Okolo polnoci

This. Is. Jazz. Dexterovy lakonicky odsekávané, syrové a zároveň něžné tóny hrané na plátek Rico č. 3, přichycený absurdně až na samém konci hubice Otto Link Florida, tóny zadržované v čase na samou mez únosnosti. Jeho „Lady Francis“, „pak přišel Lester Young a bylo to, jako by spadl z Měsíce, protože hrál ty barevné noty, šestky a devítky…“, „Was I good?“ i zahánění běsů, které člověk potká, když se každý večer vydává do neznáma, a Monetovy obrazy, co zní jako Ravel. A to/ti ostatní okolo, v jazzu i v životě věčně znovu hledaná rovnováha mezi harmonií a disharmonií, z které při troše štěstí občas vznikne nedokonalá, prchavá, jedinečná krása. (02.10.2015)

Evropské útočiště hudebníka jako místo děje příběhu s jazzově archetypálními symbolickými polaritami Amerika-Evropa, tradice-avantgarda. Hledání sebe, boj o uznání, role s biografickými rysy šitá na tělo Dexterovi s jeho jedinečnou schopností humoru hudebního i mimohudebního, hudební soundtrack, který i na dvou CD pod Herbieho taktovkou a s řadou hvězd nabízí bombu, smiřující snad všechny fanoušky jazzu i ty žánrem neposkvrněné. Nejmilejší Tavernier, magická Paříž, náladu skvěle dotvářející Cluzet a další sekundující postavy, odkaz na Dexterovu desku Our man in Paris (1963) na labelu BlueNote z doby, kdy se svými r/evolucemi nastupovala právě mladá Hancockova generace. (Co na to Whiplash ?!) Sc.: David Rayfiel (+rejža), k: Bruno de Keyzer (15.02.2015)

Právě jsem viděl něco, čehož genialitu možná plně pochopím za pár dnů, týdnů, měsíců, let... a tak zatím, než mi nedojdou slova, si vychválím alespoň ten jedinečný soulad mezi atmosférou zde přítomné hudby s atmosférou vztahového a psychologického příběhu v kruhu několika postav. Nádhernou paletu tónů hudby v jednotlivých skladbách i barev vizuálů v dlouhých záběrech, zesílující pro uši i pro oči všechny ty uvnitř skryté emoce. Krásné vyvíjení celého děje, který se zdánlivě loudá v jednotvárném melancholickém oparu, až v něm postupně stále více pociťujeme nacházený skutečný život, naděje, radosti, překvapení. A také Gordona s Cluzetem. Jazz a blues moc často nevyhledávám, ale ve správné náladě se i do podobné muziky klidně rád zaposlouchám. Tady jsem seděl jako opařen celých 135 minut! Americký nezávislý film, za kterým jsem vůbec nepoznával francouzského levičáka Bertranda Taverniera (kdybych nevěděl, kdo to natočil, spíše bych tipoval Wenderse) a hodně mě tímto snímkem včetně zvoleného tématu a zpracování překvapil. [100%] (18.08.2022)

Naprosto mimořádná záležitost. Kdo má rád jazz, si pochutná, kdo ho rád nemá, tady by mu mohl přijít na chuť. Pomalu se vlekoucí děj popisující poslední chvíle života jazzového muzikanta, jehož osobnost je niterně tak jednoduchá a současně tak mnohovrstevnatá jako jazzová muzika sama, v podání Dextera Gordona. Celé je to lahodné jako plástev medu. (12.12.2010)

Abych pravdu řekla, nevím zda bych tento pro mně skvělý snímek doporučila i lidem, kterým jazz nic neříká. Příběh starého muzikanta a jeho nového přítele Francise je vlastně velmi prostý a více než samotným dějem Kolem půlnoci dýchá posmutnělou náladou, tesknými pocity a neopakovatelnou atmosférou, jakou dokáže vyčarovat právě jen jazzová hudba. Právě ona a Dexter Gordon jsou alfou a omegou celého filmu. Filmu, který se nijak nepodbízí, ale když jsem se do něj nechala vtáhnout, pohltila mně vlna jakési niterné euforie. Protože já jazz miluju. (27.09.2013)