Obecná škola

Vzpomínám si když v roce 1994 poprvé vysílala TV Nova, tak její první film byl zrovna Obecná škola. Nemůžu tomu dnes přiznat stejné kvality jako v 90. letech. Svěrákova režie není vskutku nic vyjímečného. Na druhou stranu je Obecná škola natřískaná podařenýma scénkama a skvělými herci. Aniž bych si to kdy uvědomil, tak spousta dnes populárních hlášek pochází právě z tohohle filmu. Jan Tříska jako učitel Igor Hnízdo se navěky zapsal do historie českého filmu. 90% (04.02.2019)

Další z kultovních československých klenotů, který neztratil nic ze svého půvabu ani po tolika letech. Igor Hnízdo v podání vynikajícího Jana Třísky se stal další „legendární postavou“. Ani dětští herci si však nevedli vůbec špatně, ba právě naopak. Spousta z nich se svým dospělým kolegům vyrovnala. Kromě samotného příběhu mi navždy utkví v paměti i scéna se zábradlím – no samozřejmě že jsme to jako malí blbečci taky v zimě zkoušeli… (03.04.2018)

Bezpochyby to nejlepší co kdy spolu Svěrákové udělali, a asi i to nejlepší z polistopadové české kinematografie. Má dokonale vykreslenou doslova magickou atmosféru, brilantní scénář, krásnou hudbu, výtečné hereckými výkony, od nezapomenutelného Jana Třísky a typicky civilního, přesto výrazného, Zdeňka Svěráka, až po epizodní perličky jako je do rakve nachystaný Bolek Polívka. Veselé a úsměvné se v dokonalé harmonii proplétá s vážným, ponořeno do magického oparu nostalgie a vzpomínek, ve kterém se každou chvíli blýskne skvělá hláška, geniální moment (nastřelená ruka, pancerfaust) nebo nějaký hezký nápad. Ani po dvaceti letech navíc Obecná škola neztratila nic ze svého kouzla a možná je dokonce s přibývajícími léty (mými, ne filmu), lepší a lepší, obohacena mými vlastními sílícími sklony k idealizovaným vzpomínkám na dětství. (18.11.2011)

Snad jen právě Obecná škola byla láskou na první pohled, jinak byla moje cesta k dalším kouskům Jana Svěráka (myslím Tmavomodrý svět a Kolja) lehce trnitá. Svěrák ve své celovečerní prvotině představuje vzácné a opojné období politické svobody krátce po konci druhé světové války, na které nostalgicky vzpomíná jeho otec Zdeněk. V průběhu jednoho školního roku je nejčastěji v jedné rozjívené chlapecké třídě, která platí za nenapravitelnou, dokud se v ní coby nový třídní učitel neobjeví (prý) bývalý odbojář a partyzán Igor Hnízdo. Nejen ve třídě je tak najednou naděje, že mnohé bude lepší. Otec Svěrák s dialogy čaruje. „Spoléhám se na to, že když budu dávat cihlu k cihle, tak klenba vznikne sama. Baví mě právě to zdění, to vyhledávání pravých slov,“ prohlásil v jednom z nespočtu pozdějších rozhovorů scénárista. Se synem zachytili neopakovatelnou poválečnou atmosféru, dali vyniknout mnoha výtečným hercům a lidem za kamerou (kouzelná hudba Jiřího Svobody a stejně skvělá kamera F. A. Brabce) a předložili nám nesmrtelný vyprávěčský skvost, který je milý, nutí k zamyšlení (i když pochopitelně mohl být odvážnější) a je plný humorných situací. (28.09.2019)

"Pojedeme vlakem! Kam? Na Žižkov. Polez. Teď bude písek. Co když nejede na Žižkov? Kam by to jelo? Tydle koleje vedou na Žižkov. (...) Myslim, že nejedeme na Žižkov. (...) Jsme zapomněli, že nákladní kolikrát nestavěj ve stanicích vůbec. (...) Kdybysme bejvali jeli na Žižkov, tak by to tam stejně nezastavilo, čili toho nemusíme vlastně litovat." (23.04.2014)