Nikto ma nemá rád

3* za námet. Je príliš málo ukazovateľov, ktoré filmovou cestou jasne smerujú k tomu, že za mnohé pády detí nestojí len ich túžba po dobrodružstve, ale aj zlé rodinné pomery, nedostatok lásky a takmer žiadna snaha odovzdať v domácom prostredí aj určité hodnoty a normy správania. V tomto by sa dalo súhlasiť s výrokom jedného spisovateľa za čias romantizmu "človek je v podstate dobrý, kazí ho zlé usporiadanie spoločnosti" - nedá sa pri sledovaní tejto snímky nesúhlasiť? Trochu ma iritovala strohá forma, ktorá síce dodávala prostrediu pravý sociálny nádych, na druhej strane ma nedokázala ponoriť do deja a prežívať všetky útrapy s trpiacim chlapcom - až na jeden nepatrný záber so slzou na jeho tvári, ktorý ma katapultoval. (23.12.2010)

Jean-Pierre Léaud hvězda jako dítě, hvězda jako stařec, ale především ve svém mužném věku. François Truffaut zde, jako i jinde, čerpá se zkušeností z nejbližšího okolí a zjišťuje, jak shoda nepříznivých okolností či dětských vylomenin - viz název filmu odvozený od přísloví "Faire les quatre cents coups - nadělat čtyři sta vylomenin", může prolomit křehkou slupku dětského dospívání až na samou dřeň. Přitom Antoine Doinel není gauner, zákeřník ani podrazák. A na druhé straně ani bonzák či uplakánek. Stále máme pocit, že se s ním dá mluvit, že stačí málo a vše se vyvine jinak, že vlivu sobecké matky, otce "kam vítr tam plášť" a možná nadměrně přísného učitele, je přece jen možno uniknout. Antoine Doinel netrpí depresemi, snaží se životem proplouvat navyklým způsobem respektujícím vnější okolnosti, takže ani nevíme, kdybyla překročena mez, kde se člun zvrhl. Pozn.: Tento film viděli všichni mí oblíbení kritici. (10.03.2020)

Tak tohle vážně není jenom sentimentální vzpomínka na Truffautovo dětství. Režisér je přesně ten typ intelektuála-tvrďáka, kde rebelství se neměří skrze decilitry krve vyždímané z tváří nepřátel. Dokonce vypadá zdánlivě konformně. I styl vyprávění může připomínat jednoduché francouzské filmové jednohubky určené masám. Sofistikovanost sama. V jednoduchém příběhu je hloubka. Neopouštějme svět klišé a přidejme frázi, že tito režiséři točili život. Neubrečenost, temná krása Paříže, neobyčejné dětské hraní Leauda. Scéna, kdy se Antoine točí v tom kotouči je přesně metafora podle mýho gusta. A ještě něco, stejně jako DaViD´82ovi mi exteriéry hodně připomínaly Žižkov, což mě ještě víc vtahovalo do příběhu. (27.01.2011)

Málokdo se dokázal podívat na své mládí přes poetiku filmového hledáčku a neztratit přitom hlavu. Truffaut dokumentárně zachycuje pařížský svět špinavých činžáků a jejich obyvatel na jedné straně, a snový svět blýskavých bulvárů plných zážitků a zábavy na straně druhé, přičemž nad vším tím se nezúčastněně tyčí Eiffelova věž (viz úvodní titulky), ale i v těch nejtěžších ranách potkávajících Doinela nachází skrytou poetiku, skrytou krásu okamžiku (za vše třeba cesta noční Paříží policejním antonem do vězení či závěr filmu) spojující každodennost s vznešeností i s tragičností. (30.05.2009)

K naprosté spokojenosti mi něco chybí a já osobně bych to natočil o něco drsněji, ale jinak nemám co vytýkat. Původně jsem chtěl dát silné 4*, ale nakonec dám hodně slabých 5*, protože to má silné finále a hlavně se mi líbí, že i když je v hlavní roli malé děcko, které "nikdo nemá rád", i tak se to naprosto obejde bez jakéhokoli citového vydírání, patetických scén a dokonce (!) se to i vyhýbá takovým omletým klišé, jako šikana apod. A i přes to to je silné a v divákovi to takový dojem i zanechá. Fakt, něco takového v dnešní době považuju za umění, obzvlášť když skoro všechny dnešní filmy s podobným tématem se spoléhají na výše zmíněné klišovité prvky a ani tak nic nezanechají. Tohle se Truffautovi fakt povedlo, snad skoro po všech stránkách, příběhové, filmařské i herecké. A i scénář to má chytře napsaný a navíc tu hraje můj francouzský oblíbenec Léaud ve své první hlavní roli - a to dost slušně. Takže jo, nakonec si to těch slabých 5* zaslouží. (09.01.2021)