Zpráva o záchraně mrtvého
Saving One Who Was Dead
Obsahy(1)
Otec po silnej mozgovej mŕtvici upadne do kómy. Matka a Syn sa ocitnú nad jeho bezvládnym telom. Osoba, ktorú milujú je znenazdajky ďaleko a nikto nevie, či sa niekedy vráti späť. Lekári im veľa nádejí nedávajú. Matka a Syn sústredia všetky svoje sily a začínajú konať. Pokorne prijímajú diagnózu, ale vzdorujú konečnému verdiktu. Pri otcovom lôžku hľadajú tie správne slová, ktoré by mu povedali. Najskôr sa rozprávajú s jeho bezvládnym telom, neskôr pochopia, že musia svoje slová smerovať do oveľa väčšej diaľky. Snaha vrátiť otca späť do života ich núti k tomu, aby prekonali strach a prijali akt vzkriesenia. (CinemArt SK)
(viac)Recenzie (48)
Celý čas som sa snažil pochopiť geniálnu kameru vo štvorcovom formáte obrazu, a stále som si dával otázku Prečo? Nepochopil som a zostal mi len pocit, že som bol ukrátený o polovicu obrazu. O zvyšných parametroch filmu ako príbeh (pozor, traja scenáristi), herci, hudba radšej pomlčím. Takže experiment nech zostane experimentom. ()
Formálně i stylisticky soustředěný asnímek. Otázkou pro mě ale zůstává, jestli dobrý. ()
Vizuálně skvělé - rozměr obrazu z toho dělá zajímavý zážitek. A není to jen nepodstatné rozhodnutí, které z filmu má udělat více "art". Kompozice některých záběrů jsou jedny z nejlepších, které jsem u českého filmu viděl z poslední doby. Rozměru bylo využito naplno. I přes svou pomalost si nemyslím, že jsem se většinu času nudil (i když na ty momenty přišlo). Nejvíce se mi asi líbili ty maličkosti, které prostě skvěle vystihovali nemocniční prostředí. Hlášky doktorů, zotavení pacienti v pozadí, uklízečky vylévající čaj a nebo jen zvuk výtahu. Téměř jsem uvažoval nad 4*, ale stáhli to dolů za mě zhruba tři věci: 1) Strnulé herectví - hlavně Dyka. Já chápu, že je to styl, který si Kadrnka zvolil, ale nepůsobí to moc přirozeně. Mezi každou větou je cca 5 sekund pauza. Připomíná mi to Too Old To Die Young od Refna, ale s míň akčními scénami a realističtějším dějem. 2) Fixace na jedno slovo, které zachrání všechno. Tu samotnou věc chápu, ale poté, co to několikrát Dyk řekne, pak dělá, že to nikdy neřekl. Samotné slovo se nikdy nedozvíme a ani nikdo nehledá, jaké by mělo být. Buď jsem to nepochopil (což je pravděpodobné) a nebo to nebylo dovyřešené. Mělo to slovo být jedno z toho závěrečného monologu matky? 3) Ta část s vizí svého mladšího já. To my skoro přišlo, jak ze začátečnického studentského filmu. Závěr: Jsem rád ale, že filmy jako tento, tady vznikají. I když jsem některé věci nepochopil nebo se mi nelíbily, stále je hodnotnější natočit tohle než trapný záběr po záběru remake polské komedie. ()
to si dělají zádel?Co ten formát obrazu?Na financování se ani neptám.Dyk se teda nevytáhl?Spíš si myslím že při jeho přirozené inteligenci musl být zděšen když obdržel scénář.Myslím že v závěrečných titulcích byly ještě další Kandrnkojc.Pořád nevím ,co to mělo sdělit. ()
Mauréry a Dyk jako matka a syn, kteří v nemocnici útrpně stojí nad tělem otce po mozkové mrtvici. Něco jako umělecká nekonečná nuda se spoustou času k zamyšlení nad pomíjivostí života. Režisér Kadrnka mne kdysi málem unudil stejně pomalým a nekonečným Křižáčkem (2017), ale aspoň musím ocenit, že si jede to svoje a snad to má i nějaké příznivce, ale to já fakt nejsem a to nemluvím o tom experimentálním formátu, kdy je ten film snad určen k promítání do mobilů na vejšku. ()
Pokus o bressonovsky minimalistické slow cinema, které ale působí jak po lobotomii a je strašidelně doslovné tam, kde chce být metaforou. ()
Psychologický film o chlapovi v kome a jeho ženy so synom , ktorý stále dúfajú a prihovárajú sa k nemu s nadejou, že sa prebudí 2* ()
Matka a syn buď procházejí nemocniční chodby anebo sedí či stojí u otce v kómatu. Strnulé, chladné, nevýrazné. Prázdnota. ()
Typický artový film v duchu minimalismu - téměř žádný děj, dlouhé obrazové sekvence, minimum slov, opakující se monology a nenápadná psychologická proměna protagonistů, kteří se postupně smiřují s danou situací. Vše rámuje skvělá minimalistická hudba a neobvyklý formát obrazu, který má nejspíš evokovat jakousi výlučnost snímku a jeho meditativnost. Tohle je jen pro "fajnšmekry", kterým nestačí klasické filmové příběhy. ()
Zpráva o záchraně mrtvého vypráví o situaci, kterou by asi nechtěl zažít nikdo z nás. A to i přesto, že pro mě osobně je tohle téma nesmírně zajímavé z hlediska tělesného, duchovního i vědeckého. Co se s takovým člověkem děje? Vnímá? Slyší? Co se mu zdá? Kde se pohybuje? Probíhá mu v mysli celý život? Nebo je to pro něj prostě jen jako by usnul? Těžko říct. Nejnovější vědecké poznatky hovoří o tom, že nejpravděpodobnější je varianta, že člověk funguje něco jako na bázi restartovaného počítače. Prostě mu vše nabíhá, jen pomaleji. Ale četl jsem také výpovědi později probudivších se lidí, kteří tvrdí, že slyšeli a někteří dokonce přesně zopakovali, co slyšeli. Je to zkrátka věc složitá a těžko se budeme pídit po skutečné pravdě. Lékaři ale nabádají příbuzné, aby rozhodně na takového člověka mluvili. Jenže tento film provázejí mj. i dlouhé záběry přechodů po nemocnici sem a tam, či stejně se opakující věty anebo ještě lépe, dlouhé pohledy odněkud nikam. Ano, symbolika je jasná. Čas běží zatraceně pomalu a ono se pořád nic neděje, v nemocnici už tu svou cestu znáte a už na ni nenacházíte nic nového. Naděje umírá poslední. Následuje však smíření. Tohle chápu, ale na druhé straně obě postavy mluví jako roboti a to i mezi sebou vzájemně. Jako by bez citu, bez kousku lidství. A to nemluvím o tom, že matka uplácí lékaře za čas strávený v nemocnici, což ale nechápu, jak by on obhájil před sestrami a dalším personálem. Co chtělo být řečeno to je jasné, ale mě se až tolik nepozdává způsob. ()
Film v nezvyklém formátu na výšku 3:4. Ale co dál doktore? A jak to vlastně dopadlo? ()
zaťatý auteur, jehož se do budoucna vyplatí sledovat ()
Smelo priznávam, že tento artový snímok ma úplne minul a tú hodinku a pol som doslova pretrpel. Myšlienka síce fajn, ale to prevedenie bolo hrôzostrašné - pozerať takmer celý film, ako dvaja ľudia bezcieľne blúdia po chodbách nemocnice, sem-tam sa prihovoria ležiacemu v kóme a popritom prakticky žiadne zmysluplné vyústenie. No proste nič pre mňa a tú druhú hviezdu dávam jedine z úcty k Zuzane Mauréry, čo by jednej z najlepších slovenských herečiek. Inak ale total nuda. 30 % ()
Nic proti artovkám. V celku je mám rád. Ale musí o něčem být. Netradiční formát, proč ne. Ale i zde mi unikl důvod. Mám trochu podezření, jestli to nebyla jenom cesta, jak udělat film "zajímavý". ()
Je to zvláštní film. Jeho děj je nesmírně jednoduchý, ale zároveň je v něm určitě spousta symbolismu, který jsem nepochytil. Přijde mi, že film diváka vyloženě prosí na kolenou, aby ho analyzoval, a i když musím uznat, že analyzovat tento film by určitě šlo, tak v tom nevidím žádný účel, právě proto, že je děj tak jednoduchý. Prezentace byla velmi zajímavá, nevím přesně v jakém měřítku je film natočený, ale rozhodně je menší než 4:3 a musím uznat, že se mi tento styl natáčení velmi líbil, i když si dokážu vybavit pár záběrů, které se mi moc nelíbily. Herecké výkony byly velmi dřevěné, chvílemi to vypadalo, že herce zamněnili roboti. Možná na tento film změním názor po opakovaném shlédnutí, ale prozatím je můj názor spíše neutrální. 5/10 ()
Chátrající nemocniční budova jako labyrint, který může pomoci najít cestu k přijetí nevyhnutelného. ()
Toracování rozhodně zaujme a jen podtrhne bezútěšnost situace. I ztuhlý kompars v nemocničním prostředí hraje důležitou roli v atmosféře snímku. K tomu dva skvělí herci, kteří ale nemohou sami utáhnout plných devadesát minut. Rozhodně zajímavý počin, na který se ale nedá dívat podruhé. ()
Útok na všechny myslící bytosti. ()
Dlouho jsem nekomentoval žádný film ale nízké hodnocení mě nutí ho napsat. Film jsem viděl na KVIFF a nejspíš jsem byl přesně ve správné náladě na jeho shlédnutí. Přišel mi perfektní. Nejdřív jsem se trochu ošíval když Vojta Dyk po desáté opakoval ať otec stiskne míček, ale po určité době jsem si dostal do tranzu a hltal jsem to co to šlo. ()
Zřejmě to mělo být umění, mě to vyznělo jako příšerně zdlouhavý a nudný paskvil. ()