Adelheid
Adelheid
Réžia:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig, Karel Hábl, Zdeněk Mátl, Alžběta Frejková, Josef Němeček (viac)Obsahy(1)
Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVY PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířeji rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (246)
Typicky vláčilovsky rozvláčnené, avšak vzhľadom na dĺžku a jasný dej akceptovateľné aj širším publikom a tými, ktorým Vláčilov štýl nesedí. Psychologicky uchopená látka dôležitého obdobia našich (českých) dejín, ktoré si treba prostredníctvom kinematografie častejšie pripomínať. V mojich očiach film stúpol najmä vďaka úžasnému momentu pri chlapskej bitke a Adelheidinej reakcii, ktorá povie o vzťahoch v tomto období a v tejto lokalite úplne všetko. Ako vlastne skoro všetko v tomto filme, iba bez slov. ()
Možná právě tento Vláčilův film může být tím, který předchází filmům, které se dnes točí od Maďarska přes Rusko, po Írán (pitomá věta: možná / může), a které pustošivé povodně znázorňují kapkou vody (zde viz krvavé či ohnivé spektrum na vodě vytékající z kohoutku). Přesto je možno i tento český (bezesporu) komorní film vidět (otázkou je, zda oprávněně i v širších souvislostech – viz IMDb): "The expulsion of up to 3 Million people was accompanied by terrible massacres of civilians, whose perpetrators have been covered by the state afterwards through general amnesties". I když tohle zřejmě napsal Čech, tenhle problém Vláčil rozhodně neřeší ani nepopisuje. Körnerovou, potažmo Vláčilovou "bolavou patou" byla otázka, zda a za jakých okolností se srdce ztvrdlé (Dylan pěkně: heart as hart as leather - když už jsme u té angličtiny) nikoli zhrzenou láskou, nýbrž morálkou nadřazenosti (Hitler ani Trump s tím nemají co dělat), může (ob)měkčit a jaké důsledky to může (možná i musí) mít. To se jim podařilo a schéma (ve smyslu "zjednodušené znázornění struktury nějaké společenské nebo přírodní entity"), které si k tomu vybrali, je naprosto adekvátní. ()
Po Údolí včel moje druhé filmové setkání s Františkem Vláčilem. Pomalejší začátek filmu mi nevadil, připravil vhodnou půdu pro další děj (ani potom snímek nikam nespěchal, ale v komorním dramatu jako je třeba tohle, na tempu podle mě nezáleží). Vztah mezi Viktorem a Adelheid byl neobyčejně zvláštní, ale zatímco motivy chování poručíka mi přišly celkem pochopitelné, postavě německé ženy jsem porozumět nedokázal. To však nic nemění na faktu, že oba hlavní představitelé byli výborní a ikdyž zde nebylo moc dialogů, jejich emoce mluvily za ně. Jinak hudba spolu s kamerou dokázaly navodit tu správnou pochmurnou a zoufalou atmosféru, navíc symbolický konec "hezky" uzavřel toto zvláštní dílo, které já hodnotím 4*. ()
Sledovanie tohto filmu bolo pre mňa zážitkom aj keď uplynulo 40 rokov od jeho vzniku. Všetko podstatné na jeho adresu už bolo napísané v iných komentároch. Mňa trochu rušila časť vybranej hudby a tiež farby nekorešpondujúce s pochmúrnosťou príbehu. Príjemne ma prekvapili herci. Nielen Čepek, od toho som to očakával, ale aj Černá so širokou paletou výrazov, Vostrčil, ktorého som si bez Formana nevedel dosť dobre predstaviť a prekvapujúco mi nevadil ani Landovský, čo nie je častý prípad. Asi to nie je epochálny film, ale do mojej stovky najlepších čs. filmov sa hravo zmestil. ()
Je opravdu málo našich filmů, kterým jsem dal plný počet. Adelheid si ho zaslouží. S Vláčilovou režii jsem měl u Markéty Lazarové i na začátku tohohle filmu docela problém. Jeho tempo, ve kterém se snaží všechno precizně a dokonale vykreslit a vcucnout diváka do děje, je sice pomalé, ale funguje na stoprocent.Čepkův herecké um a sexappeal Emmy Černé prostě taky udělá svoje. ()
Galéria (30)
Zaujímavosti (8)
- Aleš Dospiva, který se podílel na natáčení filmu, v jednom z rozhovorů uvedl: „Adelheid, to byl podzim po okupaci, naštěstí na severu, který okupovali Poláci. My jsme potřebovali střílet, jezdit s vojenskou technikou. Hodně nám vyšli vstříc. I jejich velitel. To by u Rusů neprošlo.“ (freelex)
- První barevný film režiséra Františka Vláčila. (me116)
- Film byl v roce 2015 digitálně restaurován. (M.B)
Súvisiace novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (viac)
Reklama