Koncert na konci léta

Televízne pôsobiaci dramatický snímok je drzé nazvať životopisným, pretože o Dvořákovom živote sa toho divák dozvie sakramentsky málo. Hl. protagonista sa retrospektívami vracia do minulosti, ale len námatkovo, v ktorých spomína na niektoré svoje zlomy či skôr útrapy. Nechýba množstvo filozofovania. Réžia sa snaží odryť jeho svojský svet, ale príliš sa jej to nedarí. Nevraviac o tom, že film neskonale nudí, nudí tak, že je skôr vhodný ako podmas k inej činnosti. Pozitívum si zaslúži iba ztvárnenie v podaní Ďoďa Vinklářa. (20.09.2017)

V momentě, kdy ve vláčilově světě přestali řádit černoprdelnící, banderovci a komunisti, se z něj vytratila i magická zlověstnost jeho předchozích děl. Politicky neutrální profil Antonína Dvořáka se v české kinemotografii dá považovat za originální projekt, bohužel tohle je i na Vláčila trochu vlažné zpracování bez výrazného dramatu a obrazově to taktéž moc nepromlouvá. Je otázkou, co Vláčila k Dvořákovi táhlo, pokud se jednalo o dílo na zakázku, ke kterému Vláčil přistupoval stejně Dvořák k psaní rekviem pro Kenta, tak pak vše dává smysl. (07.09.2018)

Výprava i kostýmy jsou velkolepé, i herci předvádějí ucházející práci, ovšem scénář byl bohužel velmi špatný, místy až chaotický. Do vlasti se z Ameriky vrací Dvořák a vzpomíná na své životní peripetie, neznalec Dvořákova životopisu se však začne poměrně brzo ztrácet v ději, znalec se naopak začne nudit. Chybí jakýkoliv kontakt s divákem, chybí to pověstné něco navíc, co dělá film koukatelným, škoda, protože předpoklady k tomu, aby to byl dobrý film, byly veliké. Božská Ema, která pojednává o podobné látce i podobném období, se natočila ve stejném roce a ve všech ohledech překonala toto, dnes zřejmě právem zapomenuté dílko. (29.10.2012)

Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit. (10.02.2018)

"Variace na dvořákovské téma," hlásá titulek na začátku filmu. Co si pod tím představit? Dvořákův životopis samozřejmě ne. František Vláčil podle scénáře Zdeňka Mahlera natočil prazvláštně atmosférický film, který na základě skutečných epizod ze života našeho nejlepšího skladatele vypráví o lecčems. O lásce, o boji nadaného člověka s vlastními pochybami i pochybami jiných, o dobru a zlu, o bohu i ďáblu... Josef Vinklář je v hlavní roli vynikající a film je vůbec plný skvělých herců, kteří ale až na výjimky nedostanou příliš prostoru. Scénář se mohl vyvarovat několika zbytečně pomalých částí a z postav, které hráli František Němec a Jiří Bartoška, nemusel (i když to byl očividně záměr) dělat takové pekelnické karikatury. Takhle člověk skoro čeká, kdy přestanou skrývat rohy a spolu s Dvořákem zmizí v oblaku dýmu a síry. (02.03.2013)