Gallipoli

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Je to film zručně řemeslně natočený, ale na druhou stranu nijak zvlášť vybočující z klasického schématu příběhu o přátelství na pozadí války (jejíž přítomnost je zde opravdu podružná a projeví se pořádně až v poslední třetině filmu). Jinak obvzlášť se nehodící mi přišla hudba upomínající na zlatá syntetyzérová osmdesátá - která ovšem nevím co má dělat v dramatu odehrávajícím se v roce 1915. Přes všechny výhrady je ale Gallipoli zřetelně nadprůměrný snímek. (23.06.2005)

U režiséra bez slabých míst Petera Weira si odborná kritika i samotný divák cení mimo jiné toho, že ani po odchodu z rodné Austrálie neslevil ze svých osobitých představ a nároků a pokračoval v laťce, kterou si sám nastavil u protinožců. Bezmála třicet let staré protiválečné a tragicky laděné drama Gallipoli o „zbytečném“ masakru australských vojáků u tureckého pobřeží během první světové války upoutá svou čistotou i velkorysostí, podpořenou krásou filmové kamery (za ní se po boku jiného slavného Australana Russella Boyda učil dnes oscarový John Seale). Zlomový byl film nejen pro Weira, ale i představitele jedné z hlavních rolí – Mela Gibsona. Svůj vstup do Hollywoodu pak stvrdili následnou spoluprací, dramatem Rok nebezpečného života. (05.04.2010)

Na film jsme doma koukali nadvakrát a neb jde dnes již o film pro pamětníky, nebylo v prvních třech čtvrtinách zřejmé, jak dramatické finále nás čeká. K poslední čtvrtině jsem pro diváckou pohodu koupila brambůrky. Dostalo se mi napomenutí, že Gallipoli není popcornový film. Rozhodně není, ale jak říkám, já koupila brambůrky. (16.10.2018)

Je to možná zvláštní pocit, zjistit u válečného filmu, že vás nejvíce zaujal v těch částech, kdy válka explicitně neprobíhala. Ale já na ty filmy plné bojů a střel z fronty příliš nikdy nebyl a ke cti přičítám Peteru Weirovi, že v tomto duchu nepojal rovnou celý film, protože jako dobrodružný příběh dvou kamarádů, o trpkém vystřízlivění z ideálů a současně nezlomném přátelství, mě film Gallipoli oslovil určitě víc. Už jen ta osobitá atmosféra první poloviny plné napínavých scén, např. během pořádání běžeckého závodu či putování dlouhou pouští, přidává na zážitku z filmu, který nás přivádí do exotické země, ale současně tak činí ve společnosti sympatických postav, k nímž si lze snadno najít cestu. Druhá, válečná polovina se mi místy v občasné monotónnosti válečných bitev začala táhnout, ačkoliv poslední minuty můj dojem určitě zesílily a v rámci filmařské stránky oceňuji až popisné snímání dobových a místních reálií. [75%] (20.08.2022)