Posedlost
Ossessione
Obsession
Réžia:
Luchino ViscontiHudba:
Georges BizetHrajú:
Clara Calamai, Massimo Girotti, Juan de Landa, Dhia Cristiani, Michael Balfour, Vittorio Duse, Michele RiccardiniObsahy(1)
První z mnoha kultivovaných opusů Luchina Viscontiho považovaný za přímého předchůdce italského neorealismu, který se stal po 2. sv. válce určujícím směrem evropské kinematografie. Příběh smrtonosné vášně Visconti volně natočil podle proslulého románu Jamese Caina Pošťák zvoní vždycky dvakrát (pamatujete na verzi s Anjelicou Hustonovou a Jackem?), klasického představitele amerického detektivního žánru drsná škola. Režisér zasadil děj do nehostinné italské krajiny zmítající se ve válečné krizi, bídě a kriminalitě. Přestože se autor nemohl vlivem nacistické cenzury (film byl natočen v roce 1942, za Mussolliniho režimu) vyjádřit otevřeně, byl jeho pokus záhy zakázán a stal se legendou mezi nadcházejícími režiséry. Ze všeho nejvíce je patrně uchvátil důraz na realistickou Itálii a sociální problémy kraje, které zmítají milostným trojúhelníkem. (Martin Jiroušek) (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (49)
Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) ()
Tento film bol natočený na motívy knihy Jamesa M. Caina z roku 1934 Poštár vždy zvoní dvakrát. Dej tejto knihy o milostnom trojuholníku sa stal hitom medzi režisérmi nakoľko v roku 1939 natočili Francúzi pod názvom knihy, potom Taliani v roku 1943 ako Posadnutosť (nezískali práva a tak si z knihy zobrali len zápletku), v roku 1946 a 1981 Američania pod názvom Poštár vždy zvoní dvakrát. Talianska verzia nám podáva fascinujúci pohľad na fašistické Taliansko a život ľudí pod vládou Mussoliniho. Film bol natočený v roku 1943 a bol zakázaný, do kín sa dostal až po vojne. Neočakávajte od tohto filmu, ktorý bol vyrobený v dobe 2. svetovej vojny, že to bude nejaká konkrétna štúdia života počas vojny v Taliansku. Ale poukazuje na pouličné scény, životný štýl, znepokojúco odhaľuje chudobu vplyvom vojny, kriminalitu ale aj veľmi odvážne je znázorňovaná sexualita ale aj náznaky homosexuality. ()
Proč všechny verze končí stejně? ()
Inovativní a odvážná adaptace, které nepřikrášlené exteriéry jen prospěly, ale i tak mě více zaujalo hollywoodské zpracování románu, které je méně melodramatické a jeho psychologie je nekompromisní, zde je sice zajímavý posun směrem ke spalující vášni, která má stejně ničivé účinky, ale dle mého tím byl příběh dosti uhlazen a někdy šel i zcela mimo mě. Závěrečná scéna však působí naprosto skvostně. ()
Výborná ukázka toho, jak je možné zachytit realismus Itálie v době druhé světové války. Místy se člověk diví, že tohle ve fašistické Itálii vůbec mohlo být natočeno, protože to není hezký obrázek silné země. Naopak, jako kdyby země byla slabá a stejně tak jsou slabé postavy, které zde vystupují. To vede k tomu, že jsou obětí vlastní slabosti. ()
"Drama lásky, do níž se vetřel strach a proměnil ji v nenávist" ()
Nečetl jsem Cainovu literární předlohu Pošťák zvoní vždycky dvakrát, ale přesto mám pocit, jako by stejnojmenný film s Jackem Nicholsonem a Jessicou Langovou byl o dost lepší. Pravda ale je, že Visconti se Cainovou knihou inspiroval jen volně. Vášeň dvou mladých lidí, zaměněná za lásku, přerůstající v posedlost, zoufalé odmítání a vyhrožování, to nemůže přinést nic dobrého, jak ostatně dokazuje tragické finále, k němuž vše neodvratně směřuje. To vše v neorealistickém hávu. Možná chvílemi poněkud rozvleké, ale rozhodně ne nudné. ()
Viděl jsem "necelou" verzi, která je pravděpodobně jediná dochovaná a zbytek se kamsi ztratil, čili v ději se vyskytli až směšné díry a nelogičnosti (proto pozor, film celý se nedochoval, jedná se jen o fragment), např. jsem neměl nejmenší tušení, kde se na konci filmu vzala ta malá holčička... Nebýt tohoto nedostatku, za který Visconti ani tak nemůže, je zde ještě několik záporů. Především je to příšerná Clara Calamai, která celý film poulí očima tak směšným dojmem, že famme fatale v ní prostě vidět nelze, ani při vůli sebevětší. Její mužský protějšek ustál svoji roli ještě celkem dobře, i když i on má některé nechtěně směšné momenty. Dialogy občas zašustí papírem, a celé to má nechtěný otisk deSantisovského kýče (nejspíš proto, že de Santis pracoval na tomto filmu jako asistent režie)... Ovšem za znalost film stojí, už jako první verze Cainova románu a jako startovní dílo italského neorealismu. ()
Ve své době možná Visconti naboural svět studiových filmů a nalinkovaných hodnot, ale strašně zastarává, především zásluhou nepřesvědčivých postav. ()
Když odhlédnu od historického významu, udrželo si pro mě tohle zpracování Pošťáka šťávu hlavně díky šikovnému lavírování mezi více rovnocennými tématy (vztahové peripetie ústředního páru i Ginovy „vedlejšáky“, válečná Itálie, samotný zločin, otázky viny, sociální stránka věci – spousta materiálu k šrotování), díky postavám z masa a kostí a díky formě, která teprve směřuje k viscontiovské studené dokonalosti a ještě se (tolik) neopájí sama sebou. Protentokrát u mě zafungovala i přímá úměra mezi délkou filmu a hloubkou ponoru do něj, což zdaleka nemůžu říct o všech pozdějších Viscontiho opusech. ()
Viscontiho zdařilý debut a počátek neorealismu. Možná ale trochu utahané. ()
Viscontiho Posadnutosť sa považuje za zlomové dielo, ktoré anticipuje celú taliansku povojnovú kinematografiu. Samotný film bol hneď po svojom uvedení zakázaný, pretože sa od ostatných snímkov Mussoliniho epochy líši zameraním sa na každodenný život, čo kritika označila ako neorealizmus. Dejiny tohto smeru sa však začínajú písať až od roku 1945, kedy dokončuje svoj Rím, otvorené mesto Roberto Rosselini. ()
Slabší chvilky se střídají s naprosto zdrcujícími. Za vrchol filmu považuji scény ze soutěže ve zpěvu a následující scénu u auta, které na mě působily nebývale silně. Závěr poněkud ztrácí naléhavost, ale i díky pěkné vizuální stráce a povedené režii jsem se nenudil a celou dobu si užíval. ()
Tohle je krasna podivana v italskem stylu. Byt to trosicku kratsi, bylo by to snad jeste lepsi. Ale nevadi, jen to chce dost casu a klid na sledovani. Druhe nejlepsi zpracovani "zvoniciho postaka" ze vsech peti co zatim znam, hned po verzi s Lanou. :-) ()
Vážení přátelé... Toto je asi pátý Viscontiho film co jsem zatím viděl a myslím že můžu definitivně říct, že tvorba tohoto režiséra jde naprosto mimo mě - zkrátka tohle není šálek mého čaje. Neříkám že je to špatné, ale mě prostě tento typ filmů vůbec nebaví... ()
Tak to dopadá když si starej blbec vezme mladou krasnou ženu. ()
3,5 Prvý Viscontiho film a už taká vysoká kvalita! Jedná sa o výborný dramatický príbeh s romantickými a kriminálnymi prvkami, pričom svojim filmárskym štýlom, zrejme ako prvý svojho druhu, prináša nový umelecký smer (neorealizmus). Obaja hlavní predstavitelia sú veľmi presvedčiví, tak šarmantný tulák Gino (Massimo Girotti), ako aj femme fatale Givanna (Clara Calamai), chémia medzi nimi funguje perfektne. Mám hádam jedinú vážnejšiu výhradu, a to k prehnanej dĺžke filmu. Film je totiž mierne nevyrovnaný, predovšetkým v slabšej strednej časti sa trochu stráca náboj. ()
film jsem viděl kdysi v klubu, tehdy mě moc nezaujal, teď mě příjemně překvapil, atmosférou, hereckými výkony, jen mě zarazil občasný časový skok, jindy se mi zdálo, jako kdyby scénář vznikal průběžně, ale jinak jsem si dokonce vychutnal i délku a skutečnost, že se tu neodehrává 20 střihů do minuty, děj plynul takřka dokumentaristicky.. P.S. a mimochodem - nezaznamenal jsem tam žádného italského chlapa, který brečí jak děcko, ale asi nejsem ten správný český drsňák jako např. Gimp... ()
No, nepřipadám si moc kompetentní hodnotit posedlost, ale pokusím se o to:-)Je to klasický neorealismus, takže je to poměrně zdlouhavé do té naší rychlé doby, ale na druhou stranu to není problém filmu, ale mou maličkostí. Příběh má posedlost určitě zajímavý(mě se konec líbil), i když asi již překonaný. Určitě ale velká inspirace pro mnohé mladší režiséry. ()
"Pošťák vždycky zvoní dvakrát" poprvé…¬ Krimipříběh "Pošťák vždycky zvoní dvakrát" marylandského spisovatele Jamese M. Caina z r. 1934 patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v tomto literárním genru napsáno. Traduje se, že český překlad Jaroslava Kořána je lepší anglického originálu Cainova; faktem je, že tento překlad (z r. 1987) se vydává dodnes a jeho četba je opravdovou lahůdkou pro milovníky krimi či noir příběhů.¬ Znám a viděl jsem — přiznávám že v různých obdobích svého života, což je na úkor věrohodnosti mého porovnávání — celkem čtyři filmové zpracování tohoto mého oblíbeného a v pravdě silného příběhu o lásce, vášni, neřesti i zradě, s vhledem do USA právního systému své doby. Žádné z nich nesahá ani po pás prožitku z četby; přes to alespoň některá z nich stojí za pozornost do té míry, že není od věci je shlédnouti, třebaže po četbě bude umělecký účinek na diváka dozajista otupen.¬¬¬ 1. "Posedlost" Itala L. Viscontiho z r. 1943 je žel pouze volným zpracováním literární předlohy; důraz klade Visconti na jiné stránky — neorealistické ztvárnění tehdejšího života chudých vrstev, čímž samotný příběh trpí, odsouván do pozadí. Pro milovníka noir snímků asi nejméně vhodné ke shlédnutí — byť nátočet nepostrádá uměleckých kvalit Viscontimu vlastních a byť oba hlavní představitelé příběhu v podání Clary Calamaiové a Massima Girottiho typově k předloze velmi dobře sedí.¬¬¬ 2. "Pošťák vždy zvoní dvakrát" v režii T. Garnetta a scénáři N. Busche americké produkce z r. 1946 je nátočtem ke knize dobře přiléhajícím, částečně i slušně budovanou dramatickou linkou. Toto zpracování považuji za předloze nejlépe odpovídající a divácky nejvděčnější, také Lana Turnerová a John Garfield v hlavních úlohách odpovídají předloze velice dobře a dobře své úlohy také hrají.¬¬¬ 3. "Pošťák vždy zvoní dvakrát" americké produkce z r. 1981 režíroval B. Rafelson a scénář napsal známý a kvalitní scénárista D. Mamet. Toto zpracování je záměrně syrové, stavějící do popředí sexualitu; tím se odlišuje od zpracování z r. 1946, které staví na typech a ne na živočišné akci. Herecké umění J. Nicholsona můžeme vynášeti jak chceme vysoko. ale pravdou je, že se na úlohu mladého tuláka Franka vůbec nehodil — věkem, vzhledem, vystupováním. Scénář lze hodnotiti velice sporně, podle mé mínky jeho živočišné pojetí předlohu zabíjí a jí neodpovídá, což s nevěryhodným obsazením Franka Nicholsonem tomuto zpracování nejvíce asi ubližuje a staví je na nejzazší místo ze všech čtyřech, které tu porovnávám.¬¬¬ 4. "Vášeň" je dílo (mimo jiných) maďarského režiséra a scénáristy G. Fehéra, natočené r. 1998. Nátočet je nepříznivě poznamenán spoluprací s lidmi pohybujícími se okolo maďarského tvůrce Bély Tarra, který se také, žel, podílel na scénáři. Vzniklo sice dílo nejvíce umělecké po výtvarné a filmové stránce z porovnávaných, ale obdobně jako u Viscontiho "Posedlosti" dílo, u něhož je literární předloha dávána do pozadí, aby vynikly kvality jiné. K tomu ještě vybraní představitelé Řeka Papadakise a jeho manželky Cory (Ildikó Bánságiová a Džoko Rosič) jsou podobou, ale i herecky vzdáleni duchu knihy.¬¬¬ Z předchozího vyplývá tato sumace: Kdo nečetl knižní předlohu, taktéž kdo nechce ztráceti čas sledováním různých nátočtů a chce si vybrati pouze jeden, tomu doporučuji shlédnouti — pokud si může vybrati — Garnetův-Buschův snímek z r. 1946. () (menej) (viac)