Strach jíst duše
Angst essen Seele auf
Fear Eats the Soul
Ali: Fear Eats the Soul
Ali: Fear Eats the Soul
Réžia:
Rainer Werner FassbinderScenár:
Rainer Werner FassbinderKamera:
Jürgen JürgesHrajú:
Brigitte Mira, El Hedi ben Salem, Irm Hermann, Elma Karlowa, Anita Bucher, Gusti Kreissl, Doris Mattes, Margit Symo, Katharina Herberg, Lilo Pempeit (viac)Obsahy(1)
V předměstském hostinci poznává šedesátiletá uklízečka a vdova Emmi Kurowska o víc než třicet let mladšího marockého gastarbeitera Aliho. Zatancují si spolu a když Emmi vidí, že nemá kam jít, pozve ho k sobě domů na noc. Brzy se vezmou. Pro okolí je však jejich manželství svou neobvyklostí neúnosné. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (72)
Strach jíst duše je esteticky vystavěné dráždění společnosti. Exhibicionista Rainer Werner Fassbinder provokuje ctihodnou společenskou morálku filmovou anekdotou. Podle Platóna je krásno sepětím pravdy, dobra a krásy, Fassbinder své krásno formuje kontrastními extrémy, veřejnou masturbací, niternou zběsilostí, kompoziční skladbou obrazů a fázemi energického pohybu hmoty. Film Strach jíst duše ostřeluje pokrytectví a xenofobii, proniká až za ztvrdlou krustu společenské ctihodnosti a se sarkastickým úšklebkem se jí posmívá a vulgárními gesty jitří kolektivní svědomí. Nakonec, ani sám Fassbinder není schopen úplně se oprostit od svých vlastních předsudků a návykových stereotypů. Hlavní postavou estetického uspořádání provokace je Emmi Kurowski (dobrá Brigitte Mira), osamělá uklízečka v pokročilejším věku. Bezelstnost nežehrá na život a na společenské konvence se v čistě osobním rozhraní nemusí brát žádné ohledy. Jejím protějškem je El Hedi ben Salem M'Barek Mohammed Mustafa alias Ali (velmi zajímavý El Hedi ben Salem), o třicet let mladší než Emmi a správně urostlý marocký gastarbeiter. Osamělost v přirozeně nepřátelském prostředí je okouzleno neočekávanou laskavostí, přestože se tím upevňují stereotypy, a nepravděpodobnost získala na svou stranu faktor šťastné náhody. K výraznějším postavám patří Barbara (příjemná Barbara Valentin), provozovatelka baru, oblíbeného arabskými přistěhovalci, a mladá Emmina sokyně v písní o lásce. Z dalších rolí: Emmina dcera s povalujícím se manželem Krista (Irm Hermann), její k přistěhovalcům nevlídný muž Eugen (sám režisér Rainer Werner Fassbinder), z nového matčina manžela vzteklý Emmin syn Bruno (Peter Gauhe), ještě více rozmrzelejší Emmin syn Albert (Karl Scheydt), nejaktivnější z ohavné a blízké nestoudností pohoršené Emminy sousedky, paní Kargus (Elma Karlowa) a paní Ellis (Anita Bucher), pokrytecky prospěchářský místní prodejce potravin, pan Angermayer (Walter Sedlmayr), syn pronajímatele bytů Gruber (Marquard Bohm), Emminy kolegyně z práce Paula (Gusti Kreissl), Frieda (Elisabeth Bertrám) a Hedwig (Margit Symo), či žárlivka z baru (Katharina Herberg). Strach jíst duše není úchvatným filmem, byť je současná preference politické korektnosti příhodným prostředím k jásavému diváckému nadšení. Estetika a provokativní dychtivost jsou Fassbinderovou přirozeností. Strach jíst duše je především provokací exhibujícího drzouna, což někdy k nehynoucí slávě bohatě stačí. ()
Zlatá Palma - výběr ()
Filmařsky není co vyčíst, Rainerův styl mě docela sedí. Mám však výhrady k chování postav, v jeden moment se tam totiž skoro všechny postavy promění v přístupu, myšlení i chování a to je naprosto nepřirozený. Jestli se Rainer snažil ukázat německou společnost jako xenoxobní, což jsem tak vnímal po třetinu filmu, pak docela kontrast s tím jak se chovali ty mladý holky v baru, němečtí kolegové Aliho v práci. Mě to vyobrazení německé společnosti přišlo mnohem pestřejší, ale nevím zda to autor tak chtěl a nebo jsem mimo. Na Rainera už se bohužel nezptám, hold drogy jsou svinstvo. Takhle jsou u mě smíšený pocity, chvíli u mě převládali silné emoce, chvíli jsem se cítil z chování postav dost zmateně. ()
Emmi Kurowski (Brigitte Mira) má za sebou krušný život a ani její budoucnost se na ní nesměje příliš růžově. Již léta je vdovou, tři děti jsou dávno z domu, a protože se nevyučila ničemu "pořádnému", na živobytí si vydělává jako zcela nekvalifikovaná síla. Ač by měla všechny důvody k patřičnému zahořknutí, uchovala si Emmi dostatek radoti z života. Jednoho dne se jí však přihodí cosi, s čím již naprosto nepočítala: hledajíc úkryt před děštěm, narazí v jedné arabské putyce na muže svého života: o 30 let mladšího gastarbeitera Aliho (El Hedi ben Salem)... Partnerský život ne zrovna nejtypičtější dvojice a jeho krize - stylem, jejž ovládá snad jen Rainer Werner Fassbinder. ()
Angst essen Seele auf působí možná jednoduše, ale přitom je to velmi emotivní a hluboce lidský příběh, který silně zdůrazňuje, jak jsme někdy plní předsudků a pokrytectví. Co si budeme namlouvat, dejme si ruku na srdce, ten film je starý skoro čtyřicet let a není ten problém stále stejný, jen v různých obměnách? Jsme ochotni si to vůbec v určitých situacích našeho života připustit? Ve své době to byl v každém případě nadčasový snímek a já ho rozhodně doporučuju. Za mě je to hodně silná čtyřka a možná to ještě časem zvednu. ()
V tomto díle Fassbinder kritizuje co může. Zejména (západo)německou xenofobii vůči arabským dělníkům. Stará žena si vezme o čtvrtstoletí mladšího Araba (mimochodem ho ztvárňuje režisérův tehdejší milenec El Hedi ben Salem). Ženina rodina, jakož i známí a sousedi tomuto svazku nepřejí a mladého Maročana nenazvou jinak než švajnhund. Velmi pravdivý film, který si na nic nehraje a přitom mu věříme každé slovo. ()
Fassbinder jde přímo k věci a svůj záměr za nic neschovává. Vznikl tak film možná jednoduchý, ale zároveň působivý. ()
Vlastně takový zajímavý milostný film. Vynikající film. ()
Hodinu a půl trvající úzkost. Uf. ()
Geiální spojení mezivztahových problémů i mezietnických vztahů v kombinaci s generační výpovědí. Tohle všechno a ještě mnohem víc. Fassbinder si příliš neláme hlavu, jak co divák přijme a jak mu to co nejlépe naservírovat. Nahrne na nás emoce a nečekané situace, aniž by řešil, jak to divák zpracuje, udělá to zcela přirozeně. U jeho filmů nemám pocit, že už jsem něco podobného (asi 100 ×) viděla. Nevybírá si do hlavních rolí krasavce ani líbivá témata. Možná je mu i jedno, kolik mu film vydělá a na které příčce pomyslného žebříku se umístí. Prostě točí. A dělá to dobře. ()
Doufal jsem, že na konci najdu moře, pláž v barvě sněhové vločky a obzor, kde se Slunce bude rozpouštět do mořských hlubin, ale ne! Rázný konec bych přirovnal k cuknutí, když se tělo zdráhá usnout. A scénář k nadpozemskýmu vyjádření bolesti a k fackám života, protože jen ony nás můžou vykopávat do vyššího životního levelu. V barvě šedé se tam utápěla jedna chodba a jen tak bezděky tam taky stála bytost, Brigitte Mira, která, obuta v žlutě zářivých botech, byla v úžasným kontrastu. Závist - víra. Smutek - naděje. Láska - smrt. Fakticky ten film nevybočuje, ale jeho scénář mi otevřel bránici k nenávistným poznámkám k rasismu. V tu chvíli jsem zřejmě spolknul ďábla!! 85% ()
Před napsáním tohoto komentíku jsem si prostě musel ten kuskus udělat... Nedalo se jinak! Myslel jsem přitom na Aliho, kterému se téhle pochoutky v novém manželství tak zoufale nedostávalo.___ Fassbinder tímto filmem odhaluje s obdivuhodnou důsledností něco, co se stále nedaří z naší civilizace vymýtit - hluboce zakořeněné rasistické a xenofóbní předsudky, které dřímají ve většině z nás, čekajíce na první příležitost, aby se opět projevily ve vší své nechutnosti. Znáte to: "Já nejsem rasista, ale..." To slůvko "ale" má ospravedlnit nesympatie, nepřátelství a zášť, které lidé (okolím i sebou samými považovaní za slušné) projevují vůči jinakosti, jež naruší jejich lebensraum. Dobrosrdečná osamělá vdova Emmi se zamiluje do marockého automechanika: Skutečnost, která je radikálně odmítnuta a xenofóbní společností "potrestána" absolutní ostrakizací (děti, prodavač v krámku, sousedky, přítelkyně, personál restaurace...atd.) Jenže lidi nejsou jen rasisté, ale jsou to taky zištní a vypočitaví pokrytci - podobně, jako když se přátelé a příbuzní na chvíli "vzdají" svých předsudků a snaží se znovu získat Emminu náklonnost, resp. něco od ní chtějí.. Fassbinder však nevypráví žádnou černobílou pohádku. Emmu její trápení a nepřátelství okolí nedělá něčím lepším.. Jakmile má příležitost, sama se účastní psychického teroru vůči jiné. Vždyť upřímně přiznává členství v nacistické straně ("A kdo v ní nebyl?"). Její manželství s Alim je úplně normální se všemi problémy, které se objevují v "normálních" rodinách. Ali musí kvuli nedostatku sexu a kuskusu chodit za jinou apod.___ Strach jíst duše je mimořádně autentický a stále velmi aktuální film, který je natočený velmi zajímavým "fassbinderovským" způsobem. Vynikající film! (Zkuste si myšlenkový experiment: Vaše mladá sousedka/ spolužačka/ dcera si vezme černého kluka a přivede na svět černé miminko. Jaká bude vaše úplně první reakce? Bude tam ta odporovací spojka ale?) ()
Strach pojídá duše a Fassbinder provokativně nakládá všem xenofobům, pokrytcům a kolektivním alibistům. Naše první setkání nemohlo dopadnout lépe. ()
Dva roky po atentátu v Mnichově přichází Fassbinder se svou studií vztahu staré uklízečky a arabského muže ve středním věku, kteří spolu v "rasistickém" Německu započnou společné žití. Snímek, který může být aktuální i dnes, vyniká především vynikající povahokresbou všech postav, jejich vztahů, přetvářky nebo dokonce otevřené nenávisti. Neuvěřitelně autentické a nadmíru pravdivé... P.S. Zajímavé, že postavy zásadně nedopíjejí objednané pití. ()
Fassbinder ma opäť raz svojim priamočiarym, perfektne rozpracovaným a naturálnym zobrazením nejakej témy dostal. Neskutočne výživný koktejl rôznych pocitov a myšlienok. Ako sa hovorí: láska kvitne v každom veku... prázdne konštatovanie. Fassbinder nám ukazuje, ako to vyzerá v praxi, pričom z každého uhlu pohľadu sa jedná o nadčasovú záležitosť. Téma prisťahovalectva, lásky dvoch ľudí z odlišných svetov ako aj to, ako na tieto témy nazerá spoločnosť, sú tu aj napriek pomerne krátkej dĺžke snímku rozobrané do takej hĺbky, že z konečného výsledku ide až strach - skrátka ide o majstrovskú psychológiu hlavných i vedľajších postáv, ktorá tu počíta s každou maličkosťou. Žiaľ v spoločnosti sa od čias "Mníchovského masakru" ohľadom týchto vecí k lepšiemu nezmenilo zhola nič. ()
Zatiaľ asi najlepší Fassbinder, čo som videl a to skoro vždy hodnotím maximálne. Tu mi totiž takmer každá scéna prišla geniálna, ťažko niektorú vyzdvihovať. Maximálne úprimné, režijne mierne štylizované, čo je ale v nemcovom prípade ešte jedna hodnota navyše. Pri niektorých výlevoch duše Emmi neskutočne mrazí, ja dúfam, že podobné pocity musel mať každý v kine. Herecky neskutočne trefné a to pri úplne každej postave, ktorá sa vo filme objavila. Jedna z najlepších vzťahových drám, akú som kedy videl. No a ťažko sa niekedy niekomu podarí tak prehovoriť do našich svedomí, ako Fassbinderovi. Takýto sme totiž všetci, len si spomeňte, ako sa so svojimi známymi rozprávate o ľuďoch, o ktorých dokopy nič neviete. Ako hovorí Emmi, ona nie je zlý človek, ona nie je o nič lepšia ani o nič horšia ako hocikto iný. ()
Přece jen jsem čekal poněkud kvalitnější snímek, to rozhodně. Nejvíc mě iritovalo chování hlavní hrdinky, u které mně přišlo, jako by jí bylo snad jen 15 let a ne o 50 víc, ale kdo ví, třeba je to i takovémto věku možné. Přesto zajímavý, možná i tak trošku nadčasový film, na který se dá koukat i po těch 40 letech. ()
Příběh samotný je asi pro většinu lidí přehnaný, do očí bijící konstrukt, ale je zajímavé, že nad tím jako divák nepřemýšlím a beru jako fakt všechno, co se ve filmu odehrává, jakkoliv by mi to nepřišlo reálné. Film je prostě dobře natočený, je z něj znát silná společenská kritika stran latentní (nebo spíš hodně otevřené) rasové nesnášenlivosti německé společnosti nejen vůči cizincům. Velmi dobře vybraná herečka pro roli Emmi, zachycení vztahů v její rodině a budování prostoru před kamerou v interiérech připomíná ještě "Katzelmachera". Hodně jsem četla o inspiraci RWF tvorbou Douglase Sirka, ale nějak to v tom krom melodramatické nálady a hudby nevidím. ()
Pred pár dňami som si pozrel film Odnikiaľ a dnes túto Fassbinderovu provokáciu. Nechal som sa vyprovokovať k trom hviezdičkám, ale ku komentáru nie. K stretu nekompatibilných kultúr vylepšenému o úctyhodný vekový rozdiel sa nevyjadrujem a dôvodom je skôr racionálna úvaha, než vyhýbanie sa zbytočným diskusiám.. ()
Emmi nikdy nebyla dobrá Němka. Po válce si přece vzala Poláka. A skoro 20 let po jeho smrti se zamilovala do o 20 let mladšího Maročana. Co na to rodina, sousedé, kolegyně v práci? Ano, každý správný Němec je rasista. Dokud se nad tím nezamyslí. Pak třeba prodavač, který ji vyhodil ze svého krámku, prozře, protože přijít o pravidelnou zákaznici není dobré: „V kšeftě musí jít veškerý odpor stranou.“ Fassbinder naštěstí nestvořil černobílé postavy, takže ani Ali není žádný dokonalý muž bez chyb. A o to je celý film lepší. Vidět poprvé tento film uprostřed Němci vyvolané uprchlické krize tomu dalo další rozměr. ()