Poslední vlna

Kvalitní mysteriózní filmy se skutečně fascinující atmosférou začínám vnímat jako vzácné šafrány na filmovém poli a režisérů, kteří by natočili hned několik takových snímků, bude zřejmě velmi málo. K moderním americkým „klasikům“ Lynchovi a Nolanovi jsem si před časem zařadil do této skupiny nedoceněného britského filmového mága Nicolase Roega. Dnes definitivně mohu přidat i jednoho rodáka z Austrálie: Petera Weira. Poslední vlna sice u mě nedokázala vyvolat TO nadšení a tak velké zasažení, jaké ve mě před měsícem způsobil Weirův předchozí kousek Piknik na Hanging Rock a možná podobně jako u Friedkinova Vymítače ďábla mohu tady částečně doplácet i na to, že nejsem zrovna příliš věřícím člověkem a jistou víru k Bohu či nadpřirozeným sílám je asi u podobných filmů k plnému docenění potřeba. Snad i proto o něco víc než Poslední vlna mi sedl v mnoha ohledech podobný snímek Wernera Herzoga Kde sní zelení mravenci, kde střet moderního vzdělaného člověka s náboženskými mýty australských domorodců sledujeme přeci jen z pohledu Středoevropana a pro mě byl tento pohled logicky bližší a přístupnější, než ten od australského rodáka. To však nic nemění na tom, že přinést zajímavý zážitek plný magického nadpřirozena, pohlcující atmosféry, dechberoucí hudby i fascinujících, mrazivých vyústění se Weirovi v mém případě opět povedlo. Navíc čím dál víc k závěru se zmíněnými kvality Weirovi téměř dokonale povedlo i bouřit ve mě ty zmíněné bariéry.. takovou sílu ty závěrečné scény s bloudícím hlavním hrdinou, nacházejícím trpké poznání, mají. Richarda Chamberlaina jsem viděl poprvé a podal skutečně výkon hodný uznávaného herce. [85%] (02.08.2021)

Zvláštní, že ten film funguje i po letech, dokonce po 35 letech... Snímek se nese na apokalyptické vlně (ha ha), jež dosáhla svého hollywoodského vrcholu před rokem 2012, ale hlavními tématy jsou Maoři a jejich duchovní svět, a pak svět snů, který může znamenat zcela jiné možnosti komunikace, které jsme už dávno zapomněli. Mystická atmosféra, skvělá kamera, tajuplná hudba a v podstatě velmi dobrý Chamberlain, to vše dotváří celkový dojem. Zvláštní je, jak dokázal Peter Weir na základě maorsko-mayských legend předpovědět ničivou tsunami v roce 2004. (08.04.2013)

Divný film, který je nám tematicky celkem vzdálený, na druhou stranu je možné v něm najít něco, co se nám v současné době ztratilo. A to je propojení s přírodou a jejími mystérii. Pokud jsme ochotni do filmu proniknout, asi je možné v něm najít pořádnou hlubinu myšlenek, ale snímek to rozhodně nijak nezjednodušuje. (27.10.2015)

1. Živly: Už neporoučíme větru ani dešti, ale jsme rádi, když přírodní živly spolupracují. Někdy se ovšem chce nějaký živel prosadit na úkor ostatních, a pak tu máme hurikány, zemětřesení nebo tsunami (podle australských domorodců třetí). 2. Sny: Kdysi jsme snům rozuměli, pak se nám přestaly zdát, nyní se vracejí, ale už jim nerozumíme. 3. Mystika: Život bez mystiky, je jakoby bez šťávy, protože jen mystika dokáže propojit celý život (a snad i co bylo před ním a co bude po něm). Mystika ale může být maligní (černá) nebo benigní (bílá). Ta první může končit pádem do nevědomí (neurózy a psychózy), ta druhá může z nevědomí čerpat (a dovést člověka k duchovnímu klidu, což je beze sporu synonymum největšího štěstí)... Peter Weir pozoruhodně kombinuje tyto tři prvky na pozadí rozpadu původní australské kmenové kultury a jejích zákonů (decentralizovanou osou je zarputilost obhájců názoru, že nemůže existovat ve městech, protože - jinak řečeno - by město nebylo civilizované)... Voda dovede být hrozná, ale nepodceňujme ani ten vítr. (30.01.2016)

A chčije a chčije. V roce 1976 přišel Satan, o dva roky později se diváků dotkla Medúza a mezi nimi v roce 1977 je propláchl Weirův příspěvek do této mysteriózní vlny odstartované na počátku sedmdesátek Exorcistou. Patří mezi tyto klasiky nejen "zlem s lidskou tváří", ale především hutnou znepokojivou atmosférou, která stejně jako výše zmínění nahlodává "co kdyby přeci jen..." (24.04.2010)