoudit všechny umělci, kteří si dovolili za minulého režimu pracovat. Z toho stále ještě moderního honu na komunistické čarodějnice je mi nedobře. Netušila jsem, že budu Davidovi jeho comeback přát, ale díky tomuto zjištění se toho snad i dopustím. Navíc jsem v něm objevila i skutečného muzikanta, jeho přiznání, že vlastně poslouchá úplně jinou hudbu, než která ho živí, je pro mě příjemným překvapením, Za ještě větší překvápko považuju, s jakou bravurou a hravou lehkostí hraje jazz. O to smutnější je, že tenhle evidentně skutečně talentovaný muzikant skládá to, co skládá. To je ukázkové mrhání talentem. ()
No zatnul jsem zuby a skouknul to, abych nekydal hnůj na něco, co jsem ani neviděl. Ten dokument vypadá jako agitka na objednávku Michala Davida, která má všechny přesvědčit o tom, že ti co ho nemají rádi, mu závidí úspěch a vyčítají podlézání komunistickému režimu, kterého se nikdy nedopustil. Osobně nepatřím ani do jedné skupiny. Michala Davida nemusím, protože se mi jednoduše z jeho hudby ježí chlupy na zádech. A ze všeho nejvíc z toho celku, jehož je jeho hudba zpravidla součástí. Dejme tomu koncert: Obtloustlý nevkusně oblečený chlapík freneticky zpívá na pódiu své ubíjející kolovrátky, dělá u toho pohyby, které fakt nechci vidět, stejně vypadající lidé v hledišti radostí bez sebe zpívají kolovrátky s ním, všude okolo, kam se podíváš, nechutný nevkus a křeč ve stylu "vypni mozek, bav se a neptej se, proč",... Prostě je to tak blbá "zábava", až je mi z toho blbě. Davidova hudba je pro mě symbolem kulturního úpadku, který díky němu nabral na obrátkách. Na každém plese, diskotéce, pouti se děsím chvíle až se zábava zvrhne do zlatého hřebu v podobě masového vyřvávání "davidovek". Hudba má povznášet. Ať už je to klasika, jazz, rok, nebo klasickej popík. I pop se dá dělat na úrovni. Nemusí bejt úplně vymaštěnej. Davidova hudba ale podle mě vyloženě oblbuje. A to se minulému režimu mimochodem hodilo, to je pravda. Ale to už bych mu vyčítal nejmíň. Jinak muzikály nesnáším, neznám, takže k těm se vyjadřovat nebudu. A jeho jazzový talent? Tak ten je nezpochybnitelný. Ale mě osobně by byl Michal David o něco sympatičtější, kdyby tenhle talent neměl. Když někdo má takový talent jako on a v praxi dělá takovou hudbu, jakou dělá, tak z toho na mě čiší čirý kalkul. "Vím, že ta hudba je blbá, ale zároveň vím, že vy jste tak blbý, aby se vám to líbilo a štědře mi za to zaplatili". Lidi v hledišti Davidových koncertů jsou jako naprogramované ovce, které on sám naprogramoval, aby mu nosili peníze. Ostatně Michal David se vůbec netají tím, že peníze jsou pro něho vždy až na prvním a možná i na druhém a třetím místě. O vytahování se majetkem je podstatná část dokumentu. To tedy hodnotím Michala Davida a jeho hudbu. A dokument samotný? Jak hodnotit agitku? V dokumentu zpovídají v podstatě jen lidi, kteří ho mají rádi, nebo by ho měli mít oficiálně rádi. Jeho rodinu, přátele a muzikanty, kteří vesměs účinkují v jeho muzikálech. To působí zrovna u zpěváka, kterého tolik lidí dvakrát v lásce nemá, trochu divně, ne? Je to zkrátka čistě záležitost pro Davidovy fanoušky. Ti, co ho nemusí, si to ve většině případů stejně nepustí, tak nač kazit fanouškům náladu objektivitou. Do jeho soukromí nahlédnou, poznají lidi kolem něho, něco málo nového se snad taky dozvědí,... Tedy pro cílovou skupinu asi celkem dobré. Ale tou já holt nejsem, takže dobře mi tak. ()
Neviděl jsem začátek, který dle místních komentářů možná všechny hned odradil. Zajímavý je vývoj názorů společnosti na zpěváka Michala Davida kolem revoluce. Byl vzat na milost, ale pořád se objevují názory, jaký to byl komunistický zpěvák. Přitom jeho písničky jsou jen jednoduché. Někdo se kvůli vyzpívání svých pocitů musel přesunout do zahraničí. Někdo zase vyzpíval své plytké pocity kolem lásky, kamarádství a paření. Ani na jednom nevidím nic špatného. Příjemný je kontrast s Fanánkem, který pro některé díky spolupráci s Davidem klesl na nejhlubší dno. Jde o práci a i při té si mohou rozumět panker s kolotočářem. ()
Reklama