Správa o záchrane mŕtveho

Úzký formát mi nevadil, po chvíli jsem si na něj zvykl. Pár scén bylo i pěkně zrežírovaných. Ale pak zase přišly chvíle, kdy jsem cítil, že ono „probuď se“ obou hlavních postav míří na mne, protože u toho skoro usínám. Celkově mi to připadalo jako experiment s tím, co ještě divák vydrží, když se film vyprázdní až na samotnou podstatu. Žádný děj, žádné postavy, žádné emoce, prázdný výtah... Děkuji, nic pro mne. (29.03.2023)

Místy až komická hra na art. Imbecilně oduševnělý výraz Dyka, který chodí chodbama nemocnice ve stylu animací devadesátkových adventur. Postavy, které mluví jak z audioučebnice českého jazyka. Opakující se statické nudné polocelky a new age aura odhalující jednoduše nedostatek inspirace. Když se Kadrnka věnuje nemocničním chodbám, jejich odtažitému mumraji a v něm roztroušeným všelijakým pacientům, jde poznat, co ho filmu motivovalo. Je to ale tak přesnažené a křečovité, že mě to spíš nutí přemýšlet, zdali tou iritující pomalostí a těžkými tématy Kadrnka mnoho lidí nemate, jako že se jedná o zásadní filmy, přičemž například epizoda, kdy protagonista ve snové sekvenci potkává své dětské já, předává mu míček a ten se tak dostane ruky jeho otci, který konečně otevře oči, vypadá regulérně jako cílená parodie na umělecký film. (28.02.2022)

Režiséra filmů Osmdesát dopisů a Křižáček Václava Kadrnku postihla několik let nazpátek nepříjemná zkušenost. Otce postihla mozková mrtvice a následně skončil v kómatu. Kadrnka i jeho matka se ho následně pokusili probrat, kdy na něj pořád mluvili a trávili s ním celé hodiny. Otec nakonec začal reagovat, probudil se a dokonce si pamatoval vše, co mu za celou dobu jeho umělého spánku říkali. Kadrnku tak tento zážitek inspiroval k jeho třetímu filmu Zpráva o záchraně mrtvého. Kadrnka dle svých slov chtěl především ve filmu zachytit zkušenost na hranici života a smrti, kdy se už teď může pochlubit globálním úspěchem na několika filmových festivalech. Téma o světě mezi životem a smrti má totiž mezinárodní přesah a je pořád terčem živých debat. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem stojí za pozornost i z trochu jiných důvodů. Zpráva o záchraně mrtvého rozhodně není filmem pro každého, především proto, že zavání ryzím art filmem, což je pro spousty lidí automaticky veliká překážka, přes kterou nejede vlak. Nevděčné dialogy, kdy se víceméně mluví v hádankách a symbolech, rozhodnutí, že 99% filmu bude obraz vertikální. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem není pozérskou rádoby artovou záležitostí, ale právě forma obrazu je ve finále k prospěchu věci a celému filmu prospívá. Přitom ovšem platí, že jde o film spíše nevděčný. Především i proto, že přes citlivé téma se může celou dobu zdát, že je film tak trochu bez citu. Tak snadné to ovšem přeci jen není. Spoustě diváků může zlomit vaz trpělivosti pomalé tempo. Expozice scén často spoléhají na fakt, že se někam dlouho jde, přičemž kamera několik sekund zaznamenává i zcela prázdné prostory. Dialogy na první pohled skutečně působí bez emocí, v průběhu je ovšem jasné, že Kadrnka přesně takto chtěl svůj film realizovat. O tom zda je to správně či nikoliv  by se dalo polemizovat, absenci uvěřitelných lidských emočních projevů ovšem vynahrazuje právě například ono zajímavě soustředěné vyprávěcí vedení. Vděčný film to rozhodně není, je přitom zároveň těžké mu vyloženě propadnout. Je ovšem minimálně zajímavé sledovat, jak odtažité a přitom svým způsobem vtahující to celé je. Za kamerou filmu stál Francouz Raphaël O'Byrne, kdy ovšem platí, že rozhodnutí o obrazu 4:3 a využití barevných filtrů byli z velké části nápadem samotného Kadrnky. Výsledná vizuální stránka má ovšem své kouzlo, především v momentech, kdy vyniká osvětlení. Vertikální obraz má ve finále smysluplnou úlohu, kdy nejde o jen o zbytečný artový prvek. Důležité je též zmínit, že hudba dvojice Ireny a Vojtěcha Havlových vznikla před samotným natáčením filmu. Kadrnka poté hudbu používal i jako podkres při samotném natáčení a právě i hudba dopomáhá dokreslit výslednou atmosféru. U Vojtěcha Dyka a Zuzany Mauréry není díky samotnému scénáři a přístupu k emocím prostor pro kdovíjak vypjaté momenty, ztvárnění postav právě v něčem tak afektovaném a vyloženě nepřirozeném je možná ovšem ve finále možná ještě o krapet těžší. A i proto by se oba herecké výkony měli náležitě ocenit.  Zpráva o záchraně mrtvého je ve finále film o tom, že by se člověk neměl vzdávat, ale nadále bojovat a to i když se jeho činy mohou zdát nesmyslné. Pod pozérským artovým obalem se poté skrývá poměrně vtahující a minimálně v rámci českých vod zajímavý spirituální zážitek, který má jen smůlu v tom, že skutečně není pro každého. A dost možná pro většinu. Pozoruhodných aspektů je na filmu ovšem rozhodně mnoho..... (22.02.2022)

Měl jsem radost, že zvolený neortodoxní formát obrazu není jen náhodnou „artovou“ volbou, ale naopak dobře ladí s prostředím, kde se zápletka odehrává, a bylo vlastně osvěžující vidět dílo v atypickém rámování. Nepochopil jsem ale vůbec jinou tvůrčí volbu, kvůli níž mám s filmem zásadní problém. Zpráva o záchraně mrtvého se na jednu stranu snaží popisovat obnaženou lidskost a nezkrášlenou realitu odcházení, ale dělá to prostřednictvím postav, které se vůbec nechovají a nemluví jako lidé, nýbrž jako roboti nebo mimozemšťané vyžívající se v symbolech a metaforách, a tak ve finále film tu lidskost vlastně úplně postrádá a empatie diváka si jen těžko získá. Chtělo by to celé být takovým lehce divným a hluboce moudrým artem o životě, smrti a všem mezi tím, ale vyznívá to ve finále spíš jako repetitivní domýšlivá póza, jakou byl i Křižáček, ten byl jen o dost víc úmorný. A musím taky dodat, že zvolené obsazení hlavních rolí pro mě bylo velmi rušivým elementem, protože Vojta Dyk a Zuzana Mauréry opravdu jako syn a matka nevypadají (věkový rozdíl 16 let, optický rozdíl daleko nižší) a dokud to ve filmu nebylo explicitně řečeno, měl jsem je za sourozence. Následující půlhodinu jsem pak místo přemýšlení nad tím, co ten film chce sdělit, rozjímal akorát nad tou podivnou castingovou volbou. A scény mrtvolně strnulého Dyka zírajícího vstříc labyrintu nemocničních chodeb byly vyloženě z ranku momentů tak špatných, až jsou vlastně zábavné. [KVIFF 2021] (29.08.2021)

Snímek svůj námět o tušení blížící se smrti (a o věcech, které s tím souvisejí) záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pomaličku vyprávěný film na sebe vrší dokolečka se opakující dialogy a narativně vyprázdněné záběry, přičemž účelně odměřené a výrazově holé scény zachycuje s důrazem na faktickou věcnost v pečlivě komponovaných záběrech, vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu. Pozoruhodný je motiv mechaničnosti, zprostředkovaný kladením důrazu na přítomnost různých strojů (od přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah), do nějž jsou ve výsledku zahrnuty i obě hlavní postavy, vysedávající u nemocničního lůžka nereagujícího muže a opakující jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých replik. Kromě toho se film sice pokouší docílit skrze nejrůznější jinotaje a výraznou symboliku i nějakého duchovního a transcendentálního přesahu, leč činí tak bez jakékoli znatelnější substance. Navzdory čerpání z režisérovy osobní zkušenosti a pevné režijní ruky tak ze Zprávy o záchraně mrtvého vznikl zcela neživotný a čistě akademicky a uměle působící koncept, který má šanci zaujmout svým balancováním na hraně kontemplativní meditace jistou okrajovou množinu festivalového publika, leč pro valnou většinu diváků bude pravděpodobně představovat jen silně nevstřícnou a topornou podívanou, při jejímž sledování bude převládajícím pocitem ubíjející nuda. (25.03.2022)