Excalibur

Možno som mal na prvý krát prehnané očakávanie, ale ten príbeh, nevýrazný herci a ich keci ma moc nezaujali. Každopádne ma zaujala vizuálna a hudobná stránka filmu. Nádherné kostýmy, masky, výprava, kamera, skvelá atmosféra, ktorú ešte podtrhuje perfektná hudba Trevora Jonesa. Ale inak som sa v tom moc neorientoval a aj akcie mi prišli miestami chaotické. Obľúbené soundtracky: Igrayne's Dance, The Siege Of Camylarde, Wedding, Camelot, A Challenge To Honour. 50% - 2* (12.10.2014)

Prvních 30 minut jsem dost trpěl. Do tohoto snímku se musí člověk dostat a Artuš musí dospět. Do té doby je totiž totálně otravný sráč, zřejmě po obdobně nezajímavém otci. Vůbec herci byli vybráni extrémně nezajímaví. Druhá polovina filmu byla podstatně lepší. Konečně jsem si dal do souvislostí všechna notoricky známá jména. Kouzelník Merlin celou stopáž rozdával cenné rady, takže každý divák sledováním nevědomky absolvoval základní královský výcvik. Způsob prezentace děje byl poněkud zvláštní a dlouho mi trvalo, než jsem si na něj zvykl. Po technické stránce má snímek také značné nedostatky, které jsou způsobeny rokem vzniku. Snímek by snesl i malinko kratší stopáž. Celkově jsem nakonec spokojen a hodnotím tedy lehce nadprůměrně. (21.05.2017)

Nejlepší a nejkrásnější film na motivy legend o králi Artušovi, absolutní vrchol tvorby J.Boormana. Také jej režisér připravoval celých dlouhých deset let! Byť vznikla řada filmů o meči Excaliburu i o samotném Artušovi, žádný doposud tento fantasy opus nepřekonal. Příběh plný temnoty / země je rozdělena/, ale i světla / země a král jednou jsou - symbolika rozkvétajícího sadu/, krve i erotiky / těch sázek, zda-li to v brnění opravdu jde.../. Záměrná nadčasovost je ve výtvarné stránce - brnění rytířů jsou smyšlená, neodpovídají žádné historické době / a možná i ten kouřící rytíř byl záměr:)/. Příběh sleduje zejména boj dobra a zla, nikdy nekončící, boj starého /které odchází - staří bohové.../ s novým / zde křesťanství, nový bůh/. Čas zde proto nehraje roli a je zbytečné hledat historické souvisloti. Ostatně, Artuš byl Kelt, zřejmě, a žil v 6.století, tedy dávno před rytíři.... Excalibur patří mezi mé nejoblíbenější filmy. Viděl jsem ho v roce 1982 v pražském kinu Alfa a nevěřil vlastním očím. Nemaje tehdy video, viděl jsem poprvé ve filmu useknuté ruce s gejzírem krve, vyklovnuté oko, probodnutý bok / Lancelot/...( podezírám M.Gibsona, že zde našel inspiraci pro vynikající Statečné srdce). A to vše na širokoúhlém plátně 70mm. Fronty byly tak obrovské, že než jsme se dostali do sálu, byla úvodní bitva pryč. Nezbývalo, než se druhý den vypravit do kina znovu. Hudba, kamera, herci, vše dokonale sladěné. A zlověstně mihotavé zelené světlo na zbroji a zbraních dává celkovému obrazu nádech tajuplnosti a jakési tísně. Film tak skvělý, že popsat pár slovy jej nelze. Ovšem pro diváka odkojeného obrazovými smrštěmi typu: Zastav a nepřežiješ může být poněkud nudný....Takový divák ovšem asi nezvládne ani filmovou klasiku Bergmana, Tarkovského či československé nové vlny... (21.07.2010)

Excalibur má jedinou podstatnou vadu, ta ale dosahuje biblických rozměrů – herecké výkony. Ehm, "herecké výkony", jeden otřesnější než druhý. Podívejme se tedy s trochou nadhledu na tři mé oblíbence. Uther Pendragon – Smutná, tragikomická a hlavně naprosto zbytečná figurka, která přišla k Excaliburu jako slepý k houslím, a jejímž jediným opodstatněním bylo, že skrze ni intrikářský a chlípný Merlin zneužil spanilou Igraine. Ještě přitom ten zvrhlík myslel na jejího právě několika oštěpy probodávaného a v kaluži krve chroptícího manžela a přivodil si tak nejlepší orgasmus za celá staletí. Kam se na to hrabe po celém severu vyhlášené obcování s bájnou Dračící. Dokonáno jest. Chudák Uther, postižený od narození lehkou demencí a mohutnými tiky ve tváři, je zde zmítán z jednoho snu do druhého a končí stejně jako každý, kdo si něco začal s Merlinem – pod drnem. Lancelot – Příjemný veselý homosexuál. Ač byl jeho výkon možná otřesný, já v něm stále viděl naprosto neschopného, ale zasněného a až po uši – do samotného konce svých sil – zamilovaného malého chlapce, kterého jeho otec pravidelně před spánkem zneužíval. Svůj nahromaděný vztek vybíjel v soubojích, jejichž zvládnutí bylo to jediné, co v životě mohl dokázat. Moment, kdy vznešeně a s nebesky přiblblým výrazem stojí na schodech a sleduje, jak se „jeho nejlepší a milovaný přítel“ a „ta nejmilovanější bytost na světě“ odebírají do přilehlé komnaty vyzkoušet bytelnost nového lože, patří k nejlepším. Zkrátka – jeho roli jsem mu nemohl nevěřit. Artuš – Opravdu král. Merlin věděl, co dělá, když se jej zbavil. Bohužel náhoda a teplý golfský proud tomu chtěly, že se, namísto klidné smrti v lese, ještě jednou vrátil na scénu a zkazil, co se dalo. Zlomil a pak rovnou ztratil Excalibur (daroval ho nějaké děvce z jezera), vypil drahocenný artefakt, postavil zbytečný hrad – se stolem jako dnem láhve od absinthu, jemuž holdoval – na největším ostrovním nalezišti ropy… zkrátka byl po otci a namísto mozkové tkáně zdědil tuhý kořínek. Jediný užitečný skutek, který vykonal, bylo zabití svého syna – geny tak už navždy zůstanou v zemi. Neschopný s mečem, neschopný v posteli… Dokonce až tak, že mu jeho žena utekla s homosexuálem a on jí byl do konce života věrný. Navíc byl paranoidní a neschopný o čemkoliv rozhodovat, proto jej Merlin zneužíval jako loutku s ostrým klacíkem a ještě mu dával dávky LSD – jak jinak si vysvětlit ty debilní výrazy, které v průběhu celého filmu předvádí. ///// Dokonáno jest, kéž mi to Bůh odpustí. (11.04.2008)

Nejdokonalejší a nejúžasnější fantasy legenda, jakou kdy natočili. Není to pohádka ani se tam nevkradla infantilnost, nejsou tam žádné trapné hlášky, žádné zbytečné odlehčení, žádná akce pro akci. Je to fantasy drama, jeden z nejlepších zástupců svého druhu a to i mezi literaturou (a nepočítám ty novodobý sračky, který u nás neustále vychází). Inspirace Malloryho dílem je jasně patrná, i když on popisoval finální bitvu trošku jinak. Rytíři čekali na úbočích dvou kopců proti sobě a měli vyrazit jenom na znamení. Zatímco dole hodnostáři a král a Mordred, který byl v té době regentem Británie (Artuš odjel na kontinent do boje a byl považován za mrtvého), dohadovali mír a rozdělení království. Při zasedání na jednoho z nich zaůtočil had. Když jich několik zvedlo meč, aby ho zabili, rytíři na kopcích to z té dálky považovali za znamení a zaútočili. Následnou bitvu nemohl už nikdo zastavit a tak se vymlátili navzájem. Dokonale to popisuje Mary Stewart, jedna z mála žen-spisovatelek, na kterou nedám doopravdy dopustit, ve svém trojdílném cyklu o Kouzelníku Merlinovi s volně navazující čtvrtou částí právě o Mordredovi. Každý, komu se líbí Artušovské legendy, měl by to brát jako studijní literaturu. Ale k filmu. Přestože plátové brnění a obouruční těžký meč je v pátém století po Kristu opravdu velkým logickým kopancem, nedokážu si Artuše představit bez nich. Od středověku je zažitý jako král v brnění, se vším leskem a slávou. Postavy, které jsou trochu víc na očích jsou dobře zahrány i vykresleny a i když si nemyslím, že by Uthera ostatní králové Británie zavrhli jenom kvůli tomu, že jinýmu sebral manželku, bylo by na příliš dlouhý a nudný lokte popisovat, co se stalo s královstvím za jeho následné upadající vlády. Je škoda, že Morgianu sloučili s postavou Nimue, skutečné osudové lásky kouzelníka Merlina a že z Mordreda udělali takovýho vejlupka, protože myslím takový nebyl. A teď se dostávám k nejdůležitějšímu. Merlin. Kouzelník, jehož představiteli tu sílu a vědomosti a energii uvěříte, není to žádný vetchý stařec, slepý měšec, žádný polosenilní dědek, ale chlap v nejlepších letech, energický a s jiskrou v oku. Excalibur není bez chyby, ale ve výsledném efektu jsou všechny chyby zanedbatelné. Plus bezvadný český dabing, bájo. (19.05.2007)