Strach jíst duše
Angst essen Seele auf
Fear Eats the Soul
Ali: Fear Eats the Soul
Ali: Fear Eats the Soul
Réžia:
Rainer Werner FassbinderScenár:
Rainer Werner FassbinderKamera:
Jürgen JürgesHrajú:
Brigitte Mira, El Hedi ben Salem, Irm Hermann, Elma Karlowa, Anita Bucher, Gusti Kreissl, Doris Mattes, Margit Symo, Katharina Herberg, Lilo Pempeit (viac)Obsahy(1)
V předměstském hostinci poznává šedesátiletá uklízečka a vdova Emmi Kurowska o víc než třicet let mladšího marockého gastarbeitera Aliho. Zatancují si spolu a když Emmi vidí, že nemá kam jít, pozve ho k sobě domů na noc. Brzy se vezmou. Pro okolí je však jejich manželství svou neobvyklostí neúnosné. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (72)
Kdyby se Fassbinder dožil věku Manoela de Oliveiry (nic jsem od něj neviděl, zatímco od Fassbindera skoro všechno), pak by se možná filmům neříkalo kinematografie, ale fassbinderografie; neboť uměl všechno, uměl to dobře, ale ani přes pověstné godardovské tempo nenatočil všechno - chybělo mu ještě oněch 70 let. "Strach užírá duši" je mimořádně sympatický film, a v současné době i mimořádně aktuální. Mimořádně pěkně je zpracována romantická představa o tom, jak je možno se v určitém vztahu odrazit od dna (Ema a okolí), ale při postupu nahoru ničit jiné vztahy (Ema a Ali). Smířlivý konec ovšem svědčí jen o tom, že Fassbinder musel mít tehdy mimořádně dobrou náladu... Pozn: český název filmu bohužel spočívá na totální neznalosti logiky a jazyka (především toho českého, ale i slovenského). "Strach jíst duše" je korektní česká věta, která opisem znamená "mít strach z jezení duší". Jenže je to úplně naopak. Pokusíme-li se významově přeložit původní větu z Turkovy hatlamatla němčiny, mohlo by to být: "Mám strach, abych ti nezranil duši". ()
Oceňuji lehkost, přirozenost a naprostou absenci obscénosti, což u filmu s tímto tématem nebylo lehké. Dalo se uvěřit tomu, že dva osamělí lidé v nepřátelském světě si navzájem poskytli oporu. Ale vždy, když se něco a někdo vymyká - okolí soudí a odsoudí, to je normální reakce úzkoprsých lidí.. Chtěla bych napsat, že je to film nyní tolik aktuální, ale vůbec mi to tak nepřipadá. Dnešní doba je o tolik jiná, bohužel i bohudík. ()
ocenenia : MFF Cannes 1974 - Cena FIPRESCI, Cena ekumenickej poroty (?) ()
Tohle je strašně zvláštní film. A má interpretace je asi dost svérázná, ale když už jsem to tak pochopil, tak to tak taky budu brát. Za mě tu pro Fassbindera byl příběh a téma rasismu tím, co ho zajímalo úplně nejmíň a Strach jíst duše je hlavně chytrá polo-parodie jednostranného/černobílého smýšlení o světě, státech a lidech. Samotný příběh je totiž postavený na extrémně černobílých postavách, které jsou buď strašně hodné a tolerantní, nebo ti největší rasisté na světě. Neexistuje tu nikdo mezi a všichni jsou jen jednoduše načrtnuté figurky nosící jeden charakter, ale tak extrémně, že na tom časem začne něco smrdět. Takhle smýšlející postavy prostě nemají žádnou životnost, působí dost uměle a nedá se jim cokoli věřit. Je to jednoduché, až to bolí, ale zároveň se celou dobu zdá, že za tím je schovaný důmyslný druhý plán a ten se taky potvrdí zhruba po hodině filmu, kdy se všichni začnou zničehonic chovat naprosto jinak, vztah ke vztahu "polské Němky" Emmi a Araba Aliho najednou všichni bez problémů tolerují a Emmi s Alim začnou ukazovat i své stinné stránky. Často bez jakékoli pořádné motivace, prostě se to stane a když už tu něco jako motivace je, je to tak prostinké, jako všechny předešlé události. Tkví v tom ale pointa mojí interpretace, jelikož tady se teprve ukáže, že ne každý je takový, jak se zdá a není zde postavy, u které by se po tomhle obratu nedalo říct "ano, ale...". Není to ani o tom, že si k doposud záporně podané postavě vybuduje sympatie nebo že by se z ní rázem stala kladná, ale hlavně o tom, že se nikdo nedá soudit podle jednoho názoru. Ten film proti černobílému pojetí postav bojuje tak vychcaným způsobem, že mě to fascinovalo i mátlo zároveň. Samozřejmě je možné, že jsem úplně mimo a vidím v tom něco, co v tom není, ale stalo se, vidím to tam. A jsem rád, že to tam vidím, protože brát to čistě podle toho jednoduchého příběhu, hodnocení bych dal výrazně nižší. O rasismu to samozřejmě taky je, ale ten druhý plán v tom je převažující a geniálně vystavěný a spolu s ním to mezi řádky rozebírá i německou společnost, následky nacismu, i pohled světa na Německou mentalitu... Jen se to hůř sleduje, resp. hůř se tam vnímají veškeré prvky, atmosféru to má podmanivou. A popravdě i ta scéna v nemocnici mi přišla krapet navíc, asi jen aby ten jednoduchý příběh měl něco jako výraznější konec. 4* ()
"Depresivní" Fassbinder opět použil výrazné charaktery (byť výrazné nikoli charakterem), které nechá proplouvat bezútěšným a krutým světem aby natočil syrové drama, které na první pohled nezapře autorův rukopis. Filmů, které takhle silně doráží vystihnout lidskou "slabost", aniž by přitom nesklouzli k citovému vyděračství, není nikdy dost. Avšak! Jedna myšlenka je zde ležérně ukryta pod povrchem, tak aby přeci jen čouhala nad nestandardní romantický vztah: Tihle lidé by Hitlera zvolili zase. ()
Planoba nehorazna. Dej to nemalo, reziu asi tiez nie no a herci hrali hovno. Drahi diviaci, fakt ako, ruky prec od tohto : 2 % ()
Starší uklízečka Emmi se v deštivém počasí zastaví v baru na colu kde jí požádá o tanec mnohem mladší arabský přistěhovalec Ali,kterého si po vzájemné náklonnosti tato starší dáma nakvartýruje hned ten večer do bytu a brzy si ho vezme za manžela.Ze dne na den se ocitne tváří v tvář realitě a z celého okolí k ní díky Arabovi směřuje nepřátelství a pomluvy.Když tu novinu,že se vdala oznámí i svým dospělým dětem tak to dopadne podle očekávání velmi záporně a z jejich nepřátelské reakce je Emmi velmi nešťastná.Emmi Aliho brání a obhajuje kde se dá s on jí mezitím podvádí s barmankou,která mu více vyhovuje sexuálně i jako kuchařka,ale časem si uvědomí,že to co skutečně hledal a už našel je to partnerské porozumění,které mu může poskytnout pouze jeho starší manželka Emmi.Protože ho tíží svědomí tak se přizná své ženě k nevěře a hned po té zkolabuje,asi karma,řekl bych,ale doktor je jiného názoru,prý žaludeční vředy.Končí to tak,že Emmi sedí u Aliho na posteli v nemocnici a čeká až se jeho zdravotní stav zlepší.Můžu říct,že mi je tak nějak jedno jestli si chlap vezme o 30 let mladší ženu nebo žena o 30 let mladšího chlapa když v tom hraje hlavní roli vzájemné porozumění,spíš mi vadí účelové sňatky kvůli penězům,bydlení,společenské prestiži a dalším věcem narážející do morální bariéry.Možná,že jsem to napsal jako jazykolam,ale snad ten můj výklad splnil svůj účel. ()
Strach jíst duše je esteticky vystavěné dráždění společnosti. Exhibicionista Rainer Werner Fassbinder provokuje ctihodnou společenskou morálku filmovou anekdotou. Podle Platóna je krásno sepětím pravdy, dobra a krásy, Fassbinder své krásno formuje kontrastními extrémy, veřejnou masturbací, niternou zběsilostí, kompoziční skladbou obrazů a fázemi energického pohybu hmoty. Film Strach jíst duše ostřeluje pokrytectví a xenofobii, proniká až za ztvrdlou krustu společenské ctihodnosti a se sarkastickým úšklebkem se jí posmívá a vulgárními gesty jitří kolektivní svědomí. Nakonec, ani sám Fassbinder není schopen úplně se oprostit od svých vlastních předsudků a návykových stereotypů. Hlavní postavou estetického uspořádání provokace je Emmi Kurowski (dobrá Brigitte Mira), osamělá uklízečka v pokročilejším věku. Bezelstnost nežehrá na život a na společenské konvence se v čistě osobním rozhraní nemusí brát žádné ohledy. Jejím protějškem je El Hedi ben Salem M'Barek Mohammed Mustafa alias Ali (velmi zajímavý El Hedi ben Salem), o třicet let mladší než Emmi a správně urostlý marocký gastarbeiter. Osamělost v přirozeně nepřátelském prostředí je okouzleno neočekávanou laskavostí, přestože se tím upevňují stereotypy, a nepravděpodobnost získala na svou stranu faktor šťastné náhody. K výraznějším postavám patří Barbara (příjemná Barbara Valentin), provozovatelka baru, oblíbeného arabskými přistěhovalci, a mladá Emmina sokyně v písní o lásce. Z dalších rolí: Emmina dcera s povalujícím se manželem Krista (Irm Hermann), její k přistěhovalcům nevlídný muž Eugen (sám režisér Rainer Werner Fassbinder), z nového matčina manžela vzteklý Emmin syn Bruno (Peter Gauhe), ještě více rozmrzelejší Emmin syn Albert (Karl Scheydt), nejaktivnější z ohavné a blízké nestoudností pohoršené Emminy sousedky, paní Kargus (Elma Karlowa) a paní Ellis (Anita Bucher), pokrytecky prospěchářský místní prodejce potravin, pan Angermayer (Walter Sedlmayr), syn pronajímatele bytů Gruber (Marquard Bohm), Emminy kolegyně z práce Paula (Gusti Kreissl), Frieda (Elisabeth Bertrám) a Hedwig (Margit Symo), či žárlivka z baru (Katharina Herberg). Strach jíst duše není úchvatným filmem, byť je současná preference politické korektnosti příhodným prostředím k jásavému diváckému nadšení. Estetika a provokativní dychtivost jsou Fassbinderovou přirozeností. Strach jíst duše je především provokací exhibujícího drzouna, což někdy k nehynoucí slávě bohatě stačí. ()
Hádej, kdo přijde na večeři je komornější, nenápadnější, ale bavilo mě to o kus víc než Strach jíst duše, kde mi přišlo, že se charaktery často chovaly dost nepřirozeně. Špatný film to určitě není, ale zároveň nic, na co by člověk dlouho vzpomínal. 65% ()
Ve srovnani s tim, kolik je dnes v Nemecku pristehovalcu uz pusobi tento film dost archaicky. Presto ma porad co nabidnout, myslim, ze dnes by takovy dobovy film nebyl schopen nikdo natocit. Film ma jednoduchy dej, i tak je ovsem vyborne vykreslena izolace od ostatnich. Zajimave herecke obsazeni, dobra hudba a namet. ()
Strhující a dech beroucí příběh o dvojici, která "jen" chtěla trochu štěstí pro sebe a zároveň příběh o lidské malosti a tuposti nepřející ničemu, co jakkoliv vybočuje z uniformovanosti, konvence a nevyřčených společenských dogmat. Vynikající Fassbinder a skvěle zpracované téma o tom, že láska a štěstí zde nejsou pro každého a člověk si je musí před zraky morálně zchátralé a opovržení hodné pseudo-společnosti plné předsudků, xenofobie a rádoby nacionálního smýšlení obhájit. ()
Nadčasové téma. Syrové zpracování. Rasismus v nepříjemně ostře viděných intencích. Melodramatický příběh o hledání a nalezení pocitu štěstí i za cenu předsudků okolí. Velmi civilní, snad až statické herecké výkony dodávají snímku na působivosti. Silný zážitek. ()
Rainer Werner Fassbinder rozdistribuoval myšlienku nedokonalej ilúzie do súčasného filmu. Dáva výzvy nádeji a ukazuje, aká je vo svetle falošná a nedokonalá. Má starý človek právo na mladú lásku? Môže byť optimisticky naivný? Romantický? Čo na veci mení, ak je to príbeh dvoch obyčajných ľudí z odlišných kultúr s vekovým rozdielom? Spomenul som si na esteticky a psychologicky náročný film U zlatej rukavičky od Fatiha Akina a nekonštatujem nič nové - Fassbinder za svoj krátky život dal ozaj silnú injekciu do filmovej reči pre tých, ktorí podstúpia riziko a rozhodnú sa ukazovať nepeknosť skutočných vecí, kde nerozhodujú sympatie a divák neočakáva rozuzlenie. Iba čaká, že či sa režisér bude rozhodovať medzi zlým a ešte horším scenárom reality, alebo nechá diváka v konštantnom pocite dezilúzie. Povojnové Nemecko je dokonalým ihriskom tejto myšlienky. Veď napokon, už navždy to bude povojnové, silne stigmatizované Nemecko. ()
Jednoduše téma toho, co je podle většinové společnosti "nepřirozené". Jednoduše? Vlastně ne. Třebaže je celá zápletka načrtnutá přesně podle schémat, která bychom čekali. Třebaže herectví tu znamená maximálně vyhrocené přehánění. Třebaže syntax i lexikum jsou osekány na minimum. Třebaže je film velmi zrcadlový (což se mj. explicitně tematizuje) a my mnohokrát zažíváme jakési déjà vu s lehkými variacemi. Celé to dohromady kupodivu funguje tak, že lze všechny "jednoduchůstky" přežít ve zdraví.// Zajímavé, kterak se Fassbinder nechává omezit některými tabu, zatímco vytváří film, pomocí nějž se tabu snaží prolomit (to se projevuje hlavně při -ne-zobrazování sexuality starší ženy), škoda. ()
[2,5*] Režisérove filmy (aspoň tie čo som zatiaľ videl) mi pripadajú hodne podivné, ale, žiaľ, väčšinou vo svojej podivnosti nezaujímavé. "Angst essen Seele auf" je spoločenská satira, ktorá väčšinu času oplýva nepríjemným napätím, keďže celé okolie prejavuje voči dvom hlavným postavám silne nepriateľský postoj. Čuduj sa svete, toto napätie sa ku koncu filmu ako zázrakom rozplynie a odrazu sú všetci milí a priateľskí (ja viem, zo zištných dôvodov). Čo mi na filme najviac vadí, je tá štylizovaná neprirodzenosť, postavy sú ako také strnulé figuríny (podobne ako vo filme Hořké slzy Petry von Kantové (1972)), herecké prejavy sú strašne drevené. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
Zachytit maximální odcizení a pohoršení skrze nenávistné pohledy falešných očí s takovou intenzitou, osobně považuji za naprosto geniální počin. Fassbinder dokázal vykreslit mrazivou atmosféru zakomplexovaného Německa skutečně dokonale. I po čtyřiceti letech vývoje naší společnosti je téma filmu bohužel stále aktuální. ()
Je sice rok 1974, ale Nemci este stale neprekonali xenofobiu a takmer v kazdom sa skryva kus nacistu. Pribeh na prvy pohlad jednoduchy, ale to by nebol Fassbinder, keby nam to daroval len tak lahko. Dej plynie rychlo a neustale sa nieco deje, spomali len pri scenach s civiacimi nepriatelskymi ludmi. Reziser nastavuje zrkadlo nemeckej spolocnosti 70. rokov, ktora sa z vojny vobec nepoucila a myslim, ze to trva doteraz. ()
Tak další pětihvězdičkový Fassbinder v mém hodnocení. Tentokrát se jedná o karikaturu na téma rasismus podaný tím nejjednodušším a nejpolopatičtějším způsobem. Fassbinder je jednoznačně řazen mezi artové režiséry, ale tento film musí pochopit i ten nejnenáročnější divák, nenajdete zde žádnou neuchopitelnou symboliku, ani složité metafory. Jednoduše a prostě pochopíte, že rasismus je nejen zlo, ale hlavně a především hloupost a zabedněnost a že je většinou vedlejším produktem osobních frustrací... jo a také pochopíte, že člověka lze urazit i tím, když ho pochválíte, že je čistotný... ()
Nádherný a šokujúci, rozhodne stojí za to. Odporúčam ()
Bezchybná dráma, v ktorej sú fantasticky vykreslené charaktery ľudí, ktorí ohovárajú, sú závistliví, nenávistní, neprajní tým, ktorí búrajú konvencie. Je až zarážajúce ako je film aktuálny i v dnešnej dobe. Príbeh je rozprávaný veľmi zľahka a predsa zaujímavo. Navyše filmové obrazy sú v snímke doslova, kamera si vyberá hercov z netradičných uhlov neraz ich vidíme akoby v ráme. Na dôvažok rejža si potrpel na farebnosti scén či lepšie povedané výrazných kontrastoch, badateľných pri farebných záclonách, stenách, posteľnej bielizni či oblečení protagonistov. Všetko dotvára filmársky pôžitok. Pri výleve duše hlavnej hrdinky pred zázračnou dovolenkou musí každého zamraziť. Ťažkú kritiku spoločnosti Fassbinder umne mieša s humorom, hlavne v podaní reči cudzinca Aliho, ale aj zaťa Emmi, ktorého hrá sám režisér. Veľmi dobre zahral lenivé prasa, zneužívajúce sociálne dávky. Univerzálny film. ()