Jackie Brownová

„A je to tady! AK-47, to vůbec nejlepší. Když potřebuješ pozabíjet naprosto všechny zkurvysyny v místnosti, pak se nesmíš spokojit s ničím jiným!“ Souhlasím s Ordellem, ačkoliv tenhle film se bez starého dobrého „Ákáčka“ nakonec obešel…Před filmem u mě převládala spíš nízká očekávání, a to z jednoho prostého důvodu, měl jsem tu „čest“ vidět Coffy (1973). Jenže nějak se prezentovala Pam Grier tam, jinak tady. A Tarantino (naštěstí) není Hill. A můžu konstatovat, že tohle pomrkávání po létech sedmdesátých se mi k mému překvapení líbilo. Ačkoliv krom hrátek s taškami toho dějově příliš nenabízí, nenudil jsem se ani chvilku. Vysoká hra se stylovým zlosynem a otravnou policí má své momenty, i díky spoustě rizik a možnosti, že se vše může kdykoliv sesypat jako domeček z karet. Herecky to za všechny táhne Jackson (takhle mají vypadat pořádní záporáci!), ale typově přesná byla i „expertka“ přes herečky (Demi Moore!) v podání Fondy. A na rozdíl třeba od Gaunerů mě potěšil podařený konec. Celkově dávám solidní 4*. (02.02.2020)

Quentin vytáhl z archivu zašlou Pam Grier a rozpomněl se na černošský exploatace z let 70tých aneb vypořádávaní se s otroctvím v USA na prahu milénia. Oživil vzpomínky i výběrem herců, kteří odkazují sami na sebe, a postavil do jedné roviny cool herce s cool dialogy a vedle toho necool herce s necool dialogy. Druhé převažuje, ratifikujíc motto: S dospělostí končí hravost. (04.04.2008)

Tímto Tarantinovým dílem jsou trochu zklamán. Film se sice podobně jako ty předchozí hemží dobrými hláškami, Samuel L. Jackson je zase velmi přesvědčivý a samotnému Tarantinovi nemůžu po režijní stránce nic vytknout. Ale příběh je strašně rozvleký, a přitom nijak zvlášť zajímavý, a ani konec to nespraví nějakou vtipnou originalitou. Je to sice jeden z mých nejlepších tříhvězdičkových filmů, ale nakonec zůstane jen u těch tří. (02.02.2008)

Po pětadvaceti letech a dalších šesti/sedmi titulech pořád "Jackie Brown" zůstává nejukázněnějším Tarantinovým filmem, a o to víc také díky tomu mile překvapí. Až to svádí k myšlence, jakou alternativní cestou se mohla jeho filmografie ubírat, kdyby to svého času byl větší hit. Třeba by Tarantino více vycházel z jiných autorů a méně by exhiboval. To ale samozřejmě není možné, nejen proto, že minulost nelze změnit, ale především protože doba, ale i samotná podstata Tarantinovy osobnosti více nahrávaly právě tomu vývoji, který známe. Rozmach DVD distribuce, boom internetu a jeho aktivizace filmových fandů ohromně nahrávaly okázalé eklektičnosti Tarantinovy nadcházející tvorby. Krom toho on sám se coby egocentrické hovado a nadutý filmový nerd nemohl oprostit od potřeb pře-nerdovat všechny ostatní a vehementně tesat vlastní pomník nedotknutelného a všemi milovaného pop-auteura. S ohledem na to se ostatně nabízí si všímat, jak i ve svém nejstřídmějším díle se prostě musí tlačit do popředí a otiskovat své ego do vyprávění příběhu, který se k tomu vlastně vůbec nenabízí. Počínaje hlasem na záznamníku a velikášským závěrečným titulkem s vlastním jménem, přes generování trivií, které vlastně jen zpřítomňují autorovu domnělou sofistikovanost, až po problematické Tarantinovo juvenilně nerdovské machrování, že díky tomu, kolik nakoukal blaxploitation bijáků, dokáže napsat víc gangsta talk než používají reální gangstas. Ale při tom všem také nelze Tarantinovi upřít jeho jednoznačný filmařský talent, mistrovské uvažování o výrazových prostředcích média i jejich užívání a bravuru v konstruován fiktivních vyprávění, které se sice pouze opírají o další fikce a žánry, nikoli o realitu, ale zatraceně skvěle v tomto směru fungují. O to víc pak na "Jackie Brown" překvapí, že v zlomku svého jádra pojednává o stáří. Byť opět nikoli v jeho společensko-osobních rovinách, ale především z hlediska stárnutí filmových ikon a žánrových figur. Ale také si přiznejme, že právě coby projekt třicátníka, do kterého si obsazuje své milované padesátníky, může vlastně upomenout až na Tomáše Magnuska, se kterým Tarantino asi bude mít vícero společných rysů než bychom si chtěli připustit, byť rozhodně nikoli v oblasti filmařských schopností. (15.11.2022)

Herci sú premenlivo úžasní (Jackson), dobrí (Grier), rozkošní (Fonda), sympatickí (Keaton) a strašne zbytoční (De Niro), ale zbytočná je hlavne minutáž a prekombinovaný dej. A Tarantino. Snažil sa nakrútiť druhé Pulp Fiction a topí sa v samoúčelných "tarantinovských" motívoch a scénach. Je to príliš ukecané, príliš dlhé, príliš prekombinované, príliš "cool"... Všetko, čo bolo tak obdivuhodné a úžasné na Pulp Fiction, je v Jackie Brownovej len samoúčelné, zbytočné a niekedy aj otravné. 7/10 (26.06.2008)