Reklama

Reklama

Posadnutosť

  • Česko Posedlost (viac)

První z mnoha kultivovaných opusů Luchina Viscontiho považovaný za přímého předchůdce italského neorealismu, který se stal po 2. sv. válce určujícím směrem evropské kinematografie. Příběh smrtonosné vášně Visconti volně natočil podle proslulého románu Jamese Caina Pošťák zvoní vždycky dvakrát (pamatujete na verzi s Anjelicou Hustonovou a Jackem?), klasického představitele amerického detektivního žánru drsná škola. Režisér zasadil děj do nehostinné italské krajiny zmítající se ve válečné krizi, bídě a kriminalitě. Přestože se autor nemohl vlivem nacistické cenzury (film byl natočen v roce 1942, za Mussolliniho režimu) vyjádřit otevřeně, byl jeho pokus záhy zakázán a stal se legendou mezi nadcházejícími režiséry. Ze všeho nejvíce je patrně uchvátil důraz na realistickou Itálii a sociální problémy kraje, které zmítají milostným trojúhelníkem. (Martin Jiroušek) (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (46)

Matty 

všetky recenzie užívateľa

Neorealistický Pošták, který zvoní dvakrát. Ač by při své délce stihnul zvonit i třikrát či čtyřikrát. 75% Zajímavý komentář: dwi ()

hirnlego 

všetky recenzie užívateľa

S neorealismem asi nikdy nebudeme kamarádi - a i tento snímek je toho důkazem. Věřím, že minimálně ty 4* si Posedlost zaslouží - já však bohužel musím sáhnout po nižším hodnocení, jelikož jsem se větší část filmu opravdu celkem nudila a na osudech postav mi nijak zvlášť nezáleželo - což je samozřejmě špatně. Pěkný konec na mém hodnocení bohužel příliš nezmění. (silné 3*, leč víc opravdu nelze) ()

Karlos80 

všetky recenzie užívateľa

Tak tento film musel vzbudit v Itálii v době svého vzniku určitě velký poprask a cenzurou byl prý dokonce zakázán. Jedná se ne docela ale z cela určitě o první kritiky vůbec označený film pod přívlastkem "neorealistický". Tento směr určuje charakter italského filmu až do roku 1952, období jeho rozkvětu však začíná až dílem Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Film v sobě ukazuje všední každodennost na rozdíl od všech těch konvenčních filmů Mussoliniho éry. A také skutečnou Itálii malých lidí, nikoli jen luxus horních vrstev. I přes svou děsivě dlouhou stopáž (vůbec většina jeho filmů má úctihodnou délku), některé pasáže byly opravdu hodně dlouhé a utahané, jinak se ale jedná o vkusný a zajímavý film alespoň co se týče nového přínosu pro světovou kinematografii. Nutno dodat že režiséři Visconti, Rossellini, De Sica, de Santis to byli opravdu velcí mistři alespoň ve svém oboru a samozřejmě ne pro všechny. ()

movie 

všetky recenzie užívateľa

Kdyby to nebylo tak hrozně dlouhý a ten konec víceméně úplně předvídatelný .... mmmm ... nicméně Visconti má styl! To se musí nechat! ()

Morien 

všetky recenzie užívateľa

(1001) Viscontiho filmy jsou zcela mimo mne, pro mě jeho styl zestárl natolik, že už je na dnešek neaplikovatelný. Nicméně Posedlost se mi ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděla, sledovala nejlépe. Nejspíš to bude tím, že neorealistický žánr ho spojuje s dobou a problém tak nějak progresivně, v tom je tento film "současný". A osobní poznámka, opravdu nemám ráda, když jsou ve filmech zabíjeni nevinní. ()

genetique 

všetky recenzie užívateľa

Krásny príklad toho, keď dej zaujme diváka ako priebeh sinusoidy. Niekedy vás ide vytrhnúť od filmového majstrovstva, inokedy by ste film najradšej zahrabali pod čiernu zem a už si naň nikdy nespomenuli. Našťastie tie zdrvujúce momenty filmového nevkusu prichádzajú menej často ako tie povzbudzujúce a hlavne preto sa ten dlhý, naťahujúci sa dej rozplynie pomerne rýchlo. Talianske teatrálne výkony ma spočiatku obchádzali, no po čase som sa navnadil na ich vlnovú dĺžku a ich horlivosť musím naozaj pochváliť. Horšie to už bolo za kamerou, keď vedúci výletu nevedel odhadnúť dĺžku trasy a v polovici odpadol. 65%. ()

dwi 

všetky recenzie užívateľa

Posedlost je exemplárním příkladem zrodu neorealistického proudu, jenž razantně rozvířil poněkud skomírající italskou kinematografii. Jako protiklad k snobským příběhům z exkluzivních prostředí nastolil zájem o svízelnou realitu včetně veškerých negativ s ní souvisejících. Sociální problémy (nespravedlnost) začínají hrát výraznou roli a strohé dokumentární snímání jen zveličuje razantnost a palčivost poválečné italské společnosti. V Posedlosti, která vznikala ještě za fašistické diktatury, jsou základní neorealistické rysy (hlavně symbióza exteriérů s konáním postav) kombinovány s psychologickým dramatem milostného trojlístku. Visconti umně a novátorsky pracuje s výrazovými prostředky (hra mimiky, rafinované osvětlení..), díky čemuž si Ossessione i po šedesáti letech udržuje výsadní postavení ve světové kinematografii. ()

Dan9K 

všetky recenzie užívateľa

Překvapivě dobré a zábavné. Dokonce jsem pobral i děj a vyznal jsem se v postavách, i přes ty zajímavé střihy, které diváka často dopraví úplně mimo předcházející děj (způsobené ztracenými pasážemi). Z postav mi přišel nejzajímavější španělský artista a tlustý manžel "krásky" v hlavní roli. Zbytek u mě představoval typickou italskou zaměnitelnost. Příběh, jak jsem již řekl, byl zřetelný, ale, jak už to tak bývá, ne zrovna dvakrát zajímavý. Celý snímek na mě vlastně působil nijak zapamatování hodným dojmem a nezaujal mě v podstatě ničím. Kdybych si zde nepřečetl, že je Posedlost vůbec prvním zástupcem v žánru, snad bych i napsal, že se jedná o klasickou neorealistickou šeď :-) Byly by to čisté 3, nebýt vynikajícho konce, který mi trochu zamotal hlavu, navíc i přes nevýraznost konkrétních atributů filmu, celek nějakým způsobem dobře funguje a dá se na to koukat a zároveň netrpět. Pokud mám srovnávat s Rosselinim, Viscontiho Posedlost se mi líbila více, i když není jeho vrcholným dílem, narozdíl od Robertova Otevřeného Římu a Nultého Německa. ()

Gimp 

všetky recenzie užívateľa

Brutální délka a roztahaný příběh. Navíc s tak příšernýma postavama ( Itálie je prostě jiná planeta - ženské tam teatrálně řvou a chlapi brečí jak děcka ), že vás film těžko vtáhne do děje. ()

Anderton 

všetky recenzie užívateľa

Na to, čo sa vo filme a v hlavách a srdciach postáv odohráva, je Posadnutosť príliš chladná a odťažitá. Čo by nebolo od veci, ak by sa nejednalo o film taliansky. Padne zopár faciek, ale aj tie pôsobia ako nacvičené facky hercov a talianski milenci tu ani nehádžu po sebe riad, čo je proste v tejto časti zemegule nepravdepodobné. Román som nečítal a ani som si už nepamätal tento omletý príbeh (Jacka a Anjelicu som videl cca 20 rokov dozadu), takže dejové zvraty boli pre mňa dejovými zvratmi. Som zvedavý na ďalšie verzie a k tomu záveru len toľko, že za prvé by mi asi aj v románe vadil ako vykonštruovaný a Visconti tu z hlavných postáv urobil jednoducho nepozorných debilov. ()

giblma 

všetky recenzie užívateľa

Neorealistická, respektive poeticko-realistická (Visconti totiž u filmu začínal jako asisten Renoira) verze Pošťáka. Když my si s Viscontim nerozumíme, je na mě příliš pomalý a dlouhý... Ale budiž filmu přičteno k dobru, že mě donutil přemýšlet nad Sadoulovou teorií pohybujícího se neorealismu... ()

Flego 

všetky recenzie užívateľa

Dramatický príbeh milostného trojuholníka bol stvárnený v kinematografii veľakrát. Viscontiho reálne prostredie s temným chovaním hlavných aktérov, dokonalou atmosférou príbehu zvýrazňujúcou až agresívnou hudbou Giuseppeho Rosatiho ma zaujalo. Dokonca mi nevadila ani nezvyčajná dĺžka filmu, naopak, postavy boli aspoň vykreslené do detailov. ()

vypravěč 

všetky recenzie užívateľa

Jak pravil Otokar Březina: "I v ženách jsou démoni, kteří je ovládnou ve chvílích lásky. Jsou ženy, které pro chvíli opojení, jež netrvá ani část vteřiny, kterou jim dáví člověk ani ne příliš silný, zapomenou na čest a povinnost a na všechno. Jen když pak mají sílu všechny hrůzy a důsledky toho nésti." ()

Padme_Anakin 

všetky recenzie užívateľa

Pravdou je, že pan Visconti to se mnou umí, sociální kontext jeho snímků je zřejmý a mně srozumitelný i pochopitelný, milostný trojúhelník bez možnosti přežití (všech zúčastněných) je nabíledni.. Massimo Girotti ve mně v závěru vzbudil lítost.. Zdařilé drama, jen trochu dlouhé.. ()

liquido26 

všetky recenzie užívateľa

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) ()

Reklama

Reklama