Smrť v Benátkach

Navzdory kontrastnímu zpodobnění Benátek jako centra ušlechtilé secesní společnosti a zároveň vyprázděného, upadajícího a čím dál tím více zkaženého prostoru, činí Viscontiho adaptace s nesmírným citem pro fotogenii. Ať už jsou Benátky živé (resp. čisté) či epicentrem cholery, pořád jim zůstává, dojmologicky řečeno, (kamerou utvořená) fotografická krása, která je ale počas bolestivá, až trýznivá. Předloha Thomase Manna v tomto ohledu působí obdobně. Ačkoliv je nesmyslné srovnávat původní dílo a adaptaci, Visconti dodává Smrti v Benátkách určující nadhodnotu: obrazovost, kterou si představím ve svých omezených znalostech o filmu jen u Terrence Malicka. Aschenbachovo vidění světa je nám tak zprostředkováno plasticky: Visconti dbá na styl, který na mnoha místech přebíjí vyprávění. Dlouhé, avšak co do kompozice až precizní záběry implikující impresionistické obrazy jsou toho živoucím důkazem. Zároveň tak film utváří zvláštní paradox: jakkoliv je Smrt v Benátkách esteticky vytříbeným filmem, nedá se říci, že by vyvolával cosi harmonického, až uklidňujícího. Naopak – skrze pro krásu trpící postavu Aschenbacha je trpkou kontemplací. A to i bez queer čtení, ke kterému to musí obsesivně svádět. Vždyť on se jen zamiloval do krásy, kterou konečně poznal. (23.06.2012)

Neviem prečo, ale toto vrcholové dielo pána Viscontiho ma neočarilo až tak, ako jeho iné diela, napríklad taký Cudzinec sa mi páčil oveľa viac - má s týmto dielom veľa podobného, oboje sú totiž adaptáciami veľdiel európskej literatúry 20. storočia v oboch prípadoch zhruba rovnakého rozsahu (novely). Hlavným dôvodom môže byť zrejme hlavný hrdina, ktorý mi bol vrcholne nesympatický, jeho herecký prejav sa mi nepáčil - chvíľu som aj uvažoval, či je to zámerná autorská štylizácia - tlačenie na divadelnú manieru a prehánané štylizované herectvo sa v podstate hodí do divadelných prečačkaných kulís hotela a celých benátok a pravdepodobne to bol zámer, ale čo na zámere, účel v tomto prípade nesvetil prostriedky, pretože ak vám hrdina nie je sympatický a nedobre sa vám na neho pozerá, je vám zaťažko ho sledovať (a musíte ho sledovať celé dlhé dve a pol hodiny), ubíja vás to. každopádne však skvostný výber predlohy, poukazujúci na režisérovu odvahu (spracovať dielo takého kalibru, zaťažené nedejovosťou, no naopak obťažkané myšlenkami a významami, dielo vyslovene LITERÁRNE, narábajúce hlavne s jazykom a štylistikou) je veľkým plusom, o to väčším, že jeho prenos na plátno, prevod z jazyka literárneho do toho filmového, bol nesmierne precízny a tá dusivá atmosféra úpadku a rozkladu bola ilustrovaná od začiatku (geniálny prvý záber, ktorý prejde z tituliek planule do filmu - príchod parníkom za svitania) cez celý film (jahody, šíriace nákazu, gýčovo prebubrelé kulisy hotela, špinavé, odpadkami posiate ulice Benátok) až po záver (maska hlavného hrdinu). visconti urobil pár posunov oproti predlohe a hladne jeden podľa mňa značný a mierne meniaci, či aspoň čiastočne inak podfarbujúci pôvodné vyznenie obsiahnuté v knihe: (nasleduje trochu spoileru) hlavný hrdina Gustav von Aschenbach je tuto skladateľ, ktorý neustále provokovaný svojim priateľom po smrti svojej dcéry má tvorivú krízu, ktorá dokáže, že je v podstate prázdny, netalentovaný, kdežto v knihe bol Aschenbach spisovateľ na vrchole síl a na výlet do Benátok ho odhodlala podivná, až mystická scénka pozorovania cudzokrajne pôsobiaceho človeka vychádzajúceho z cintorína. I napriek týmto miernym posunom však sa jedná o nesmierne presnú a vzácnu adaptáciu a naozaj pôsobivé filmové dielo. (07.10.2011)

Málokdo dokázal na plátně vyjádřit úpadek a nechutenství natolik sugestivně jako Visconti. Tím spíše, že odpudivé se u něj vždy manifestuje soumračným estétstvím; vášní pro gargantuovsky přebujelou krásu, krásu umělou, dusivou, těžkou a zatuchlou. Jak příznačné jsou pro jeho filmy bíle maskované tváře oslizlé potem (potem slabosti, marnosti a neschopnosti), které tím nevědomky prozrazují morální bahno, jež koluje jejich majitelům v žilách namísto krve. Smrt v Benátkách dotahuje "efekt mokvání" k dokonalosti. Tvář hlavního hrdiny se nejen ustavičně potí, ale v samém závěru se dokonce začne rozpouštět; z vlasů se mu vyřine barva, jež měla zakrýt šediny, aby na tvářích splynula s bledým líčením, připomínajícím posmrtnou masku. Gustav von Aschenbach, toť ukázkový příklad majetnického, slabošského, vystrašeného, pasivního a sobeckého jedince, tak trochu análního charakteru. Zchromlý, podrážděný, ufňukaný, zpohodlnělý maloburžoa, který se natolik a tak často babrá ve svých osobních záležitostech, zájmech a minulosti, že není schopen, byť na moment, pomyslet na potřeby jiných, vcítit se do okolí. Však i jeho domnělý objekt zájmu - Tadzio, božský androgyn - je pro něj pouze přeludným obrazem, nikoli živoucí bytostí. Pase se na něm pohledem z bezpečné vzdálenosti, neustále se mu táhne v patách jako hladový vlk, ale nikdy v sobě nenalezne dost odhodlání k vystoupení ze stínu, nikdy nedokáže svůj idol oslovit. Aschenbach je posedlý obrazem, obdivuje ideu absolutní, spirituální, nadlidské krásy, kterou dosud nepoznal, o kterou však usiloval ve své hudbě. Nepotřebuje milovat celou bytostí, nepotřebuje Tadziovu osobnost. Bohatě si vystačí s povrchem, který si dobarvuje bájeslovím vlastního ega. A když konečně odhalí, že město je odsouzeno k záhubě, že v Benátkách rozpučelo květenství moru, raději obětuje vlastní život (i životy ostatních, které nevaruje) jen proto, aby mohl s tímto zidealizovaným obrazem dokonalosti zůstat navěky. Sám sice tvrdí "Miluji tě!", sám se domnívá, že se do něj propadl a poblouznil, ale s láskou to má společného pramálo. Jediné, po čem von Aschenbach touží, je vlastnit Tadziův obraz, majetnicky si jej připoutat na zřítelnice, pro sebe a pro nikoho jiného. (27.08.2011)

Hudební nádhera zneužitá pro dějovou prázdnotu a táhlá kamera zabírající Benátky, Bogardeho a Andrésena. Visconti dělá přesně to, co u opěvovaných režisérských velikánů odsuzuji. Točí si pro sebe a divákovi posílá jen svůj potutelný úsměv. Formu odosobněnou na úkor příběhu nenávidím a proto bych byl pokrytec, kdybych hodnotil lépe. (11.04.2008)