Okolo polnoci

This. Is. Jazz. Dexterovy lakonicky odsekávané, syrové a zároveň něžné tóny hrané na plátek Rico č. 3, přichycený absurdně až na samém konci hubice Otto Link Florida, tóny zadržované v čase na samou mez únosnosti. Jeho „Lady Francis“, „pak přišel Lester Young a bylo to, jako by spadl z Měsíce, protože hrál ty barevné noty, šestky a devítky…“, „Was I good?“ i zahánění běsů, které člověk potká, když se každý večer vydává do neznáma, a Monetovy obrazy, co zní jako Ravel. A to/ti ostatní okolo, v jazzu i v životě věčně znovu hledaná rovnováha mezi harmonií a disharmonií, z které při troše štěstí občas vznikne nedokonalá, prchavá, jedinečná krása. (02.10.2015)

Evropské útočiště hudebníka jako místo děje příběhu s jazzově archetypálními symbolickými polaritami Amerika-Evropa, tradice-avantgarda. Hledání sebe, boj o uznání, role s biografickými rysy šitá na tělo Dexterovi s jeho jedinečnou schopností humoru hudebního i mimohudebního, hudební soundtrack, který i na dvou CD pod Herbieho taktovkou a s řadou hvězd nabízí bombu, smiřující snad všechny fanoušky jazzu i ty žánrem neposkvrněné. Nejmilejší Tavernier, magická Paříž, náladu skvěle dotvářející Cluzet a další sekundující postavy, odkaz na Dexterovu desku Our man in Paris (1963) na labelu BlueNote z doby, kdy se svými r/evolucemi nastupovala právě mladá Hancockova generace. (Co na to Whiplash ?!) Sc.: David Rayfiel (+rejža), k: Bruno de Keyzer (15.02.2015)

Další přírůstek do mého soukromého zlatého fondu kinematografie. Výjimečný film sám o sobě a určitě nejlepší jazz film, co jsem zatím měla možnost vidět. I kdybych jazz neposlouchala, tak zhlédnutí tohoto filmu by mě k tomu jistojistě nakoplo. Brilantní výkon Dextera Gordona byl zde již ostatními oceněn, takže se k nim jen přidávám a za sebe doporučuju všemi deseti. (19.01.2011)

Právě jsem viděl něco, čehož genialitu možná plně pochopím za pár dnů, týdnů, měsíců, let... a tak zatím, než mi nedojdou slova, si vychválím alespoň ten jedinečný soulad mezi atmosférou zde přítomné hudby s atmosférou vztahového a psychologického příběhu v kruhu několika postav. Nádhernou paletu tónů hudby v jednotlivých skladbách i barev vizuálů v dlouhých záběrech, zesílující pro uši i pro oči všechny ty uvnitř skryté emoce. Krásné vyvíjení celého děje, který se zdánlivě loudá v jednotvárném melancholickém oparu, až v něm postupně stále více pociťujeme nacházený skutečný život, naděje, radosti, překvapení. A také Gordona s Cluzetem. Jazz a blues moc často nevyhledávám, ale ve správné náladě se i do podobné muziky klidně rád zaposlouchám. Tady jsem seděl jako opařen celých 135 minut! Americký nezávislý film, za kterým jsem vůbec nepoznával francouzského levičáka Bertranda Taverniera (kdybych nevěděl, kdo to natočil, spíše bych tipoval Wenderse) a hodně mě tímto snímkem včetně zvoleného tématu a zpracování překvapil. [100%] (18.08.2022)

Osial okolo priemerneho fiktivneho zivotopisu The Supremes vo filme Dreamgirls, rovnako ako o trocha mensi osial okolo filmu Ray mi pripomenul tento skvost, ktory ma mnoho podobneho. Hudobny zivotopisny fiktivny film s nehercom Dexterom Gordonom, ktory tak trocha hra sa seba, a ktory hravo zatieni Edieho Murphyho ci Jamie Foxa. Skoda, ze tak vela ludi sleduje skor konvecnu tvorbu, pretoze Round Midninght je jeden z mala skutocne podarenych hudobnych zivotopisov, pretoze b. tavernier pochopil, ze spravit dobry film o jednej postave nie je natocit cely jeho zivot, ale naopak len jedno kratke obdobie, ktore nam o zivote postavy povie niekolkonasobne viac. (28.02.2007)