Příběh Adély H.

Oproti Dvěma Angličankám problém s diváckou lhostejností -- urvat emoce, zájem a soucit diváka se Adele H. nepodařilo. Na druhou stranu je zde zcela jasně rozkryto, PROČ ta žena takhle pitomě jednala. Láska je vždycky záludná a v tomhle případě zástupná. Za Adeliným hysterickým zamilováním hledejme spíše narcismus a komplex méněcennosti, hledání své vlastní hodnoty, svého smyslu ve světě, který vašeho otce považuje div ne za boha. Děti slavných rodičů to mívají těžké. A mimochodem -- až při shlédnutí tohoto filmu jsem pochopil, že deníky Adele Hugové byly (musely být) primárním inspiračním zdrojem pro Fowlesův fenomenální román Francouzova milenka, fenomenálně zfilmovaný Karlem Reizsem v 80. letech. (14.11.2008)

Bolest a utrpení si jde s láskou ruku v ruce. V tomto případě se nejedná o reklamní slogan BDSM salónu. S Truffautem jsem se již dávno shodl, že význam lásky je v nenaplnění. Síla spočívá ve snění, představách, touhách a vzpomínkách. Jde o tragický, nikdy nedokončený děj, směřující k smrti. Adéla je pro Pinsona přitažlivá jako Hugova dcera, evropský úlet, objekt dobývání. Její zamilovanost a posedlost, její podmanění ho odpuzuje. Žena je jako šelma. Po lovu, který je zároveň cílem, se stává pouze trofejí k chlubení. Domestifikací ztrácí atraktivitu. Adela se vzdává osobnosti, kterou dost možná nikdy neměla a oddává se touze, fanaticky jde za svým snem. Jenže právě to pro ni nutně znamená tragédii. Srdce Pinsona může mít pouze za předpokladu, že on nikdy nezíská to její. Svatba, po které Adela bytostně touží, je zcela nemožná. Propojenost bolesti a utrpení s láskou, libidem a příjemným prožitkem je Truffautem skvěle ztvárněno ve vzpomínkově snových scénách, kdy se spící Adele hodí hlavou myšlenky na smrt své sestry, ale její fyzický projev může být stejně tak krajně trpící jako vrcholně sexuální. Většina ze skvělého hraní krásné Isabelle Adjani je velmi minimalistického rázu. Spousta informací je v očích a "uvnitř". Většina myšlenek je nám sdělena i nahlas, ústy hlavní hrdinky, stejně jako hlasově doprovází psaní svých dopisů. Truffaut tak zdůrazňuje propojenost obou rovin - významnou roli vnitřního života. Jde o jakési psaní románu. Adela se radikálně rozkládá uvnitř, ale neztrácí nic ze své krásy. Vnější chátrání je reprezentováno opotřebováváním šatů, popřípadě nasazením brýlí. (12.12.2011)

Nádherná Isabelle Adjani stvárňuje Adelu, dcéru veľkého spirovateľa Francúzska - Victora Huga. Nemilovaná, ale milujúca. Jej city však nikdy neboli opätované. Ona nepozná inú lásku, len tú jedinú - prvú. A chce sa jej zmocniť aj proti jeho vôli. Svojho vysnívaného milenca prenasleduje až na druhú koniec sveta.... A potom ešte ďalej. Jej klamstvá, ktorými chce získať srdce plukovníka naberajú na intenzite, až dosiahnú bod, kedy to jej mozog nevydrží a nervovo sa zrúti. Zošalie ... Film podľa skutočnej udalosti. (24.03.2012)

S Frantou Truffautem mám celoživotní potíž. Uchopí neobyčejné téma, velmi romantické a většinou tragické. Sežene hvězdy a obsadí je tam. Poté to amatérsky zkurví a doplní nějakým naivním vypravěčem. Nejinak je to s tímto filmem. Všimněte si např. jak píše Isabelle Adjani dopis v roce 1863. Ten dopis by musel mít formát A0. A že jich tedy napsala nepočítaně v tom Halfaxu. S isabelle Adjani už vím, co bych ve filmu o lásce dělal, rozhodně bych ji nenechal psát dopisy, využil bych ji....no prostě využil! (04.12.2011)

Truffautova reputace je pro mne čím dál víc typickou ukázkou moci moci a médií – kromě Julese a Jima a možná ještě Hebké kůže, která je ale esencí úpadku, jsem od něj neviděl prvotřídní film. A viděl jsem jich dost. Všechno je galsky vytříbené, promyšlené – a neautentické. Neustálá masáž sdělovacích prostředků (Truffaut=Nouvelle vague) způsobuje, že jsem ochotný dlouhou dobu zkoušet dál a dál, co vyprodukoval. Adéle je určitě zajímavé téma. Adjani tu poprvé předvede hysterák, který mi uhranul v Possession – ale prostředky jsou tak fousaté (byl on vůbec Nouvelle vague? …ty dvojexpozice jsem vídal od dětství v inscenacích České televize??!!), hudba tak nefilmová (dal mu někdo grant za to, že toho skladatele vytáhne?), že mě to neba. Tři hvězdy za spád. (29.08.2011)