Réžia:
Hajao MijazakiScenár:
Hajao MijazakiKamera:
Acuši OkuiHudba:
Džó HisaišiHrajú:
Sóma Santoki, Takuja Kimura, Džun Fubuki, Džun Kunimura, Kaoru Kobajaši, Karen Takizawa, Keiko Takešita, Kó Šibasaki, Masaki Suda, Sawako Agawa, Šinobu Ótake (viac)Obsahy(2)
Dospievajúci chlapec Mahito sa s oteckom presťahuje na vidiecke sídlo ďaleko od hektického Tokia. V novom domove sa zoznámi so svojráznou hovoriacou volavkou, ktorá ho láka na preskúmanie záhadnej opustenej veže. V nej Mahito objaví magický svet, ktorému vládne tajomný starec. Na ceste za poznaním sa stretne so statočným dievčaťom Himi, armádou papagájov aj roztomilými stvoreniami Warawara. (ASFK)
(viac)Videá (6)
Recenzie (90)
Není to můj šálek čaje. Mohu ocenit opravdu obdivuhodnou animaci a nápadité budování světa, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to divácky uspokojilo. Jednorozměrný, málomluvný protagonista je nudným a nezajímavým pojítkem mezi četnými fantastickými snovými výjevy Hajao Mijazakiho. Emocionálně mě to zcela míjelo a zejména v poslední třetině už mi to přišlo dost ubíjející. Not a fan, sorry. [Sitges 2023] ()
Dnes už jsem jednu recenzi psal během hektické Cambridge zkoušky a vzhledem k tomu, že jsem poslední část, tedy listening, dosti pokazil, potřeboval jsem se přesunout do jiného světa. Proto jsem dal i přednost před krvavým Napoleonem, byť je zrovna dnes symbolicky vzpomínka na bitvu u Slavkova. No Mononoke to nebyla, hlavou jsem se od zkoušky neodprostil a přestože jsou Japonci velmi kreativní, o animaci nemluvě, nějak mi unikaly souvislosti a nebavilo mě to, tak jak bych chtěl. Jsem ale i dost unavený, takže teď je na čase si odpočinout. Aspoň mám zase chuť na Murakamiho ale. ()
Krásný film. Jako i u některých ve dříve viděných filmech od Miyazakiho, nebyla potřeba vysvětlovat proč se něco ve filmu děje. A tyto filmy jsou takové, že to u nich nevadí... Po shlédnutí ve mě klíčilo takové to filosofické myšlení... rezonovaly ve mě témata jako: posmrtný život, multivesmír, zanechání odkazu, životní práce... ()
Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje). Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~ () (menej) (viac)
Měj se, Mijazaki! Budeš chybět. ___ Odcházení jde jen stěží zvládnout se ctí. Člověk s časem příliš často hořkne a stále více brblá. Zapouzdří se a okolní svět se proto stává cizím. Říkáme si, že nám se to určitě nestane, ale komu to vyjde..? Myslím, že Chlapec a volavka je především právě o snaze smířit se sám se sebou a s neodvratným během času. Jde o Mijazakiho osobní ohlédnutí – nikoliv však sebestředné (!) – za hořkou i sladkou nevyhnutelností generační obměny, s láskou i kritikou k tomu starému, s úctou k tomu, co přichází. Ať už jde o Mijazakiho osobní život nebo o běh dějin v širším slova smyslu. ___ Stáří má tendenci budovat pomníky. Chce předávat dalším generacím své životní obdivuhodné dílo. Chce mladším určit cestu, učinit z nich pokračovatele svého odcházejícího světa. Ten si ale nastávající generace zkrátka dobrovolně nevybraly, drtíme je tlakem očekávání. A když své tvorbě někdo zasvětí svůj celý život, je na sklonku náročné přijmout, že nová generace o takové dědictví ne vždy stojí a ne vždy v jeho odkazu bude konat. Že bytostně potřebují zkusit najít svou vlastní cestu. A že oni sami se potřebují vyrovnat s odcházením svých blízkých, rodičů a prarodičů, které může působit jako zrada, jako nespravedlnost. ___ Od vydání Můj soused Totoro uplynulo k uvedení Chlapce a volavky 35 let. A přesto, opojná lehkost, hravost a nezkaženost Totora lze v krátkých okamžicích koutkem oka zahlédnout i v posledním snímku mého nejmilejšího režiséra. A to přestože je Chlapec a volavka pomalé meditační dílo prostoupené náročně dešifrovatelnými podobenstvími. Je možná příliš dlouhé, možná otevírající příliš mnoho nedovysvětlených témat. Přestože je tíživé a nenabízí pro spoustu obrazů vysvětlení, přestože v něm převažuje smutek a sporadický smích nabízí jen chvilkovou úlevu, tak i zde odkaz Totora v Mijazakiho nátuře zůstal přítomný, byť prim tentokrát hraje spíše potřebnost smíření. Vážím si toho, že se Mijazaki nezpronevěřil sám sobě a jeho dílo i po tolika letech promlouvá skrze postavy, které nejsou ani zlé ani dobré, že promlouvá skrze děje, které připouští lehkovážnou radost a naději ve světě kam patří i smrt a bolest. Že vždy a všem náleží možnost odpuštění. Že respekt k různosti a snaha nelámat nad ostatními hůl zůstává nezpochybnitelnou premisou po celou jeho tvorbu. ___ Mimochodem, tuším, že pustit si Chlapce a volavku na LSD, by mohl být dost zásadní zážitek. A ta animace je opravdu úchvatná. ()
Galéria (33)
Fotka © TOHO Company / Studio Ghibli
Zaujímavosti (6)
- Film byl z velké části animován během pandemie covid-19 na přelomu let 2020/2021. Podle Tošia Suzuky izolace značně zrychlila tempo produkce. (Spinelion)
Reklama