Príliš dlhé zásnuby

Už samotná předloha Sebastiena Japrisota je docela průser. Příšerně těžkopádným jazykem odvyprávěná detektivka, která primitivní téma podává rádoby sofistikovaným způsobem cílené zmatenosti, a proto se nelze divit, že podobným způsobem působí i samotný film, jelikož zůstává předloze relativně věrný, tudíž před těmi, kteří se v dějovém chaosu neztratili, klobouk dolů. Formální stránka je typický Jeunet bez citu a míry, jelikož jeho řádění (vřava zákopové války je autentická jako nikdy) i malebnost (žlutě natřená krása s /ne/viditelným nápisem „kýč!“ netrkne do oka jenom slepého) se opět potkali v nerovnoměrném celku, který se mezi sebou bije po celou stopáž. Korunu marnosti tomu nasazuje debilní casting, který vedle sebe postavil Audrey Tautou (ročník 76) a Gasparda Ulliela (84), jejichž rozdíl bije do očí ze samotného plakátu. Těžké šlápnutí vedle, které při dalším zopakování bude Jeuneta v mých očích stát jednu z vrcholných pozic originálních tvůrců. (04.01.2007)

Nádherné, oku lahodiace, emóciami nabité obrázky v manieristicko-secesnom štýle (miestami riadne zablatené) rozprávajú jednoduchý, no komplikovano podaný príbeh hľadania strateného snúbenca. A ak dopíšem tento komentár skôr ako niekto vstúpi do miestnosti, bude ma Jeunet potešovať a pohladzovať po srdiečku podobne teplým filmom ešte nejaký ten rôčik. (01.03.2005)

Zlatavý filtr je sundán, titulky skončily a Jean-Pierre Jeunet u mě bohužel ztrácí auru výtvarně velmi nadaného tvůrce, který umí s dostatečnou soudností nakládat s vizuálními hrátkami a nápady. Nedokáže se totiž rozhodnout, jaký žánr vlastně pro film připravil. Od začátku do konce nepřestane přeskakovat mezi válečným dramatem, ponurou detektivkou a sladkobolnou romancí. Jenže Jeunet není Minghella, aby dokázal servírovat druhý Cold Mountain a místo toho se v prvních dvou jmenovaných žánrech často ztrácí. Válečný film jako takový by mu asi šel, ale občasným opakováním některých scén dokáže neskutečně nudit, stejně tak jako při Mathildině vyšetřování, které dokonce v některých chvílích přestane dávat smysl. Když navíc v těchto dvou částech začne zkoušet dojímat, je občas až k smíchu. Co mu ale jde, to je romantika. Jakmile se objeví scéna vzpomínek na společné chvíle milenců, téměř jsem přestával dýchat, stejně jako při jejích zoufalých pokusech "Budu počítat do sedmi a jestli..." Můžu tedy konstatovat, že jsem se na Zásnuby bez problémů dodíval do konce a přál jsem si happyend, ale ta forma, kterou jsem k obsahu dostal, mi silně vadí. 55% (15.06.2007)

Jeunet patří k mým dlouholetým filmovým slabůstkám, jeho režijní styl založený na hravosti a vizualitě mi zkrátka sedí a vypravěčskou nedotaženost velkoryse pomíjím. Příliš dlouhé zásnuby ale podobnou velkorysost nepotřebují. Jedná se vedle Amélie z Montmartru o jeho k divákům nejvstřícnější snímek. I tady se ale Jeunetovi fanoušci dočkají obvyklých barevných filtrů, scénických hříček, odboček a kudrlinek. Jsou ale podřízené svému účelu, tzn. zvýraznit protiválečné zaměření filmu o hledání ženicha ztraceného ve víru zákopové války. Je znát, že film natáčel uznávaný režisér, který už nemusí pracně shánět prostředky na realizaci svých představ ani nemusí přemlouvat herecká esa k účasti na svém projektu. Objevují se tam opět Jeunetovi věrní, jako je nezbytný Pinon nebo Rufus, ale i mezinárodní hvězda Jodie Foster a všichni hrají jako z partesu. Audrey Tautou si Jeunet vyzkoušel v Amélii a role dívky, která pátrá po svém milém, je její druhá nejvýraznější role dosavadní dráhy. Jeunet umí natočit bojové scény po svém, takže se liší od ostatních filmařů, kteří natáčí válečné snímky. Už je kvůli scéně likvidace polní nemocnice, kdy dokáže sekundu po sekundě stupňovat napětí z letecké bomby propadající postupně střechou, musím dát filmu nejvyšší známku. Celkový dojem: 90 %. (15.10.2010)