Gepard

Vo svojej knižnici mám aj predlohu filmu od G.T. di Lampedusu. Samotný film som po mnohých rokoch videl opakovane. Moje pôvodné dojmy sa nezmenili. Aj keď trojhodinová dĺžka filmu mnohých odradzuje, je pre celkové vyznenie filmu primeraná. To nebol film iba o revolúcii, ktorý by si vyžadoval svižnejšie tempo a viac akčnosti, ale predovšetkým film o pomalom, evolučnom odumieraní jedného spoločenského usporiadania a jeho nahradení iným. Na koho strane sú sympatie tvorcov je nepochybné. Burt Lancaster podal skvelý výkon, v ktorom sa spojilo odchádzanie aristokracie s jeho odchádzaním z mladosti. A valčík s Claudiou Cardinale je viac, ako len epizódkou filmu. (21.05.2013)

"Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." - Tato tak často citovaná věta předznamenává celý film. A skutečně: všechno se změnilo, jenže nic z toho, co - zdánlivě! - zůstalo jako dřív, už není stejné. A nejen proto, že se střídají generace a mladí nastupují na místa svých otců, nejen proto, že se jen "trochu" mění postavení tříd a střední třída se chce "po dobrém" dostat na místo šlechty. Všechno se mění, všechno je jiné a Visconti zve svého diváka, aby tuto nenápadnou proměnu v malebných, nádherných obrazech sledoval krok za krokem s ním. Režisér je ve výhodě, sám patřil k vysoké italské šlechtě a tento svět důvěrně znal. Zajímavé místo je hned z kraje filmu: Kníže očekává, že se on a jeho vrstva budou muset přizpůsobit měnící se společenské situaci, jít s dobou a že všechno půjde hladce, ba i nějaký ten zisk že z toho bude a na to mu pater Pirrone říká: "Takže vy páni se spojíte s liberály... třeba se svobodnými zednáři. Na náš účet, na účet církve... Náš Pán léčil slepé, ale co zaslepení? Kde ti skončí?" Umíráček v chudinské čtvrti v posledních sekvencích filmu (jak ostrý přechod z nádhery a pompy plesové noci!) jako by odzváněl konec těm starým časům, které se už nikdy nevrátí. Je to mimochodem jedna z nejsilnějších scén celého filmu - kníže Salina na kolenou na špinavé ulici se sklání před Nejsvětější Svátostí, kterou právě kolem něj nese kněz k umírajícímu! - - - Sicilie, druhá polovina 19. století, knížecí rod Salinů, risorgimento, Garibaldi... Pro mne tyto nové známosti nekončí. Jako v poslední době tak často, vede moje cesta od filmu k předloze, od monitoru do knihovny. Už se těším na román Giuseppa Tomasiho di Lampedusa Gepard. Pěkná recenze: https://vesper001.wordpress.com/2011/04/04/gepard-il-gattopardo/ (17.11.2015)

Je veľmi ťažké opísať dojmy po takom hlbokom zážitku. Silný umelecký dojem, očarenie krásou, krajinou, mladosťou, samotným filmovým majstrovstvom, či skvelou hudbou Nina Rotu (popretkávanou Verdim), je samo o sebe prijateľným dôvodom na dobré hodnotenie, ale to by mi nestačilo. Film musí mať dobrý príbeh, a tento má v sebe niečo oveľa viac: nadčasovú pravdu, poučenie, realitu a hlbokú životnú múdrosť, ktorá sa postupne odhaľuje vnímavému divákovi a utvrdzuje ho v presvedčení, že dozrievanie k pokore pred Bohom je zároveň jedinou a vzácnou nádejou a východiskom... A to sa nevidí tak často! Som obohatená, a zaraďujem Geparda do svojho zoznamu výnimočných filmov. (17.11.2015)

Sledovať Viscontiho filmy je ako participovať na nejakej bohoslužbe. Tak ako nejaká omša ani ony nepostrádajú hĺbku, vážnosť, zmyslové bohatstvo, opulentnosť formy, teatrálnosť akcie, veľavravnosť odmlky a sumu emócií bublajúcu pod pokrievkou monotónnosti a znavujúcej dĺžky. V "Gepardovi" sa Visconti konečne oslobodzuje od neorealizmu a zároveň zvysoka kašle na Novú vlnu, aby v plnej paráde predviedol svoj delikátny, subjektívno-realistický štýl, veľkolepý i v komornejšom rámci. Visconti sa rozhodol položiť neviditeľné ťažisko na bálovú scénu, ktorú rozvinul do neuveriteľných 45 minút. Táto kapitola môže byť šialene nudná, pokiaľ nie sme fascinovaní jednotou času a priestoru a pokiaľ odmietneme akceptovať fakt, že ide o púhy vyjadrovací prostriedok. Celý ten aristokratický balast by sa mohol zdať zbytočný, otravný a nudný. Lenže to nie je len aristokratický balast. Samotný príbeh z obdobia druhého rokoka, ktorý sa zaoberá problémami istej spoločenskej vrstvy obdobia druhého rokoka by nebol k ničomu. V "Gepardovi" nie je len trvale platné poznanie, že "ak má ostať všetko po starom, je potrebná zmena", ale i kvantum rozmanitých, najmä estetických vibrácií, ktorých zásluhou je obsah povýšený na umeleckú formu. "Gepard" je pre mňa prototypom kultivovaného historického veľkofilmu, ku ktorému sa dostal najbližšie iba ak Martin Scorsese vo "Veku nevinnosti". Afektovane komerčná "Kleopatra" (božská Liz láskavo prepáči) z toho istého roku môže len slepo závidieť. (24.05.2005)

Luchino Visconti, ať je to opěvovaný režisér jak chce, mě zatím vůbec nepřesvědčil. Z jeho filmů jsem viděla tuším asi tři, ale žádný se mi nijak zvlášť nelíbil. Ani toto není výjimkou. Jeho filmy mi připadají děsně dlouhé, celkem nudné. Klidně si mě pranýřujte, vím, je to založeno taky na hudbě, obrazech, dialozích, ale přesto máte pocit, jako by se nic nedělo... Nic neplyne, jen se nervózně díváte, zda už se blíží konec. Protože dívat se pět minut na páry tančící valčík bez jakéhokoliv slova, rozhovoru, náznaku děje, to mě opravdu nudí a vůbec neoslovuje. Plus vidím v Claudii Cardinale, ta je bezesporu ozdobou tohoto filmu. Ale čím více se dívám na světovou klasiku, tím více kroutím hlavou a divím se, co na tom všichni vidí... (16.06.2013)