Romance for Bugle
Réžia:
Otakar VávraKamera:
Andrej BarlaHudba:
Jiří SrnkaHrajú:
Jaromír Hanzlík, Július Vašek, Zuzana Cigánová, Štefan Kvietik, Miriam Kantorková, Janusz Strachocki, Jaroslav Rozsíval, Jiří Štancl, Věra Crháková (viac)Obsahy(1)
Byly to pouhé čtyři takty z Herkulových lázní na křídlovku, které přiměly hosta odcházejícího pozdě večer z venkovské hospody, aby si pozorněji prohlédl hráče. Tak se po třiceti letech setkají dva muži, jež před lety spojovala láska k dívce od kolotočů. Někdejší student Vojta, nyní zestárlý ředitel místní školy, žádá Viktora, který se do vesnice vrátil opět s pouťovými atrakcemi, o setkání s Terinou. Viktor ho zaveze k hřbitovu a Vojta se dovídá, že dívka zemřela. Melodie Herkulových lázní, kterou hraje na křídlovku Viktor, vrací hrdiny do minulosti. Jejich příběh se udál jedno prázdninové venkovské léto, plné vůní trav a květin a letních zvuků české vesnice. Student Vojta, který pečoval o velmi starého dědečka, hovořícího už jen s mrtvými, a který čelil svodům divoké Tonky, se setkal na pouti u kolotoče s Terinou. Mezi mladými lidmi vznikla dětsky naivní, ale osudová láska. Do příprav jejich útěku od rodin zasáhla smrt Vojtova dědečka. Student minul schůzku s dívkou, aby v rozhodné chvíli posloužil mrtvému. Terina, šokovaná myšlenkou na Vojtovu "zradu", neměla sílu bránit se Viktorovi, majiteli střelnice, který ji zatáhl jako budoucí ženu do své maringotky. Ráno zastihl Vojta vozy světských již na cestě z vesnice. Bolem oněmělá Terina seděla vedle Viktora, který se po studentovi ohnal bičem. Po létech se Vojta dozvídá od Viktora, že dívka po dvou měsících zemřela na záškrt, a také, že si přála umřít... Film vznikl převodem stejnojmenné básně a získal kromě řady domácích ocenění i Zvláštní cenu poroty a Stříbrnou medaili na MFF v Moskvě 1967 a Stříbrnou sirénu na Přehlídce čs. filmů v Sorrentu 1969. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (160)
Krásná balada o nenaplněné lásce se smutným koncem. Líbilo se mi venkovské prostředí, kdy lidi dokázali vyžít opravdu z mála. I poutě měly své opravdové kouzlo. Herci byli přirození. ()
Pochmúrny, desivo pod kožu sa derúci dej. Prelínanie deja z krehkej lásky a starostlivosti o "dědečka" je zvládnuté bezchybne. Režisér zvládol túto úlohu priam jedinečne, J. Hanzlík ako mladík prekonal vtedy veľkú hviezdu Š. Kvietika. Príjemným prekvapením bola Z. Cigánová, doteraz som si ju nevedel predstaviť v ničom inom, len ako v seriálových častiach pre deti "Safari". ()
Vzhledem k nechuti, s jakou jsem bojoval (ač nakonec vyhrál) s Hrubínovou poemou, jsem od filmu očekával podobný "zážitek", ale přesto mi to nedalo, a tak jsem si ho pustil. Natočené je to sice krásně, ale příběh postrádá cokoli zajímavého a opravdu si nevzpomínám, kdy naposledy jsem se u filmu takhle nudil. Zcela chápu, co se na tom divákům líbí, ale zkrátka nic z toho není pro mě. Projekce nelituju, ale vracet se k filmu nebudu. ()
Těžko se píše o setkání s absolutnem. A ještě hůř se o tom píše objektivně. Takže se o to nebudu tentokrát ani snažit. Už jen proto, že neexistuje film, který bych viděl víckrát. A zážitek je to pro mě pokaždé velmi intenzivní. Přitom Otakar Vávra zdaleka nepatří k mým nějak zvlášť oblíbeným režisérům. Ale tady mu slouží ke cti, že se dokázal oprostit od svého jinak dost častého akademismu. A nebylo to poprvé: skoro stejně dokonale se mu o rok dříve podařilo zfilmovat další hrubínovskou látku, Zlatou renetu. V tom to asi bude: v síle předlohy. Protože v čem je hlavní téma umění? Zjednodušeně řečeno v tom, že člověk se narodí, žije, miluje a nakonec umře. Na těchto základních pilířích stojí (v podobě nejrůznějších variací, kombinací, permutací...) z obsahového hlediska snad všechna velká umělecká díla. U Hrubína je motiv lásky a smrti dokonale provázán. A pokud jde o film, dokonce si myslím, že Vávrova adaptace ještě prohlubuje postavu dědečka. Naopak vztah mladých milenců je silnější v předloze. Smrt je v příběhu přítomna dvakrát, přičemž ta druhá svojí definitivní pečetí ještě více povyšuje hodnotu lásky hlavního hrdiny k mladé komediantce, lásky, která by už tak byla díky své nenaplněnosti pro celý jeho budoucí život silně určující, jedinečná a s velkou pravděpodobností subjektivně nepřekonatelná. ()
Jeden z nejlepších Vávrových filmů a vynikající adaptace Hrubínovy básně. Příběh první lásky se tu prolíná s péčí o těžce nemocného dědečka, jehož "domů, pane Berka" vešlo do povědomí diváků, na druhém pólu pak Terezčina péče o malé děvčátko - jako by se v tomhle filmu promítal vlastně v pár dnech kolem lešanské pouti celý život. Od narození přes dospívání a dospělost až po smrt. Dnes jsem si uvědomil, jak výborně byl do role starého Vojty zařazen Július Vašek, Rozsíval v roli starého Kvietika už takovou podobu neměl. Výborný však byl také výkon polského herce Janusze Strachockého. A Zuzana Cigánová, to bylo krásné milé poupátko... Mám pocit, že jsem ke své lásce k tomuto filmu dospěl až po několikerém shlédnutí a dnes mohu tohle dílo ohodnotit jako skutečný poklad české kinematografie. ()
Mňam... ()
Je nádherné moci na něco vzpomínat, i když to trvalo pouze několik okamžiků. Tato krásná filmová báseň se citlivému člověku vryje do srdce, takže na konci neví, jestli se má usmívat, nebo lkát, ale jedno ví určitě - ještě dlouho se mu o ní bude zdát. Otakar Vávra se zde ukázal jako "velký" režisér, který umí citlivě vybrat a následně i vést herce k vytouženému cíly - kvalitnímu filmu. Silnější 4. ()
Plně souhlasím s Fingonem, taky mi to nedává smysl. Místo, aby se tím vše vyřešilo, zkazilo se to. ()
Může se mi film, při kterém se od začátku do konce nudím, líbit? Lidská mysl je nevyzpytatelná a tak film prostě zavrhnout nemůžu. Prostě s těmi mladými i starými soucítím a jakkoli se příběh zdá banální, má hloubku a poetiku. Žeby Hrubín? ()
Má to syndrom zlatých šedesátých. Tzn. je to dobré, ale nudné. Já vím, že vytýkat to dramatu je blbost, ale... ()
Hrubínovo dílo mám velmi rád, měrou vrchovatou přetéká nevtíravým romantickým kýčem, který mi neskutečně sedí. Z filmové verze Romance pro křídlovku od Otakara Vávry na mě dýchlo ale úplně něco jiného. Trochu temnoty a tajemství v podobě umírajícího dědečka, trochu jakéhosi podivného šílenství v podobě Tonky. Černobílé záběry na chvějící se květiny mi nenavodily atmosféru léta a poutí, ale spíše jakousi podivně hororovou podívanou s romantickou zápletkou. Hudba stagnuje bohužel na minimum. Přestože z Hrubínova díla a přímo pod Hrubínovým dohledem se čerpalo měrou hojnou, na rozdíl od básně ve mě nevzbouřilo filmové zpracování pražádné emoce. Ovšem na rok 65/66 je to natočeno s maximálním využitím možností tehdejší doby, to je jasné. Kdyby někdo točil toto dílo dnes, přivítal bych v něm více romantického kýče a patosu, to vše ovšem ve vkusné míře. Báseň je to nadpozemská, právě proto asi, je velmi těžké jí převést na filmové plátno. ()
Byl jsem na to zvědav, jelikož je to snímek režiséra Otakara Vávry, který se na tom podílel i scénáristicky, společně s Františkem Hrubínem. Vávra zde udělal výjimku a místo profesionálních "kameramenů" sem angažoval čerstvě vystudovaného Andreje Barlu. Můj dojem z celého filmu je však žalostný a jen s obrovským přemáháním se mi to podařilo přežít až do (sa)mého šťastného konce. Už jsem začínal mít dojem, že se nedožiju ani smrti dědy v podání Janusze Strachockého, který vzal roli místo původního adepta, který jí z pověrčivosti odmítl. Strachocki byl pak namluven do češtiny a než (ve filmu) zemřel, neřekli byste, že to není jeho původní hlas; ...já bych zas neřekl, že jsem to zvládnul dokoukat až do konce! ()
Převádění poezie na plátno není zrovna nejčastější jev. Ještě vzácnější ale je, když se pak filmařům podaří rozeznít to nevyslovitelné, co báseň obsahuje (protože báseň má podle mě vyjadřovat to, co "normálně" říct nejde), jít za děj samotný, zachytit prchavý pocit, jeho nesnesitelnou lehkost. Tohle Otakar Vávra dokázal a uprostřed novovlných experimentů natočil citlivý, v pravém slova smyslu poetický a asi i svůj nejlepší film. 90% ()
Ať už tím darem nad naše síly je láska nebo život samotný, jedno je osudově spjato s druhým, a Vávrova režie o nich umí krásně vyprávět. A o probděných nocích konce léta, pomíjivosti, mládí. Na filmu se podílel i sám Hrubín a nejspíš proto si zachoval kouzlo předlohy... Nádhera. ()
Tak tady koloušek Jaromír zaválel.. ()
Možná je to tím, že nemám ráda české filmy díky novodobé tvorbě, a proto mě tenhle snímek nijak nepobavil. Ani jsem snad nepochytila hlavní pointu.. Každopádně jsem to viděla a už to nepotřebuju vidět znovu. ()
Zlatá šedesátá, letná romantika, krásna Zuzana Cigánová a pozvoľna plynúci príbeh. Vávra vie natočiť slušnú poetiku, podobná spokojnosť ako s Vláčilovými Holubicami. Myslím, že časom zreje ako víno. ()
Romantika..poetika..nuda. Jednou stačí. ()
Na 60. léta obsahově velmi jednoduchý, přesto velice silný film o rozmarech mládí a konečnosti stáří. Vávra se na natáčení adaptace Hrubínovy volně autobiografické básně ve filmovém štábu obklopil výhradně mladými lidmi a jakoby omládl i sám. Na filmu to je vidět. Barlova obrazová koncepce je úžasná stejně jako přirozené herectví Hanzlíka a Cigánové. Dnešní Brabcové by z předlohy udělali reklamní kýč, Vávra se nebál poskytnout velký prostor i obrovsky hluboké a z filmového středního proudu se vymykající postavě Dědečka, který už vidí jen mrtvé. Stálo to za to. ()
Srdeční záležitost. Hrubín, Posázaví, venkovská pouť... , věčné téma lásky, života a smrti. Jedna z hvězdných chvil celé naší poválečné kinematografie. Čím je člověk starší, tím mu film dá víc. ()
Súvisiace novinky
Otakar Vávra: 1911 - 2011
Ve věku 100 let zemřel včera nejstarší žijící český režisér Otakar Vávra. Režisér před nedávnem podstoupil operaci zlomeniny krčku, kterou si přivodil krátce po jarních oslavách svého významného… (viac)